Autor: Langenbeck

Poslední den (aspon pro mne, s nedělním volnem)… výzva byla super, rok od roku lepší a lepší, díky organizátorům! Zajímavě zvolené téma, už se těším na příští! Z cesty kolem světa za 80 dní si pamatuju z dětství ten nádherný animák se zvířátky (to snad ještě bylo v rámci tehdy frčícího studia Vega nebo Magionu?? nevím… už to bylo dávno), pak celovečerák s Pierce Brosmanem (z kterého si pamatuju jen geniální způsob, jakým vrazil zaslouženou ránu Fixovi – mohlo to vypadat že ztratil nervy, ale naopak, i tohle měl pečlivě rozmyšlené a s dokonalým sebeovládáním 🙂 A teď jsem si na začátku pro osvěžení pustil krásnou audioknížku dostupnou na youtube, kdy pana Fogga – dokonalého stoika – načetl Jiří Adamíra a Paspartoua Ladislav Mrkvička. A Petr Nárožný jako Fix… opravdový koncert 🙂 sice to je dost zkrácená verze románu, ale k základní orientaci o postavách tak, jak je tu tvůrci výzvy použili, to naprosto stačilo. Můžu jen doporučit 🙂

Dál tu hodnotit a filosovat o významu výzvy nemá smysl, myslím že život nás všech účastníků se určitě v nějakém ohledu a v nějaké míře o dost zlepšil, tak nezbývá než si přát ať to nějaký čas taky vydrží. Alespoň do příští výzvy 🙂

Tak nějak jak jsem před týdnem předpokládal… zlomilo se to, úkoly výzvy už nemají prioritu, častěji chybí dříve plná políčka u úkolů typu prokrastinace nebo sportování… jistě za to může řada úkolů, co se na mne teď nahrnula (příprava přednášky, učení na zkoušky…), naštěstí ty hlavní “big rocks” tohohle týdne byly zvládnuty více než se ctí 🙂 i když výzva a bodíky šly dolů… i tak jsem v ní dosáhnul další mety a na další už se nedostanu, ale to vůbec nevadí.. určitě tahle výzva přinesla spoustu nových poznání a “lifehacků.” Pro příští týden si už jen dám závazek toho co jsem kdysi slyšel od jednoho velikána a to “…pracovati tolik, kolik dovolí síly a vycvičená vůle.” Anebo to Kingovské: “Měj pod kontrolou věci, které pod kontrolou mít můžeš, červe. Všechno ostatní ti klidně může s**t na hlavu a když musíš padnout, tak padni s rozpálenými pistolemi!”

Tenhle týden patřil k těm přelomovým, kdy vždycky v půlce druhé půlky výzvy nastává polevení v plnění úkolů… nemá to jedinou příčinu, je to vždycky kombinace několika – únava, délka výzvy, uvědomění si, že v pohodě dosáhnu na nejbližší hodnost (či dopravní kategorii) ale na další už ne… taky tím, že tenhle týden co se týče nároků na volný čas byl dost extrémní – resp work-life balance byl značně dysbalanční ve prospěch práce a výuky atd. Sport šel úplně stranou (sbohem každodenních aspoň 5 min protahování), běh s bídou jednou, navíc sobota jako nejproduktivnější den totálně selhala kvůli páteční službě – tak by se hodilo mít volný den v sobotu místo naplánované neděle 🙁 mimochodem asi nejnepraktičtější věc v celé výzvě – že se volné dny volí fixně vždy stejné a nedá se pro každý týden zvolit libovolný den 🙁 tak v neděli nezbývá než se pokusit to zrestartovat – což bude o to těžší – když za to nejsou body tak motivace prostě nějak chybí k čemukoli 😀 a pokračovat dál… (aneb jak měl sám Jestřáb nalepeno na boku desky svého pracovního stolu – asi když začínal klimbat a hlava se blížila stolu – cedulku se vzkazem “Vzchopit se!”).

