Život Antoine de Saint-Exupéryho

Abychom mohli pochopit všechny motivy v Malém princi, musíme si nejdříve představit život samotného autora, jelikož bez informací o něm nám nebudou dávat smysl ani jeho díla. Jako každý velký spisovatel totiž i Saint-Exupéry vkládal mnoho ze svého života do knih.

Shrnutí

Autor Malého prince se narodil 29. června 1900 do aristokratské rodiny roajalistického smýšlení a své dětství prožil na rodinném zámečku. Už zde se mu podařilo získat inspiraci pro některé ze svých knižních postav, poněvadž se zde vyskytovala spousta poněkud svérázných lidí. Jedním z nich byl například Exupéryho dědeček, s nímž mladý chlapec vnitřně dost bojoval a který vykazoval značnou podobnost se zeměpiscem vylíčeným v Malém princi.

Antoine se narodil jako třetí dítě. Měl dvě starší sestry a mladšího bratra a sestru. Jeho dětství bylo poznamenáno mnoha těžkými událostmi. Když mu byly čtyři roky, zemřel mu otec, čímž se Exupéry definitivě emočně navázal na matku. Ačkoli se snažil nahradit společnost svého otce přáteli, nikdy se mu nepodařilo navázat dostatečně uspokojivé emoční vazby.

Exupéry byl na jejich zámku přezdíván jako Sluneční král[1], hlavně kvůli jeho blonďatým vlasům, a jako pravý král si střežil veškeré své poklady jak nejlépe dovedl. V tomto případě byly těmito poklady dětství a vzpomínky.

Další osudovou ranou byla pro Antoineho smrt jeho mladšího bratra Franҫoise, se kterým měl velmi vřelý vztah a následná smrt mladší sestry Gabrielle.

Dětství Exupéryho skončilo již první světovou válkou, poněvadž byl přesunut do jezuitské školy, jež byla od jeho milovaného domova vzdálena 50 kilometrů. Pro Antoineho, který byl silně navázán na svou rodinu a Saint-Maurice[2] to byl velmi negativní zážitek a cítil se zde osamocen a nešťasten. Jeho smutek a osamělost se zvyšovaly na katolických školách, na kterých Exupéry příliš neprospíval. Pevný řád mu nevyhovoval a na školách rebeloval proti školnímu řádu i učitelům. To, že byl na školách nešťastný ukazují i dopisy, které psal matce. V jednom z nich dokonce psal: „Pochybuji, jestli jsem od dětství vůbec žil.“

Po studiu se stal profesionálním letcem a spisovatelem. Létání by se dalo popsat jako způsob, kterým získával svobodu. Tato konkrétní svoboda však byla pouze od „matky země“.

V dospělosti se zasnoubil, ale své první zasnoubení zrušil, jelikož se necítil být dostatečně dospělým. Svou další přítelkyni Consuelu, bohémku jemu podobnou, si již vzal a prožil s ní vztah plný nevěry a turbulencí. I přesto se nějakými záhadným způsobem milovali až do konce života.

Vznik Malého prince

Exupéry napsal Malého prince v nemocnici, když prožíval stavy hluboké melancholie v důsledku manželské krize, ale i krize smyslu života. Jediným jeho pomocníkem při psaní byly Andersenovy pohádky a jeho vlastní dětství, které je do knihy notně zakomponováno.

Malý princ částečně odráží i život Saint-Exupéryho samotného. Havarování v poušti je obdobné tomu, které prožil on sám se svým přítelem Prévotem. Havárii na Sahaře sice přežili, ale jejich opravdovou hrozbou byla dehydratace.

Poslední let

Ve smrti Saint-Exupéryho a malého prince bychom mohli najít minimálně jednu obrovskou podobu – záhadu.

