Den: 23. 3. 2024

Nazdárek,

dnes jsem se rozhodla Vám trochu přiblížit jednoho z žáků Freuda – Alfreda Adlera. Mnoho z vás určitě slyšelo něco o tom, jak pořadí narození sourozenců ovlivňuje jejich osobnost. Pokud jste někdy toužili zjistit, kdo s těmito teoriemi začal, tento zápis je přesně pro vás.

Malá rada na konec – zápis je poměrně dost dlouhý a spousta jeho částí možná není tak zajímavá, jak byste si přáli, tak je klidně přeskočte.

Přeji pěkné čtení.

Život

Alfred Adler se narodil 7.2. 1870 ve vesnici Rudolfsheim poblíž Vídně jako jeden ze sedmi dětí obchodníka s obilím. Jeho rodina byla židovská, ale on nikdy svůj židovský původ nezdůrazňoval a kvůli větší kulturní otevřenosti později přestoupil na protestanství. V dětství Adler prožíval mnoho těžkých situací, neboť ve třech letech zemřel jeho mladší bratr v posteli vedle něj. Sám Adler dokonce dvakrát jen stěží unikl smrti, a to při autohavárii a poté v pěti letech, kdy měl zápal plic. Jako malý býval často nemocný, trpěl záchvaty astmatu a mohl chodit až ve čtyřech letech kvůli křivici. Přesto se však dokázal začlenit do kolektivu ostatních dětí a prožil sociálně uspokojivé dětství. Adler byl velmi zvídavé dítě a často pořádal pro své kamarády expedice, jejichž cílem bylo pozorování různých zvířecích druhů.

Kvůli svým častým nemocem a předčasnému úmrtí jeho bratra se rozhodl pro studium medicíny. Nejprve se věnoval oftalmologii a poté působil jako praktický lékař.

Adler byl sociálním idealistou. Podle něj může spolupráce jedinců se společností vytvořit přijatelnější prostředí a přispět tak k přežití celé společnosti. K těmto myšlenkám ho přiměla také zkušenost z první světové války, kdy sloužil v rakouské armádě jako lékař. Jelikož ho znepokojovala sociální nespravedlnost a chudoba, stal se příznivcem socialistického hnutí a přiklonil se Marxovým myšlenkám. Se SSSR pak už ale nesouhlasil, tvrdil, že je zkazila moc. Socialistické ideály mu však zůstaly. Na politickém shromáždění se setkal s ruskou revolucionářkou Raissou Epsteinovou. Vzali se, byť byla mnohem radikálnější než on. Trpěla výkyvy nálad Adlera, který se navíc plně věnoval své kariéře a ne jí. Nakonec se ale dokázali snést a vychovali tři děti. Ve 20. letech založil Adler síť dětských poraden, které byly ve 30. letech uzavřeny kvůli politickým změnám. Hodně přednášel, 1935 přestěhoval se do USA, 1937 zemřel při přednáškovém turné v Aberdeenu ve Skotsku.

Adler a Freud

V roce 1902 obdržel od Freuda pozvání do Vídeňské psychoanalytické společnosti, která se scházela každou středu a jejímž cílem bylo probírat různé aspekty psychoanalýzy. Pozvání přijal, ale s myšlenkami Freuda příliš nesouhlasil. O osm let později se stal prezidentem Psychoanalytické společnosti. Kolem roku 1911 však mezi nimi začala rozepře. Adler kritizoval Freuda za přeceňování sexuality, Freud naopak Adlera za přeceňování vědomých obsahů. Rozepře nakonec vedla k vyloučení Adlera z psychoanalytické společnosti. Ten si založil svou vlastní společnost. Individuální psychologie se od psychoanalýzy odlišuje zejména svým důrazem na začlenění člověka do společnosti.

Hlavní body Adlerovy teorie

Hlavními body Adlerovy teorie individuality jsou:

Usilování o nadřazenost

Každý člověk usiluje o překonání pocitů méněcennosti zakotvených v dětství a o dosažení nadřazenosti. Tento hlavní Adlerův předpoklad je v přímém rozporu s tím, jakou důležitost přičítal Freud pudovým motivům a principu slasti.

Společenský důraz

Usilování o nadřazenost prospívá jedinci pouze tehdy, když je sociálně zaměřeno. Sebestředné a antisociální usilování o nadřazenost je regresivní (úpadek k dětštějším formám chování). Například rozmazlené dítě se těžko učí spolupráci.