Při otevření stránky s odborkami jsem byl překvapen jejich počtem a rozmanitostí. Začal jsem proto vybírat, která z nich by se tak pro mne hodila. Sport, přírodní vědy, dějepis? Samozřejmě zdravotnická pro mne jako profesionála by byla nejspíše nejlehčí, ale takovou cestou nepůjdu. Nakonec bylo nejlepší a dobrou výzvou vybrat si sportovní a to z mého oblíbeného běhu. Praktickou část by splnit neměl být problém (přece jen ze všeho nejvíc miluju běhat za co největšího nečasu – zima, déšt, sníh, tma – to je přesně moje 😊 jen protivítr nenávidím (už jen tím, že při tom fičení v uších není pořádně slyšet podcasty, co si vždycky pouštím do sluchátek). Nicméně i když už všechno mám dávno splněno, dal jsem si závazky za tenhle týden – aspoň 3x v týdnu běžet (alespoň po 10 km), nějaké překážky a těžký terén se v lese najdou a počasí snad taky bude přát…i přes to nadcházející jaro či dokonce léto 😊 Zkusil jsem tedy novou trasu – pár set metrů od mých obvyklých tras mapa slibovala v lese zapomenutý památník sestřeleného amerického pilota z roku 1945 – byla tak krásně neudržovaná a plná popadaných stromů, že těžký terén nebyl problém. Dokonce se i hezky zatáhlo a sprchlo – takže další podmínka splněna 😊 Sprint do kopce a běhání jednoho úseku na čas (délku nevím, ale napoprvé za 2:20, napodruhé i napotřetí pod 2 minuty) taky ok. K tomu jsem si přečetl trochu teorie o běhání a snažil se ji aplikovat na zlepšení techniky a něco o běžeckých osobnostech. Proklad jinými sporty a řádné rozcvičení před během taky vyšlo a běžecká odborka byla moje 😊 Při pohledu na ty ostatní a jejich podmínky se ale musím poklonit před těmi, kdo jich získali daleko více a žasnout nad universálností dnešních skautů. Tedy, ne že by původní bobříci byli kdoví jak lehcí ke splnění, ale přece jen nevyžadovalo jejich plnění tolik času a komplexní práce 😊

Jaro přichází

ptáci se navracejí

ty sedíš tu sám

Tento úkol v rámci týdenní výzvy se docela hodil – zrovna jsem četl Foglarův „Tábor svazu třinácti“, který vyšel v edici Skautské deníky (vydává tiskové centrum Junáka, v předchozích svazcích byly např. zápisky A.B. Svojsíka, Jiřího Wolkera nebo Jana Zábrany). Jde o útlou knížku, která je vlastně fotokopií ručně psaného Jestřábova zápisu o táboru ve Sluneční zátoce z roku 1927. Legenda praví, že ji sice věnoval jednomu ze svých oblíbených „gambusínů“ Mojovi Kalousovi, ale skutečným účelem bylo zapůsobit na jeho sestru, slečnu Jiřinku, do které se tehdy 20letý Jestřáb zamiloval – tak je to uvedeno v doslovu k deníku.

Deník samotný je ručně psaným sešitem plným táborových zážitků z pohledu mladého vedoucího tábora. Poznáme v nich zárodky příhod, které pak zpracoval ve svých knihách či komiksových příbězích. Jsou plny různých návrhů a zlepšováků, které pak další desetiletí piloval až k naprosté dokonalosti pro hladký průběh tábora. Možná by dnešní skauty mohlo zajímat, jak to dříve vypadalo (už jen představa toho, jak všechno s sebou vlečou ve velkých bednách několik kilometrů od nádraží nebo jak se snaží vyjít s proviantem, co bylo povinností táborové služby apod.).

