Některé výzvy jsou pro mě těžké. Zvlášť ta bez sprostých slov a urážlivých gest. To mi opravdu nejde. Snažím se, hlídám si to. Ale pak jdete nakupovat, horko těžko lovíte banány z krabice a je to tady! Do pr… práce! Zatím nemám žádné zástupné slovo. Dneska měl jeden bývalý kolega velké štěstí, že jsem se držela a snažila se vyhnout urážlivým gestům. Takže jsme mu jen zamávala.
O sbírání odpadků jsem psala ve svém blogu. Není to lehké v našem malém městě. Čekám na vichřici a slevy v supermarketu. To je pak spousta možností, jak se realizovat. Ale co takové psí lejno? Počítá se, když ho doneste z místa nálezu na podrážce?
Mlsání je lehoučké. Jen prostě pohořím na drobnostech. Mořské plody z čokolády. Nedávno to bylo díky kamenu. Nemám jíst šutry. A nemá mi to nikdo nabízet.
A když jdete v půl šesté ráno do práce, najednou se vám z hrdla line melodie a pusa posílá do éteru slova, počítá se to jako procházka nebo jako hudba?
No bude to ještě hodně veselé. Doufám, že všechny podivnosti, co se mi dějou, nesouvisí s nedostatkem cukru a že mě při mé ranní produkci neodchytí Chocholoušek.