Cílevědomost

Volba cílů a chování k nim směřované je důležitá část individuální psychologie. Abychom tudíž pochopili jednání jedince, musíme vědět, jaké cíle si zvolili.  Životní styl každého z nás úzce souvisí s tvůrčím „já“ člověka.

Sourozenecké pořadí

Ukazatel budoucích postojů a vzorců chování dítěte na základě pořadí narození sourozenců.

Vývoj osobnosti

Když Adler provozoval soukromou praxi ve čtvrti Prater, mnozí z jeho pacientů byli akrobaté. Adler si všiml, že jejich tělesná zjevení byla často kompenzací jiné slabiny jejich organismu. To ho přivedlo ke zkoumání orgánové méněcennosti, kterou později začlenil do své teorie osobnosti.

Pocit méněcennosti

Když se dítě narodí, trpí pocity slabosti. Ty jsou způsobeny vrozenou méněcenností orgánů, orgánové soustavy a žláz s vnitřní sekrecí. Tato skutečnost zvyšuje pocit slabosti a bezmoci, který se rozrůstá do silného komplexu méněcennosti. Pocit méněcennosti by se dal označit jako situace nedostatku, který podle Adlera podněcuje k výkonu a pokroku k individuálnímu cíli. Je to psychologický jev s fyziologickou příčinou a může se rozvinout v komplex méněcennosti.

Usilování o nadřazenost

Touha po změně situaci nedostatku na situaci dostatku. Toto úsilí může být zdravé, ale i nezdravé. Ve své zdravé podobě je nadřazenost totožná s růstem a sebe uskutečňováním osobnosti. Ve své nezdravé formě má regresivní projevy.

Sobecké usilování o nadřazenost

Sobecké pokusy bojovat o moc nebo antisociální usilování o nadřazenost vedou k poruchám, přecitlivělosti, nesnášenlivosti či touze „postavit se sám celému světu“. Toto stadium přichází v poměrně brzkém dětství a může vykrystalizovat v poruchu dítěte.

• Rozmazlené dítě
  – Má od narození zaručené výsadní místo, aniž by se o to snažilo
  – V dospělosti mají pocit, že se k nim ostatní chovají špatně a křivdí jim
  – Pokaždé tyranizují druhé lidi
  – Požadují splnění všech svých požadavky
• Zanedbávané či nechtěné dítě
  – Nenaučily se spolupráci a nezakusily lásku
  – Negativní postoj k životu i společnosti, nedůvěra, podezíravost
  – Neočekávají získání cti či úcty pomocí druhým

Cíl vývoje osobnosti: sociální cit

Sociální cit

Sociální cit je znakem dobře přizpůsobené osoby. Toto přizpůsobení se vytváří již v dětství a má na něj velký vliv matka. Zjednodušeně se dá sociální cit popsat jako spolupráce jedince s ostatními. Sociální cit se pak rozšiřuje a vyvíjí ze vztahů s ostatními dětmi, vrstevníky a vyzrává ve spolupráci s dospělými spolupracovníky a členy širšího prostředí.

Individuální životní styl

Individuální životní styl zahrnuje znaky, rysy a způsoby chování, vyjadřují pokusy o kompenzaci, kterých člověk užívá k překonání pocitů méněcennosti a k usilování o nadřazenosti. Vliv na životní styl má také rodina. Adler také vyjádřil své přesvědčení, že životní styl významně ovlivňuje jak psychické, tak somatické složky osoby (např. odvážný jedinec bude mít jinak stavěnou postavu). Plány budoucího života jsou ovlivněny nejen dětskými zážitky (jak tvrdil Freud), ale i subjektivním očekáváním, to bývá dost často nerealistické.

Fiktivní finalismus = mnohé cíle, které si lidé volí, jsou fikcí, ale mohou být užitečné, protože poskytují jednotný vzorec usilování člověka, který by jinak bloudil

Klasifikace životních stylů vyplývá z chování jedince k okolí (sociální cítění) a ze stupně aktivity, kterou člověk využívá při řešení svých vnitřních i vnějších problémů. Stupeň aktivity jedince je utvářen v nejranějším dětství na základě osobních zkušeností dítěte s tím, co shledává jako úspěšné.