Exupéry byl naposledy viděn v roce 1944, když se chystal na let, z něhož se nikdy nevrátil. Teorií o tom, co se mu stalo a kam se vlastně jeho letoun ztratil, bylo mnoho, dokud v roce 2000 nenašly trosky jeho letounu v moři. Od té chvíle už se dá mluvit pouze o sestřelení[3], selhání letounu a sebevraždě. Sebevražda se může zdát jako podivný závěr, ale překvapivě je i tato teorie možná. Exupéry totiž miloval létání nadevše, ale po tomto letu už by znovu asi nevzlétnul – byl příliš starý a jeho fyzická kondice shodou náhod příliš chatrná na to, aby v létání mohl pokračovat. Možná tedy nebyla shoda náhod, že rok před svou smrtí napsal onoho Malého prince, který se také rozhodl zemřít pro něco, co miloval.

„Ke konci života opakoval, že nevidí žádný smysl svého života a že je připraven zemřít. Toužil se vrátit k matce, což je doloženo mnoha dopisy, které jí psal a které byly publikovány.“

 

[1] Přezdívka je v některých zdrojích uváděna i jako Král sluníčka. Význam je však stejný.

[2] Zámek, na kterém Saint-Exupéry vyrostl.

[3] K tomu, že Saint-Exupéryho sestřelil, se dokonce přiznal německý pilot, který je o tom silně přesvědčen. Záznamy německé střelby z tohoto období jsou však volně dostupné a žádný zápis se s tímto tvrzením neshoduje.

Co znamenal onen „klobouk“

Každý z nás si určitě pamatuje onu kapitolu v Malém princi, ve které se objeví „klobouk“. Tato kapitola nám má představovat strach, který prožívá každé dítě, ale také ukazuje nechápavost mezi dětmi a dospělými. Tato nedorozumění mezi dětským světem a světem dospělých jsou svým způsobem klíčem k pochopení našeho příběhu.

Had sám o sobě má reflektovat existenciální úzkost, kterou musíme vydržet už jenom z toho důvodu, abychom se mohli stát samostatnými, zatímco slůně jsme my.

V knize můžeme vidět, že dospělí mají tendence na tento strach zapomínat a tudíž nechápou strach dítěte, které jim prezentuje obrázek hroznýše polykajícího slona. Žádný z nás nemusí být psycholog pro to, abychom mohli říct, že dítě do obrázku zhmotnilo svůj strach a úzkost. Dospělí by se tedy měli ptát dítěte, proč takový obrázek nakreslilo nebo co mu hrozí? Místo toho se však ptají, proč by jim měl klobouk nahánět strach.

S postupem příběhu si můžeme všimnout, že i z našeho vypravěče se stává jeden z takových dospělých, který nechápe onen strach z hroznýše a vidí za obrázkem spíše klobouk. Malý princ mu však pomáhá najít své vnitřní dítě, které v obrázku opět vidí hada polykajícího slůně.

K tomuto obrázku jsem však našla ještě jednu teorii od Eugena Drewermanna, která říká, že z něho můžeme vyčíst mnoho o autorově dětství. Had na obrázku má totiž představovat Exupéryho matku a slůně její dítě – Exupéryho. Toto dítě muselo být už od svého příchodu na svět velké a silné, aby zvládlo ukojit touhu své matky po lásce a naplnění existence. Fatální na tom je fakt, že dospělí to takto nechápou. „Při malování hroznýše poprvé dochází k tomu, že dítě ztrácí důvěru ke světu „dospělých“: nedaří se mu s nimi dorozumět, usmívají se a smějí se nad dětskou tragédií, protože nejsou s to „vidět srdcem“; netuší, že to, co se jim zdá „chráněné“ je ve skutečnosti děsivé, …“ 

„Dospělí sami nikdy nic nepochopí a pro děti je strašně únavné pořád jim něco vysvětlovat.“ 

Dneska budu ve svém zápise pokračovat opět v Malém princi. Předem však upozorňuji, že zápis je velmi dlouhý, jelikož jsem chtěla obsáhnout všechny úhlavní postavy malého prince (byť baobaby jsou spíše symbol). I tak však doufám, že se vám bude líbit a vůbec se nemusíte stydět, když něco přeskočíte.