Rád bych se ale spíše zamyslel nad celou Jestřábovou tvorbou a nad jeho odkazem pro současnost. O tom by se daly psát – a skutečně píšou – celé diplomové a disertační práce. Osobnost Jaroslava Foglara byla skutečně mnohostranná – z toho hlavního můžeme vybrat spisovatele (velmi často knížky se skautskou tématikou, ale ne jen o ní – vždyť Rychlé šípy byly jen partou kluků (resp. klubem – po vzoru Foglarových klubů Mladého hlasatele – redaktor oblíbeného časopisu pro mládež, který se stal tak populárním právě díky němu může být další významnou rolí Jestřába, ač mu bylo přáno ji vykonávat velice krátce, než přišly zákazy nejprve od nacistů a pak od komunistů). Jindy byly jeho hrdinové dvojice nerozlučných přátel či menší party. Skauting se v jeho knihách objevuje někdy jen jako doplněk děje, jindy jej ve větší míře utváří (prostředí oddílu, např. Pod junáckou vlajkou nebo Devadesátka pokračuje).  Vlastně i Hoši od Bobří řeky ve stejnojmenné knize nejsou pravým skautským oddílem (ač realita byla přesně opačná). Ze studia Jestřábova života jsem získal dojem, že skauting jej sice inspiroval, využíval jej při vedení oddílu, ale zas až tak moc jej neprožíval. Že důležitější pro něj byla práce s chlapci a formování jejich charakterů, než lpění na různých oficiálních tradicích. Pak jsem si ale uvědomil, že oddíl se ve 30. letech účastnil řady skautských setkání a akcí a pak – dalších pár desetiletí, kdy jej Jestřáb vedl více méně pololegálně (např. v rámci Klubu českých turistů) byl oficiální skauting zakázán, takže procházet se po městě ve skautském kroji možné nebylo. To šlo snad velmi krátce v období pražského jara a pak až po roce 1989. Asi by bylo zajímavé zjistit, jak by to vypadalo nejen s pražskou Dvojkou, kdyby se historie ubírala jinudy a naše země zůstaly po válce svobodné.

V každém případě i přes všechny nesnáze (nacistická okupace i komunistická diktatura) se mu podařilo oddíl vést nepřetržitě dále a každoročně pořádat tábory (i za heydrichiády, kdy mu tábor započatý přes všechny zákazy po několika dnech nařídili rozpustit), vedl jich celkem 60 a drží rekord v nepřetržitém vedení skautského (ač tajného) oddílu – tedy jako vůdce oddílu byl rovněž fenoménem. Vkrádá se myšlenka, kolik dalších knih by mohl při své úžasné pracovitosti napsat, pokud by mu v tom nebylo více jak 40 let bráněno (potřeboval své myšlenky dostávat ke čtenářům a tak psaní do šuplíku nebylo nic pro něj). V památníku národního písemnictví jsou uloženy kroniky z většiny jeho táborů, čítají další tisíce popsaných stran.

Dalo by se psát dál a dál, podívejme se ale jen na tu diskutovanou otázku – má tvorba Jaroslava Foglara co nabídnout dnešní mládeži? Popravdě jeho dílo je dnes až nekriticky obdivováno generací padesátiletých tatíků, kteří na něm vyrůstali, znají všechny hlášky, mají všechna vydání jeho knih (některé i vícekrát), sbírají cokoli s ním jen okrajově související. Fotkami svých sbírek zahlcují příslušná fóra (proto se taky přidám s aspoň jednou fotkou 😊 Proto se i první vydání („kobesovky“) na aukru draží za mnoho tisíc korun. Samozřejmě knížky vnucují svým dětem – pochvalují si, že i přes časový odstup jsou z některých (asi vede Záhada hlavolamu) nadšené. Tajemno a napětí dokázal Foglar budovat velmi dobře. Dobové reálie a opěvovaná přátelství už dnešní mládeži asi tolik neřeknou. Přijmou ale modernější napodobitele (např. Prašinu)? V každém případě v současné době přibývají nová vydání jak originálních foglarovek (s více či méně zdařilými ilustracemi nových autorů (z nichž svým pojetím ilustrací absolutně vyniká Jiří Grus), tak různých též více či méně zdařilých napodobitelů (ať už jde o pokračování Chaty v jezerní kotlině, komiks o Červenáčkovi nebo prequel o Janu Tleskačovi). Dokonce se vydávají i „retroedice“ s originálními ilustracemi ze starých kobesovek, ty ale často bývají už poškozeny zubem času nebo úplně chybí a tak je kvalita těchto pokusů dost bídná. Ale konečné slovo v tom má jedině a pouze generace vás mladých – čtete ještě foglarovky? 😊