1. panovačný, vládnoucí: aktivní, málo sociální
   – Byl Adlerem identifikován jako první. Tito lidé jsou potencionálně nebezpeční pro svou agresivitu a egocentričnost.
   2. zištný, chtivý: snaha získat co nejvíce od druhých, ale sám dát co nejméně
   – To je podle Adlera nejběžnější životní styl. Jsou to lidé, kteří parazitují, závisejí na ostatních. Dnes by se této styl dal označit jako konzumní. Jsou to lidé, kteří čekají od druhých, že budou uspokojovat jejich potřeby
   3. vyhýbavý: málo aktivní i sociální
   – Je rovněž sociálně neužitečný. Tito lidé dávají přednost zavírání očí před problémy. Zvláště se vyhýbají situacím, kdy by jejich pocit méněcennosti mohl být posílen. Podle Adlera jsou tito lidé nejčastějšími klienty psychologů.
   4. sociálně užitečný typ
   – Adler jej nijak podrobně nespecifikuje. Je to pro něj jedinec, který je v sociální a osobností normě. Jedině tento typ může být považován za plně rozvinutou, harmonickou osobnost.

Tvůrčí „já“

Tvůrčí „já“ je přirozený výsledek pozitivního a zdravého životního stylu. Každý může utvářet svůj život a tím ovlivňovat okolí. Může se projevovat trvalou potřebou smířit individualitu a jedinečnost člověka s jeho sociálně zaměřeným, spolupracujícím postojem. Adler měl vizi nové společnosti, v níž by jednotlivec sledoval takové osobní cíle, které by byly plně v souladu s pokrokem lidstva.

Sourozenecké pořadí

Ukazatel budoucích postojů a chování dětí

Prvorozené dítě – nevýhoda – musí ustoupit ze středu dění, když se narodí druhé; pokud je to příliš brzy, trpí, cvičí se k osamělosti; pokud se na to může připravit, může to být přínos

Druhé, prostřední děti – nemusejí snášet odstrčení; rodí se do vyvážené sociální situace; starší sourozenec je jim podnětem k většímu úsilí o úspěch; závodníci – stále spěchají, aby dohnali toho prvního

Nejmladší děti – obvykle rozmazlovány; špatně si vytvářejí pocit sounáležitosti; spolu s nejstaršími dětmi náchylné k poruše přizpůsobení

Je nutno ale zdůraznit, že v době, kdy Adler tuto teorii prosazoval byly poměry ve společnosti zcela odlišné od dnešní společnosti. Už já na sobě a svých sourozencích pozoruji rozdílné vlastnosti než které nám přisuzuje tato teorie. Myslím si, že to také velmi silně určují rodiče, jejich styl výchovy a povaha jich samotných. V té době také nebylo příliš časté mít pouze jedno dítě, proto nejsou teorie o jedináčcích příliš rozvedené či přesné.

Zajímá mě, kolik lidí se nechá zviklat a půjde sem s tím, že bude chtít být součástí komunity, která napsala komentář nebo naopak jestli si lidi budou myslet, že tím, že komentář nenapsali, tak jak mě totálně obehráli.

Stejně mi jde jen o váš čas, který jste ztratili a za ten jeden bod to nestálo, protože jediný, kdo tady někoho obehrál jsem byl já a vám to nic nedalo.

Jen na úvod chci zmínit, že tento příspěvek je psán čistě z mých dosavadních vědomostí, které možná v některých ohledech pokulhávají, takže se omlouvám za možné chyby. Nicméně jedná se o věc mému srdci blízkou, tudíž soudím, že alespoň zpracováním by vás nemusel zápis nudit.

Jak to je s pravým původem naší paní Němcové?

Božena Němcová, autorka Babičky, knihy, kterou u nás zná každé malé dítě. Tato spisovatelka tvořila v konečné fázi národního obrození a je jedna z mnoha mých oblíbených literárních postav, tak bych chtěla tento příspěvek věnovat jejímu dlouho diskutovaném původu.

Narození Boženy Němcové

Barbora Novotná se narodila 4.2. 1820 ve Vídni jako nemanželské dítě, což dokládá zápis v matrice. Její matka, Terezie Novotná, si později vzala německého kočího Johanna Pankla. Tím získala Barborka příjmení Panklová. Poté se všichni odstěhovali do Ratibořic, jelikož Johann byl služebný kněžny Kateřiny Zaháňské, která sem přesídlila. V okolí Ratibořic u České Skalice Barborka vyrůstala a později jí zde našli muže Josefa, ale to už je jiný příběh.

 

Zatím jsem zmínila jasné informace, které dohledáte na internetu, je však čas je zpochybnit (následující informace jsou nepodložené úvahy, které však v širším rozměru dávají nepopiratelně smysl, jenže zápis v matrice a jiné dokumenty dokazují jiné skutečnosti, proto v učebnicích nenaleznete údaj o s jistotou ověřenén šlechtickém původu Boženy).