Každá dobrá kniha je svým způsobem psána postavami samotnými, což se dá říct i v případě Malého prince. Abychom tedy mohli správně pochopit celý příběh a poselství této knihy, musíme si nejdříve rozebrat postavy jako takové.

Zde je nutno podotknout, že postavy, které malý princ potkává na dalších planetách, jsou stínové osobnosti dospělých, kteří nebyli schopni naučit se pečovat o své vnitřní dítě, kvůli čemuž se nevypořádali se svým základním strachem a z toho důvodu se v nich rozvinuly nevhodné kompenzační strategie. „Mohou být vnímáni jako součásti vnitřního světa, intrapsychické obsahy, anebo interpersonálně jako postavy, které potkáváme ve vnějším světě.“

Malý princ

Malý princ má v knize představovat mnoho věcí, od božského dítěte až po dítě v autoru samotném. Podobnosti mezi ním a autorem si však můžeme všimnout ihned. Je tomu tak hlavně proto, že malý princ ztělesňuje onoho Slunečního krále, kterým byl Exupéry nazýván jako dítě.

Jak jsem již zmínila, můžeme v něm nalézt archetyp božského dítěte tak, jak jej obsahují mýty a náboženství – přicházející z jiného světa s hlubokou zvěstí. Jeho příchod sice nezměnil svět, ale dovolil nám vnímat jej jeho očima a díky tomu přehodnotit naše priority.

Kresby této postavy se u Exupéryho vyskytovaly mnohem dříve, než vznikla samotná kniha. On sám malého prince označoval jako človíčka, kterého nosí v sobě. Nemůžeme tedy mít nejmenší pochybnosti o tom, že tato postava má ztělesňovat Antoineho vnitřní dítě, o něž byl tak náhle připraven spoustou neštěstí.

Pilot

Pilot je jasné znázornění dospělého Exupéryho. Toto můžeme usuzovat již podle jejich povolání a pobytu v poušti, další jejich podobností je však to, že oba ztratili velmi důležitou věc – svou dětskou víru.

Abychom si dokázali vysvětlit, proč bylo setkání těchto dvou tak důležité, musíme nejdříve najít spojitost mezi malým princem a pilotem. Tato spojitost je však velmi jednoduchá. Malý princ je alter egem[1] našeho pilota, jeho druhé já.

Nesmíme však přehlédnout ještě jednu důležitou událost. Malý princ začíná ztroskotáním našeho letce. Abychom si tedy zvládli správně vyložit symboliku vyprávění, musíme se zabývat tím, co v letci zemřelo

Archetypální obraz Ikara

Pro to, abychom pochopili, co znamená vůbec tento nadpis bychom si museli vylíčit řeckou báji o Daedalovi a Ikarovi. Pro nedostatek prostoru však pouze shrnu nejdůležitější z této báje. Ikarus se v literatuře používá velmi často jako symbol hrdosti a sebepohlcení. Abych však zjistila, co to má společného s naším letcem, musela jsem se věnovat vztahu s jeho matkou – v tom totiž můžeme vidět onu hrdost i sebepohlcení.

Celý Malý princ nás totiž provádí vztahem Exupéryho a jeho matky, na kterou byl již od samého dětství vázán. Během svého života se od ní snažil všemožně osamostatnit a zbavit se zátěží, které přinášela její láska a které ho „držely na zemi“, můžeme tedy uvažovat i nad tím, zda celá jeho touha po letání nebyla pouze další snahou se osamostatnit.

Na konci knihy můžeme spatřit stejné pozdní uvědomění, které prožil i Ikarus – vše má omezení, kterých si člověk má být vědom. Po mnoha letech začal být malý princ k růži spravedlivý a dal jí za pravdu. Je to však jeden z důvodů, proč musí malý princ zemřít – autorova poslední snaha potlačit svou regresivitu a poslat ji do říše utopie. Ačkoli se mu to podaří, dává sám sobě ještě stále poslední naději, že se s malým princem ještě někdy potká. Koncem své knihy také vyzývá čtenáře, aby mu naslouchali, jelikož on sám jej musel ztratit, aby si uvědomil jeho hodnotu.