P.S. různé zajímavosti a doplňky k Jaroslavu Foglarovi je možné sehnat na webu Skautské nadace Jaroslava Foglara.

Tenhle je borec je ze všech čtyř co jsem se zatím účastnil nejlepší! Bodíky naskakují, čas se daří skvěle organizovat, přečtené stránky přibývají, kila ubývají, mysl se (prosta vztekání a nadávek) pomalu zklidňuje… vtírá se ale neodbytná otázka co bude potom? Vždycky když borec skončil, stočí se všechno do zajetých kolejí… sice už dávno před borcem jsem se snažil sestavovat modrý život (kolonky typu angličtina, běhání, studium, dieta apod.), ale bez těch bodů to prostě nebylo ono 🙁 Nebo byla vůle tak slabá? Snažil jsem se o totéž i po skončení borce, ale i tak to nemělo dlouhého trvání… nicméně tento borec je dostatečně dlouhý (a motivace nadcházející zkouškou a pomalu, ale jistě se měnící figurou na léto značná) k zafixování potřebných návyků, tak tedy uvidíme. Ať se dál daří a pokračujme v duchu pistolníků z Gileadu: “Děláme co musíme. Nic víc v tom není.”

Čtvrtý borec! Jak jen jsem se na něj těšil – resp. těšili – s kamarády neskauty (prvního borce jsem absolvoval samostatně, na další se mi vždycky podařilo přemluvit někoho navíc – druhého ve 3, třetího v 5 a čtvrtého v partě 6 lidí, co se snaží navzájem podporovat a překonávat 🙂 I když skloubit to se školou či s prací bývá občas dost náročné… Díky organizátorům za nový formát a prodloužené klání – i když trochu jsme ty šlechtické tituly a řády ze začátku přece jen oželeli… Borce beru hlavně jako příležitost trochu si uspořádat volný čas – pokud nějaký je – omezit lenošení a prokrastinaci a dát si do rovnováhy duševní a fyzickou zátěž. Pokud jde o studium tak tam tolik komplikací není, k tomu se dá přinutit, ale se sportem už je to horší… naopak v době dovolených zase pro samý sport není sil ke čtení, zkrátka dá se mi dělat pořádně jen jedno nebo druhé. Tak věřím, že i v rámci tvrdé předzkouškové přípravy přece jen docílím jakési rovnováhy v obojím. A to co se po těch letech začalo zázrakem dařit (tedy jen v čase klání) je slušná mluva… tu jsem první dva borce neměl splněnu snad jediný den :)) A nedovedl jsem si předtím představit jak v životě a práci kde je normou si zanadávat už při zazvonění budíku, popř. pár minut co vylezu z domu anebo aspoň po prvních 10 minutách v práci… ale přece jen odnaučit se to dá a dokonce je pak člověk po celý den tak zvláštně vyklidněný – můžu tak maximálně neartikulovaně řvát nebo házet věcmi a to taky brzo omrzí 🙂  zvlášť když ty věci okolo bývají docela ostré… Tolik asi na úvod letošního klání s přáním všem borcům/borkám ať se nám daří překonávat sami sebe co možná nejvíce a nejlépe!