Napadlo vás někdy, jak plnění výzvy Skautský borec vnímá vaše okolí? Jsou přátelé zaskočeni, že odmítáte sladkosti? Rodina potěšena, že uklízíte a vaříte jako o život? Já se nad touto otázkou zamyslela opravdu zhluboka a rozhodla se popsat Den skautského borce z pohledu člověka, který jej musí chtě nechtě plnit se mnou. Začtěte se do Dne skautského borce z pohledu batolete – mé rok a půl staré dcerky.
Probouzím se kolem půl sedmé a budím mámu. Nereaguje hned, tak musím přidat na hlasitosti. Jakmile se ale vzbudí, startuje hned z postele, aby mě odvlekla na nočník, takže si může zapsat body za vstávání na budík. Začíná náš ranní trojboj, jak tomu říká máma. Snídaně (víte že jogurtem se dá malovat?), čištění zubů (pomoc, ne!), krémování celého těla a oblékání (dejte mi s tím pokoj!) mámě vynese krásných 30 minut práce.
Po úklidu kuchyně usedá k snídani máma. Oznamuje mi, abych si hezky hrála, že si u toho přečte zprávy. Ani mě nehne! Nakonec se jí vkrádám na klín a ujídám domácí houstičku z tvarohového těsta. No ale zprávy přečteny a deník borce taky, takže se přesouváme do koupelny.
Mámina ranní hygiena byla vždycky zdlouhavá a nudná, ale teď už si umím přisunout stoličku k umyvadlu a tak se snažím ukrást všechny ty zajímavé věci co máma používá (včetně elektrického zubního kartáčku), okousat tekuté mýdlo, namočit si ruce až po lokty a hlavně rozpatlat vyplivnutou pastu všude možně. Máma už si na to zvykla, takže ji to ani neprovokuje k porušení dne bez sprostých slov.
Než nastane čas vyrazit ven, stíháme ještě nabrat body za domácí práce. Vysavač miluju, protože hučí, svítí, hýbe se a dá se rozbírat a s prádlem mámě také pomáhám. Sundávám suché ponožky ze sušáku a rozhazuju je po koupelně, zatímco máma je skládá.
Konečně jedeme ven! S menšími dopravními obtížemi se setkáváme v jiné části města na dětském hřišti s Attilou a jeho mámou. Attila je můj kamarád, znám ho plavání. Prý je z Maďarska a maďaři mluví hrozně divnou řečí, takže spolu naše mámy konverzují anglicky. No nevím, jestli to ti dospělí trochu nekomplikují. My s Atim si rozumíme. Točíme se na kolotoči a koukáme na “kači”. Teda vlastně kachny, správně česky. (Schválně, jak umíte maďarsky vy? Víte, co znamená: “šimi-šimi”, “okatošan”, “čuč” nebo “cica”? Já jo!)
Máma sbírá body za čas strávený s rodinou a přáteli a při odchodu i na cestě poztrácené mince. Celkem 50Kč, tak doufám, že mi za ně něco koupí, když už jsme tady kvůli mě!
V autě cestou zpět mě máma přesvědčuje, ať nespím, že jedeme domů na oběd. Jenže já zastávám názor táty, že spánek je poloviční jídlo a volím předobědového šlofíka. Když se pak probudím, zjišťuji, že se máma pustila do pečení (ale stihla jen těsto) a úklidu mých hraček. Chuděrka, pořád ještě nepochopila, že moje rozmisťování rozličných předmětů po bytě není vytváření nepořádku, ale umělecký záměr, takzvaný landart. No ale zas za to má body, že.
Teď už si prý ale musím dát ten oběd. Nechápu proč, vždyť jsem přece spala. Po určitém přemlouvání si dám říct, ale jen maso, těstoviny jíst nebudu! Počkat, to maso je vlastně dobré, beru celý plátek do ruky a ukusuju. Máma mi ho rozkrájí a zkazí mi tak zábavu. Musím jí to nějak vrátit a tak rozpatlávám omáčku po stole, po sobě, po mámě a házím těstoviny na zem. Máma začíná hysterčit, ale sprostých slov nepoužije. Vlastně by mi měla poděkovat, beze mě by neměla co uklízet a tudíž by byla bez bodů.
Po mytí nás obou, kuchyně a v závěru i koupelny balí máma batoh se svačinou a oznamuje mi, že vyrážíme za tátou a na výlet. To zní docela dobře, jen tátovi to strašně trvá, než konečně najde naše auto na parkovišti a já mám vlastně trochu hlad, protože jsem tolik oběda zas nesnědla.
Ukazuje se, že výlet je vlastně další úkol do skautského borce. V rámci týdenní výzvy je třeba navštívit zříceninu. Popravdě řečeno, je to dost ubohý výlet. Houpačky na zahradě infocentra jsou zamknuté za plotem, po zřícenině nemůžu volně pobíhat, protože bych prý mohla někde spadnout a jediné děti, které potkáme jsou zmrzlé a odchází domů. Prostě nuda, nějaké výhledy mě moc neberou. Alespoň že potkáváme dva koně a můžeme dupat na dřevěném mostě, který skvěle duní. A taky vyžebrám na mámě sušenky a pak se jí i tátovi směju. Nemůžou mi totiž ujídat, protože drží den bez sladkostí.
No hurá, konečně jsme doma a vše je jak má být. Máma, táta, hračky a já a hrozně si to užíváme. Teda alespoň já, rodiče asi bolí nohy, protože jen leží a tleskají mým dovednostem. Jenže najednou je něco strašně špatně, cítím se pod psa, mám hlad, jsem unavená a vůbec nic se mi nelíbí a nechce. Ještě dovolím rodičům, aby nabrali body za čas s rodinou péčí o mě a pak usínám u čtení knihy dřív, než uplyne oněch požadovaných 15 minut.
Přesně ale vím, co bude máma dělat, říkala to tátovi. Musí ještě něco poklidit, dokončit pečení, znovu přečíst zprávy, protáhnout se, dobrovolničit pro skauty a otužit ve sprše. Na tvoření nebo čtení jí zas nezbude čas, ale co. Zítra je taky den.