Růže

Při čerpání informací o Růži, jsem zjistila, že se mé zdroje rozcházejí. Některé ji totiž přirovnávají k matce Exupéryho, zatímco jiné k jeho ženě. Nechám tedy na každém z nás, aby se rozhodl, co mu připadá schůdnější a teorie vám vyložím obě.

Obraz matky

O růži se dovídáme z vyprávění malého prince o svém domově a už podle toho můžeme říct, že podle jejich vztahu se řídí celá atmosféra planetky B612. „Malý princ odstraňuje baobaby představující ohrožení (nabubřelost, pýcha, hlučnost, …), vymetá sopky (kontroluje své impulzy před výbuchem), aby růže zůstala neohrožena.“ Z jeho vzpomínek to téměř zní, jako by celá jeho existence závisela na té její. Proto ho také trápí důležitá otázka – proč má jeho růže trny? Tato otázka se nám zná poněkud bezvýznamná, ale ve skutečnosti se malý princ ptá na to, jak může být jeho růže, neboli matka, tak zraňující. Když letec odpovídá, že za to může zlomyslnost květiny, malý princ tuto skutečnost odmítá přijmout. Můžeme tedy usoudit, že přesně takto by se chovalo dítě, které si snaží uchovat obraz, který si vytvořilo o svém rodiči. Pro každé dítě by bylo těžké zjištění, že jejich rodič tomuto obrazu neodpovídá, jelikož by pak začalo zpochybňovat svou vlastní hodnotu. Veškerou zlost, kterou pociťuje k rodiči, tedy raději obrací do sebe, vytěsní či přesune na jiný objekt, aby tento obraz zachoval čistý.

Vysvětlení pro ony trny nachází v tom, že je květina příliš slabá a bezbranná na to, aby se zvládla ochránit sama, a tak to musí dělat náš hrdina. Tímto se dostává do role „chráněného ochránce“, který musí chránit své rodiče, aby dostal zlomek ochrany nazpět. Tento motiv můžeme nalézt například u poklopu, který růže vyžaduje, či u beránka, který nesmí květinu sníst.

„Malý princ cítí k růži ambivalenci – je zde obdiv, úžas a okouzlení, ale také pocity viny. V tomto rozpoložení se pokusí o separaci a odchod z planety.“ V tuto chvíli se růže rozhodne změnit svůj způsob manipulace, jelikož kdyby se k odchodu malého prince postavila negativně, ulehčila by mu jej. Změnou přístupu si malého prince paradoxně připoutá zpět k sobě.

„Dobrou známkou separace a dokončeného psychického vývoje je, když dávání pokračuje „směrem dopředu“ ve směru toku řeky života – dávám svým dětem, světu a nevracím rodičům zpět vše, co jsem dostal. Rodiče mají dávat, protože si vybrali být rodiči, protože tak projevují svoji lásku, nikoli proto, aby jim děti něco vraceli zpět jako splátky dluhu – jinak se život stává nesnesitelnou emoční hypotékou.“

Je možné, že růže je opravdu ekvivalentem Exupéryho matky, která jej využila jako náhradu svého manžela, který skonal velmi brzo. Stal se tedy jejím prostředkem pro ukojení hladu po lásce a smyslu života.