Pár nepopiratelných faktů, které naleznete v učebnicích:

1. Barborka je nemanželské dítě.

2. Johann Pankl je pouze její legitmní otec (stal se jím po svatbě s Terezií).

3. Zápis z matriky tvrdí, že se narodila 4.2. 1820.

4. Život jejího otce a matky je úzce spjat s kněžnou Kateřinou Zaháňskou.

Nyní fakta, která jen tak nenajdete:

1. Terezie Novotná neměla k Barboře nikdy vřelý vztah (mnohokrát si chtěla vydobít autoritu přemrštěnými tresty, a její mateřská láska nebyla obecně vřelá).

2. Kateřina Zaháňská měla k mladé Barborce vždy blízký vztah (dávala jí dárky při návštěvách zámku).

3. Podoba Barbory a její matky se v mnoha ohledech neshoduje (Terezie měla hnědé vlasy a byla trochu snědá, Barbora byla tmavovlasá)

4. Barbora chodila dle záznamů do školy od roku 1824 (Znáte dítě, co začalo docházet do školy ve 4 letech? Ani z hlediska tehdejších škol to nedává smysl).

Návrat do doby před narozením Boženy:

Teď se přesuneme k pravděpodobně proběhlým událostem. Začneme sestrou kněžny Kateřiny Zaháňské – Dorothey von Biron. Jak už to tak bývá, šlechtičny snadno příjdou k obdivovatelům a někdy jejich pletky sklouznou k intimním poměrům, což bez antikoncepce skončí těhotenstvím. Jenže co taková nezadaná šlechtična? Nemanželské dítě je nemyslitelná ostuda a nyní přichází na scénu věrní služebníci její sestry.

Terezie Novotná a Johann Pankl spolu laškovali už nějakou dobu a bylo jen otázkou času, kdy se vezmou. Najednou přichází za Johannem kněžna s prosbou, aby jeho drahá Terezka vzala dítě za své a Zahánští se tím zbavili potupy. Johann byl poslušný kočí a Terezie je v tu ránu “po porodu” Barborky a svatba se už chystá, aby nebyla Barborka nadlouho nemanželská.

Této verzi nasvědčují další fakta:

1. Kněžna věnovala při učení Barbory (učila se u ní v zámku) nemalé úsilí a finance.

2. Barbora podobou opravdu připomíná potomka kněžny (tmavé vlasy, výrazný nos, světlá pleť).

3. Dopis s prosbou o vyšší obnos pro stonající Barborku odeslán její “matkou” Terezií kněžně (v té době by to bylo nevyslovitelné, aby požadovala pradlena peníze od tak vážené dámy).

K těmto závěrům se však dochází až v naší době a proto je jasné, že se nikdy pravdu nedozvíme s jistotou. Kdybyste měly zájem, tak je internet plný článků o porovnávání DNA a různých jiných studií.

Já osobně této teorii věřím, jelikož mi přijde neskutečně kouzelné, že jedna z takto známých osobností má zatajený šlechtický původ a brázdila staročeskou Prahu bez jediné myšlenky, že by její krev mohla mít modrou barvu.

Doufám, že jsem vás nějak obohatila a kdo by měl zájem dozvědět se o dětství Boženky více, nemohu jinak než doporučit již zmíněnou Babičku.

 

Opatrujte se borky a borci!

Kokoska

Zdravím borectvo,

Od úterý do čtvrtka tohoto týdne se v Brně konal veletrh elektrotechniky zvaný Ampér, jehož jsem dlouhodobým návštěvníkem. Obávám se, že vystavované věci by většinu zde nezaujaly, napíšu tedy o svých nádherných interakcích, protože na ty je Awasin přece mistr, když zrovna není “loot goblin”.

Zastavil jsem se u stánku nejmenované firmy (převážně z důvodu mé chabé paměti, to víte, stáří přichází rychle…), pokukuji po tom, co vyrábí, co si z toho odnést vědomostně… Po chvíli vidím, že se ke mě blíží jedna zástupkyně firmy. Říkám si, super, budu se jí moct zeptat na tu otázku, co mě napadla. Navázal jsem tedy oční kontakt a začal jsem šrotovat svou myšlenku do prezentovatelné podoby s použitím jazyka českého tak, aby dávala smysl i někomu jinému mimo mě. Toto je první “learning moment” (neznám žádný pěkný ekvivalent v češtině, v překladu moment učení se). Vždy prvně sešrotujte a připravte myšlenku na vyslovení, když se cítíte extra rozmarní, klidně si tu následující část interakce zahrejte a přeříkejte v hlavě, a pak a jenom potom navazujte oční kontakt!!! Mě v tuto chvíli nezbylo než zírat pravděpodobně s mírně pootevřenou pusou s pohledem chci něco říct, ale nevím jak. Paní byla pohotová a rovnou na mě začala anglicky: “Good morning, which country are you from?” (Dobrý den, ze které země přijíždíte?). Takto rychle umět zhodnotit situaci a přiměřeně reagovat musí být super… Každopádně mě nenapadlo nic lepšího, než odpovědět anglicky v domnění, že na mě mluví anglicky, protože česky neumí. Trapnou chvilku po mé odpovědi jsme společnými silami uhráli už česky do outu vtipem. Ach ty dny, kdy je prostě čeština problém…