„Dosadit za růži cokoli jiného, např. Exupéryho ženu, nedává smysl z hlediska doby, v níž Malý princ žije – jde o obraz vnitřního dítěte, nikoli dospělé osoby.“

Obraz manželky

„Ale kdo by neznal také nedorozumění lásky v životě dítěte? Získat si lásku otce nebo matky někdy není možné. Ne proto, že by dítě nebylo hodno lásky, ale proto, že je rodič neschopen lásky, nebo ji dává jinému ze svých dětí. Zde je ona růže, která Malého prince div nezničí. Saint-Exupéry dal květině rysy své nestálé salvadorské manželky Consuely – její hypochondrii, hysterii, narcismus i krásné vlastnosti. Spojoval ho s ní vztah plný katastrof, provázený i jejich vedlejšími vztahy, a přece beznadějně hluboký.“

Malý princ je zraňován nejen krásou růže, ale také jejími trny. Nedokáže totiž dosud pochopit, že trápení a láska patří k sobě. Stejným způsobem bychom také mohli popsat Exupéryho manželství s Consuelou. Dalo by se teda říct, že tento chronicky nevěrný letecký důstojník využívá tuto knihu k tomu, aby mluvil ke své ženě. To můžeme konec konců potvrdit třeba na tomto úryvku:

„Nikdy jsem ji nepochopil. Přitom jsem měl posuzovat činy a ne slova. Provoněla mě a rozzářila. Nikdy jsem neměl utíkat! Měl jsem za jejími ubohými vrtochy vytušit něhu. Květiny si tolik protiřečí. Ale já byl příliš mladý, než abych se jí naučil milovat.“

Král

Jako první se malý princ setkává s králem, tedy s určitým záporným archetypem krále, „který si osobuje moc a předstírá kompetentnost.“ (Jung, 2008, str. 35). Tento král je ukázka postavy, která potřebuje chránící moc před svou vlastní vnitřní bezmocí. Všechny tyto rysy odhalí, stejně jako všechny ostatní postavy, už ve své počáteční větě: „Ach, poddaný!“ (Saint-Exupéry, 2015, str. 38). K malému princi se chová jako k poddanému a má tendenci ho ovládat. Svou nadřazeností však maskuje pouhé pochybnosti o sobě, jelikož chce dokázat, že ví vše nejlíp, čímž ale značí, že se přestal vyvíjet. Malý princ po chvilce styku s ním odchází.

Malý princ potkává v knize krále hlavně proto, aby se naučil překonat tohoto absolutistického vládce i v sobě samém a vzdoroval každému, kdo se mu bude snažit vzít jeho svobodu. Zde je třeba si uvědomit, že rozhovor malého prince s králem začal velmi nevinně, ale skončil u trestu smrti.

Král je odsouzen k osamělému životu, jelikož není schopen být upřímný ani sám k sobě. Jediná věc, která by ho mohla napravit by byla láska. Taková láska by však musela překonat jeho vnitřní bezmoc a navrátit králi víru v opravdové a důležité hodnoty.

Domýšlivec

Další dospělý, se kterým se malý princ setkává je domýšlivec. Stejně jako král své smýšlení prozradí již svou první větou: „„Ach! Ach! Vida, přišel mě navštívit obdivovatel!“ vykřikl zdaleka domýšlivec, když spatřil malého prince. Protože pro domýšlivce jsou všichni lidé obdivovateli.“

Centrum osobnosti domýšlivce se na rozdíl od normálního dospělého nachází vně, tedy mimo něj samého. On sám se vydává za někoho, kým není a publikum užívá jako své zrcadlo. Jeho sebepojetí se výrazně liší od toho, jak jej vnímá jeho okolí. Domýšlivec se v příběhu snaží zakrýt své sebe odmítání, se kterým se však stejně setkává při odchodu všech jeho diváků, kteří prozřou a uvědomí si, že je domýšlivec využívá pouze jako své obdivovatele. Není tedy pochyb o tom, že trpí narcismem.

Stejně jako u samozvaného vladaře se zde rozvíjí nezdravý proces kompenzace. Na rozdíl od krále, který svou bezmoc vyvažoval mocenskými gesty, marnivec své slabé ego vyvažuje povyšováním svého já.

Hlavním problémem u domýšlivce je to, že ve chvíli, kdy získá potlesk pro své idealizované já, začne pohrdat tím skutečným. Způsob, jakým by se mohl vyléčit je ten, že by sám našel vlastní krásu, což by jej vysvobodilo od touhy po obdivu druhých.

Pijan

Nejkratší setkání s dospělým, které malý princ měl je právě s pijanem, mělo na něj však nejsilnější vliv. V knize samotné se můžeme dozvědět, že pijan pije hlavně proto, aby zapomněl na stud, který je s touto činností spjat. Toto je dokonalým popisem toho, jak se závislý dostává do kruhu, z něhož se nelze vymotat – řešení problému se stalo dalším naším problémem. Snad každému z nás bylo tohoto alkoholika líto, když jsme o něm krátkou kapitolu četli, ale když se podíváme okolo sebe, mnoho z nás nějaké podobné závislosti také podlehlo.

Viktor Frankl označil závislost jako „nemoc smyslu života“. Má zakrývat potřebu naplnění, jenomže kontinuálním užíváním dané látky se dostáváme do izolace a opuštěnosti, poněvadž droga nemůže fungovat jako náhražka lásky, po které závislý touží, jelikož není s to nám zajistit dlouhodobé uspokojení této potřeby.

Pijanovi by pomohlo, kdyby zahodil veškeré vysoké smýšlení o své osobě a vzpomněl si na to, jak závislost začala, aby ji mohl odbourat.

(Borecký, 2015) (Jung, 2008)

Byznysmen

Na předchozí planetě jsme se setkali s pijanem, který představoval poněkud závislého. Na této planetě se setkáváme s byznysmenem, který však představuje závislosti jiné – workoholismus a závislost na majetku.

„Byl to tak zaměstnaný člověk, že ani nezvedl hlavu, když se malý princ objevil.“

Závislost na práci má jedno zvláštní specifikum – je společensky přijímaná, ne-li dokonce vysoce uznávaná. Je nutno si uvědomit, že vysoce industrializované společnosti nepochybně vykazují rysy chorobnosti a workoholismu.

Workoholismus je zvláštní ještě dalšími věcmi, které nám byznysmen demonstruje. Naplňuje jej strach z prázdnoty, chudoby a smrti. Jedinou cestou, jak by se ze svého kruhu mohl dostat on, by byl rozvoj bohatého vnitřního života, který by dokázal nahradit bohatství materiální.

Lampář

Pátá planeta, kterou malý princ navštívil, byla ze všech nejmenší. Dokonce tak malá, že jediné, co se na ni vešlo byla lampa a lampář.

Onen lampář je na rozdíl od ostatních dospělých, se kterými se malý princ dosud setkal, poměrně sympatický. Je to však člověk, který je naprosto závislý na příkazech, které dostává od někoho jiného a nedokáže myslet vlastní hlavou. Veškeré příkazy tedy plní bez vlastní vůle a jeho smysl pro povinnost se změnil spíše v nesmysl. Dal by se označit za neurotika, který se stal svou vlastní obětí. Jeho planeta není příliš radostná a už vůbec ne flexibilní. Ačkoli se malý princ lampáři pokouší pomoct, jeho snaha přichází vniveč téměř okamžitě, jelikož lampář se již odevzdal osudu.

Lampář v knize přiznává, že jeho jedinou láskou je spánek. Tímto spánkem však ve výsledku není myšlen spánek klasický, nýbrž jeho dřímota, která zajišťuje, že se nechce do nových věcí ani pouštět. Můžeme u něj pozorovat naprostý strach ze svobody, kvůli kterému se rozhodl zmenšit svou úzkost výměnou za to, že věří lži o nemožnosti změny světa kolem něj i sebe sama. Výsledkem tohoto dlouhodobého stavu je poté agrese, apatie a monotónnost.