Některé výzvy jsou pro mě těžké. Zvlášť ta bez sprostých slov a urážlivých gest. To mi opravdu nejde. Snažím se, hlídám si to. Ale pak jdete nakupovat, horko těžko lovíte banány z krabice a je to tady! Do pr… práce! Zatím nemám žádné zástupné slovo. Dneska měl jeden bývalý kolega velké štěstí, že jsem se držela a snažila se vyhnout urážlivým gestům. Takže jsme mu jen zamávala.

     O sbírání odpadků jsem psala ve svém blogu. Není to lehké v našem malém městě. Čekám na vichřici a slevy v supermarketu. To je pak spousta možností, jak se realizovat. Ale co takové psí lejno? Počítá se, když ho doneste z místa nálezu na podrážce?

      Mlsání je lehoučké. Jen prostě pohořím na drobnostech. Mořské plody z čokolády. Nedávno to bylo díky kamenu. Nemám jíst šutry. A nemá mi to nikdo nabízet.

       A když jdete v půl šesté ráno do práce, najednou se vám z hrdla line melodie a pusa posílá do éteru slova, počítá se to jako procházka nebo jako hudba?

      No bude to ještě hodně veselé. Doufám, že všechny podivnosti, co se mi dějou, nesouvisí s nedostatkem cukru a že mě při mé ranní produkci neodchytí Chocholoušek.

Tenhle je borec je ze všech čtyř co jsem se zatím účastnil nejlepší! Bodíky naskakují, čas se daří skvěle organizovat, přečtené stránky přibývají, kila ubývají, mysl se (prosta vztekání a nadávek) pomalu zklidňuje… vtírá se ale neodbytná otázka co bude potom? Vždycky když borec skončil, stočí se všechno do zajetých kolejí… sice už dávno před borcem jsem se snažil sestavovat modrý život (kolonky typu angličtina, běhání, studium, dieta apod.), ale bez těch bodů to prostě nebylo ono 🙁 Nebo byla vůle tak slabá? Snažil jsem se o totéž i po skončení borce, ale i tak to nemělo dlouhého trvání… nicméně tento borec je dostatečně dlouhý (a motivace nadcházející zkouškou a pomalu, ale jistě se měnící figurou na léto značná) k zafixování potřebných návyků, tak tedy uvidíme. Ať se dál daří a pokračujme v duchu pistolníků z Gileadu: “Děláme co musíme. Nic víc v tom není.”

 

Ahoj,

dnes se s vámi chci podělit o svoji trochu štěstíčka (v neštěstíčku) a jak se mi těsně podařilo získat známku rampouchu.

Je to moje první známka, na kterou jsem proto také náležitě pyšná.

Považuju ji za “zadostiučinění” po letech pokusů o otužování, které se u mě jako víceméně úspěšné zabydlely až poslední rok.

Když jsem v tabulce objevila možnost získat body za otužování, volba byla jasná. První den to ale nešlo vůbec, druhý den už tak trochu ano. Až téměř po týdnu jsem zjistila, že pokud navýším dobu otužování na trojnásobek, dostanu za to nejen trojnásobek bodů, ale navíc za 2 týdny můžu mít i známku. A tak plán byl jasný, i když ne tak jednoduchý, jak jsem si myslela.

Doma v koupelně se ještě jakž takž dá otužovat, ale co na výpravě? V půlce března se mi do městské stoky, alias potoka lehat moc nechtělo – víc kvůli nevábnému korytu a divákům v podobě pejskařů, než kvůli teplotě vody.

Naštěstí jsem v tajné části vypůjčené klubovny objevila sprchu. Uff.

Body za výpravu získány, jedeme do finále.

A to bylo více než dramatické z důvodu plánované rekonstrukce koupelny s uzavřením hlavního vodního zdroje u nás doma. A teď přichází ta trocha potřebného štěstíčka: 12. den otužování jsem dokončila doslova 5 minut před příchodem řemeslníků.

V tabulce už se mi modrá první známka, ze které mám velkou radost, a v otužování budu po zprovoznění koupelny samozřejmě pokračovat dál 🙂

I tobě přeju nejen sílu vůle, ale i trochu toho štěstíčka při získávání borcových známek!

Jsem člověk, který miluje sladké a v minulých ročnících tak pro mě bylo nemlsání velkou výzvou. Letos mi to jde snáz, neboť jsem svoje mlsání musela již před časem omezit. Moje dcerka, ač nad normálním jídlem ohrnuje nos, totiž vždycky bezpečně pozná, co je “ňami ňami” a hlasitě to vyžaduje. A věřte mi, že nakrmit hyperaktivní batole cukrem je to poslední, co byste chtěli udělat. Takže už několik měsíců můžu mlsat jen když spí a odpíchnout se z tohoto bodu na úplné nemlsání není zas až takový problém.

Co je ale velký problém (alespoň pro mě), je snídaně. Ráno potřebuju svou dávku cukru, jinak se ze mě stává vzteklá bestie. Pak už až do večera nemusím mlsat vůbec, ale představa slané snídaně mě zabíjí. I po letech společného soužití nemůžu snídat s manželem o víkendu společně, rozhodne-li se pro párky. Párek s hořčicí po ránu je pro mě pěstí do žaludku.

Věřím, že nejsem sama, kdo to takhle má. A tak bych vám v tomhle příspěvku ráda nabídla několik tipů na sladké snídaně, které neporušují pravidla a třeba vám i přinesou body za vaření. 😉 Pro pořádek dodávám, že nechci nijak podvádět nebo hacknout pravidla. Den bez mlsání považuji za den, kdy se borec vyvaruje rafinovanému cukru a junk food obecně a tak budu nabízet jen zdravé recepty.

Řešením problému sladkého nemlsání je samozřejmě ovoce, ale ne vždy má člověk chuť chroupat po ránu syrové jablko. A jelikož je snídaně základem dne, měli bychom si tu snídani udělat hezkou. 🙂

Takže co tedy s tím ovocem?

1. Domácí smoothie (rozmixované syrové ovoce) nebo přesnídávku (rozmixované vařené, loupané ovoce, které lze po libovolných dávkách zmrazit) si můžete dát jen tak samotné, skvěle ale ochutí kvalitní bílý jogurt nebo kaši. Pokud nemáte po ránu čas na vaření poridge, doporučuji instatní kaše, které stačí zalít trochou ohřátého mléka. Já nedám dopustit na rýžovou z našeho bezobalového obchodu, vy ji určitě seženete v obchodě se zdravou výživou nebo zkuste mix.it.cz.
2. Banánové placičky je jednoduché na přípravu, bohužel nevydrží dlouhé skladování. Vzhledem k tomu, jak chutné jsou, to ale vůbec nevadí. Pro jejich přípravu rozmačkejte vidličkou dva zralé banány, smíchejte s jedním vejcem, půlkou nastrouhaného jablka a ovesnými vločkami (množství vloček záleží na množství ovoce, prostě přisypávejte postupně dokud nevznikne kompaktní hmota). Z výsledného “těsta” vytvarujte na plechu pokrytém pečícím papírem placičky a pečte cca 20 minut na 150°C.
3. Kokosové lívance jsem objevila původně jako recept na vaflové těsto, výsledné vafle se mi při vyndavání ale strašně trhaly, takže těsto smažím v podobě lívanečků. Pokud někdo přijdete na tip, jak vyndat vafli z vaflovače bez poničení, budu ráda. Každopádně na těsto budete potřebovat čtyři vejce, 360g cottage cheese, 160g ovesných vloček a půl lžíce jedlé sody. Fajnšmekři mohou přidat i strouhaný kokos. Všechny suroviny rozmixujte na hladké těsto a smažte na KOKOSOVÉM OLEJI! Kokosový olej je velmi důležitý, protože dodá lívancům/vaflím nasládlou kokosovou chuť. Pokud zvolíte jiný olej, nebude to prostě ono.
4. Batátové šátečky jsem pekla podle tohoto receptu: https://mamavkuchyni.cz/batatove-satecky/,  plnila jsem je ale směsí nastrouhaného jablka, tvarohu a rozinek. Usnadnila jsem si práci použitím tvořítka na taštičky, které vřele doporučuju: https://www.tescoma.cz/tvoritka-na-plnene-tasticky-a-testoviny-delicia-4-ks

Tak co, nač máte chuť? 😉 A máte pro mě nějaké další podobné tipy?

V 9.00 jsme měli sraz na konci vesnice. V 8.45 jsem byla na místě a v 8.50 přichází první vlčata a světlušky. Všichni natěšení objevují první hromadu větví, poldr a racky létající nad vinohrady. Po deváté přichází i ostatní, vítáme se, křičíme pokřiky, rozdáváme mapy a vyrážíme. Po chvilce se k nám přidává poslední vlče i s tatínkem, který jediný našel odvahu jít s námi na výpravu (byli pozvaní všichni rodiče).

Jdeme tempem pomalým, pět kroků dopředu, deset dozadu a přestávka k pozorování brouků. Čeká nás 6,5 km k nádherné a vysoké rozhledně Na Podluží. V tuto chvíli zatím platí, že cesta je cíl. Vše je zajímá, vše zkoumají a veškerý můj připravený program najednou ztrácí smysl. Nevadí to, protože co je víc než objevování okolí? Sbíráme první větve, které táhneme s sebou a postupně zdoláváme první kopec. Je nádherně, sluníčko svítí a teplota stoupá. Na kopci se rozhlížíme, hledáme vhodné orientační a zajímavé body – místní skládku, kostel, dřevěnou rozhlednu v naší vesnici, která je najednou malinká a také si všímáme nádherných zvlněných polí. Pokračujeme dále a míjíme první remízek – Evropsky významnou lokalitu a už je před námi vysílač u zaniklé obce. Ta zanikla po třicetileté válce. Dáváme si pauzu na svačinu a plníme bod z vlčka Cestovatel. Také ochutnáváme sušené červíky – kupodivu sklidí úspěch. Po cestě hrajeme hru bomba-povodeň-medvěd.

Pokračujeme dále, jsme v polovině cesty. Ještě přejdeme jeden kopeček a vcházíme do vesnice. Před vesnicí proběhne poučení, jak se ve vesnici chovat, aby smečka vlčat nevyděsila domorodé obyvatele a můžeme vyrazit. V polovině vesnice, na místě bývalého obytného domu zůstala stará studna s užitkovou vodou, největší dnešní zábava. Zaparkujeme v přístřešku u ní a odpočíváme. Další část cesty vede podél silnice, což se nám nelíbí, proto v nejbližší možné chvíli volíme delší, ale pohodlnější trasu polní cestou. Potkáme bažanta, vidíme zajíce, míjíme slony (těžební vrt), několik křížků (u jednoho zase odpočíváme) a pak už zbývá jen půl kilometru a jsme na místě! Hurá! Rozhledna!

A vítr. Zatím je snesitelný. Odhodíme batůžky a stoupáme po točitých schodech na rozhlednu. Měří 30 neuvěřitelně vysokých metrů a stojí nás to hodně odvahy vylézt nahoru. Mám strach z výšek, ohromný, ale děti měly strach větší. Skoro všechny ale vystoupaly nahoru a překonaly se.

Oběd!!! Konečně chvíli sedíme a baštíme. Pak je již čas na společnou fotku a posbírání odpadků kolem rozhledny. V dálce však vidím dešťové mraky, které se blíží a proudy vody, které z nich padají. Posbírám děti, pláštěnky si připravíme do pohotovostní polohy a vyrážíme. V dálce vidíme, jak prší a jak vítr proudy vody ohýbá. Nádhera!

Prudce se ochladí, fouká už tak, že ty nejmenší beru za ruku, aby nám neulétli. Bojujeme s poletujícími pláštěnkami a už dopadají první dešťové kapky. Vlčatům a světluškám to nevadí, snaží se jít proti větru, čímž se zdržují, ale mají zážitek. Popožene je až první zadunění hromu. Vystrašení popobíhají a tempo jim vydrží až do vesnice. Tentokrát jdeme nejkratší cestou. Pořád nás ale čeká 6,5 km zpátky. Vítr postupně utichne, chvíli poprchává, chvíli hřmí a blýská se, počítáme, jak je bouřka daleko, zjišťujeme, že nás obchází a utíká pryč. Přidáme na rychlosti a pokračujeme směr domů.

U zaniklé vesnice zase děláme další přestávku na pití a všímáme si, že rozcestník, na který jsme se při cestě tam dívali, se válí po zemi. No nic, uklidíme ho na kraj cesty, vyfotíme (fotku pošleme asi obci, aby o tom věděli) a pokračujeme dále. Opět probíhá hra bomba-povodeň-medvěd, opět bereme palice a někteří se snaží odnést klacek dvakrát větší než jsou oni sami. Déšť nedéšť, bouřka zapomenuta.

Od Evropsky významné lokality jdu spolu s mou zástupkyní vepředu, probíráme táborové záležitosti, za námi je velká mezera a pak tlupa dětí. Konečně jde vidět, že jsou všichni unavení. Pod blízkým stromem ještě naposled zakřičíme oddílový pokřik a v dešti už vcházíme do naší “rodné” vesnice.

Celkem jsme nachodili skoro 16 km (původně bylo v plánu 13, ale jaksi se to protáhlo), viděli jsme racky, bažanty, srnky, zajíce, spoustu křížků u cest, těžební vrt, rozhlednu, posbírali jsme odpadky, překonali se a hlavně zažili nádherný společný den.

Dnes od 14:00 proběhl největší borcosraz v ČR. Ptáte se, kde? Pokud hádáte nějaké z velkých měst, jste na omylu. Největší borcosraz se uskutečnil v Čajovně U Spícího draka v Roudnici nad Labem. Je ovšem nutné podotknout, že v absolutních číslech to byla velice komorní akce. Jmenovitě se tohoto srazu, mimo mě, za organizátory Skautského borce zúčastnila Škubánek, dále pak Kikča, Chytrolín a pořadatelka srazu Švihulka. Užili jsme si pěkné odpoledne zpestřené společenskou hrou „Na křídlech“. Hru jsem před tím neznal a je opravdu povedená, i když časově poměrně náročná. Samozřejmě jsme také náležitě prodiskutovali současný stav Skautského borce 😉 Kikča se také neúspěšně pokusila splnit úkol s vydáním ježka v kleci, ale brala to sportovně. Ted již musím běžet na skautský ples, a proto se s vámi rozloučím…

Jeden z mých letošních borco-cílů je trošku posunout moji schopnost šít si na sebe oblečení. Věnuji se tomu už docela dlouhou dobu, ale pořád to není úplně ono. Takže o víkendu razím na kurz, kde snad dobojuju s neúhlednými zipy a výstřihy, které trápí většinu mých modelů.

Kurzem jsem se chlubila na rodinné oslavě. A všichni na mě koukali jak na ufouna se třema hlavama. Kdo by v dnešní době šil doma, když si může všechno koupit? A není to ještě dražší než z obchodů?

Jo, občas se mi podaří za látku dát víc, než by třeba tričko stálo v běžném nákupáku. Protože tak strašnou kvalitu látky vám tu nikdo neprodá. A tím přicházíme k tomu, proč já zkouším šít a myslím, že to má smysl.

Za prvé mě to baví. Miluju proces kdy se z látek stává něco, co mě pak slouží. Za druhé je to docela spolehlivý způsob jak získat eticky šité oblečení. Za třetí, trička z obchodu jsou mi krátká a prostě v oblasti beder už netričkují, čemuž lze při domácím šití snadno předejít. A poslední důvod je zatím takovým zbožným přáním. Takové doma šité oblečení by se mohlo pomalu, ale jistě dostat kvalitou střihu i materiálu do docela luxusních úrovní. Doufám…

Je tu někdo další kdo se snaží skrz borce trochu potáhnout svého koníčka? Nebo někdo kdo šije?

Chci o vás vědět v komentářích.

Všem borcům zdar!

• Lenďa

 

Ahojky, dnes jsem se rozhodla sem zapsat recept na bezlepkový Naan. Pokud tu je někdo, kdo dobrovolně nebo nedobrovolně drží bezlepkovou dietu, může si tímto receptem třeba ozvláštnit jídelníček 🙂

 

Ingredience:

20 g Psyllia

360 g vlažné vody

235 g bezlepkové mouky

130 g škrobu

1 lžíce cukru

1 ½ lžičky kypřícího prášku

1 lžička soli

75 g bílého řeckého jogurtu

25 g oleje

 

Postup:

 

V míse smíchejte psyllium a vlažnou vodu, zamíchejte a po 30-45 sekundách by se měl vytvořit gel.

 

V druhé míse smíchejte mouku, škrob, cukr, kypřící prášek a sůl.

 

Do psylliového gelu přimíchejte jogurt a olej. Potom přidejte suché ingredience a znovu promíchejte.

 

Zpracujte těsto. Nemělo by moc lepit.

 

Těsto rozdělte na 8 dílů. Z každého dílu uválejte kuličku. Pak kuličky rozválejte válečkem do placek.

 

Předehřejte si pánev. Při střední teplotě opíkejte na sucho 1-2 minuty z jedné strany a minutu z druhé. Čas se může lišit, proto sledujte a pečte do zlatova.

 

Po upečení potřete rozehřátým máslem s česnekem, nebo kořením dle vlastního výběru.