Zeměpisec

Planeta zeměpisce se od té lampářovy velmi liší a to minimálně rozlohou a náturou svého obyvatele. Už při přistání malého prince vnímáme, že tento dospělý vypadá oproti ostatním poměrně normálně. Malý princ však brzy zjistí, že ani tento vědec není zcela důvěryhodný. Neopouští svůj psací stůl, jeho pohled na vlastní zaměstnání je čistě teoretický a zcela zbaven vášně. Skutečný život vlastně považuje za promarněný čas a jeho myšlení a zkušenosti nejsou zdaleka tak propojené, jak by se u dospělého člověka dalo čekat, jelikož si netvoří zkušenosti vlastní. Mohli bychom ho popsat jako osobu, která ačkoli je akademicky vysoce vzdělaná, má vlastně velmi smutný a nešťastný život, jelikož v něm nic než další akademické znalosti nepozná.

Zeměpisec trpí strachem ze skutečnosti, silných emocí, ztráty kontroly a kouzlo obyčejnosti je mu cizí.

Nemohu říct, že bych znala cestu, jak zeměpisci pomoct, jelikož jeho hlavní problém spočívá v tom, že postrádá bezpečné prostředí pro své vnitřní dítě. Jediná cesta, která by mu pomohla ke změně by tedy byla vytvořením tohoto prostředí.

Had

Had má v knize svým způsobem bezvýznamnou, ale i nepostradatelnou roli. Představuje smrt, se kterou se setkává nejen malý princ, ale také letec. Had malému princi ovšem také pomáhá pochopit mnoho věcí. Nejdříve mluví v hádankách, jakmile mu ale malý princ začne rozumět, dávají jeho slova značně větší smysl a pomohou mu objevit další tajemství života.

Liška

S liškou se malý princ setkává na Zemi. Po dlouhé cestě se stává jeho přítelkyní a už během procesu sbližování mu prozrazuje mnohá tajemství života. Hlavní lekci si náš hrdina odnáší o přátelství a také trochu o lásce.

„„Lidé na tuhle pravdu zapomněli,“ řekla liška. „Ale ty na ni zapomenout nesmíš. Navždy budeš odpovědný za všechno, co sis ochočil. Jsi odpovědný za svou růži…““

Díky lišce zjišťuje malý princ, jak vzniká pouto a blízkost sama. Učí ho ale také tomu, že co si jednou ochočíme, to pro nás zůstává již navždy výjimečné. Díky lišce malý princ také zjistil, že i když růží existuje mnoho, jeho je jedinečná právě proto, že je jeho.

Můžeme tedy usoudit, že liška žádnou poruchou netrpí a je jednou z postav, která malému princi pomohla nejvíce, jelikož mu ukázala, že výjimečnost spočívá v pomíjivosti věcí.

Baobaby

Malý princ vnímá baobaby jako „nutné zlo“, které musí pravidelně odstraňovat, aby mu jeho krásná planeta zůstala celá. Dalo by se tedy říct, že tyto stromy jsou metaforou pro problémy, které má v životě každý z nás. Pokud tyto problémy nebudeme řešit, přerostou nám přes hlavu a my již nebudeme schopni se s nimi vypořádat. Pravidelné vytrhávání klíčících baobabů je tedy spíše prevence před celkovým vznikem nějakého problému. Dalo by se to tedy nazvat duševní hygienou.

 

 

[1] Alter ego je fiktivní osoba, která je určitým způsobem totožná s jejím autorem.

Dneska jsem se rozhodla udělat poněkud kratší zápis, který jsem ochotná rozšířit, pokud o to bude zájem, jelikož toto téma budu mít ještě dlouho v hlavě. Přiznávám, že z mého obvyklého sobotního psaní tento týden sešlo kvůli plánovanému pobytu na chatě a taky kvůli plné kategorii duchovna. Nyní již k tématu!

V neděli jsem dopsala seminární práci o psychologickém rozboru Malého prince a zjistila jsem spoustu zajímavostí, o které bych se ráda podělila.

 

1. Celý příběh malého prince je propleten růží, která jej značně ovlivňuje. Co je však znepokojující je fakt, že růže má představovat Exupéryho matku.

 

2. Všichni z nás asi ví, že malý princ byl alter egem letce, který zase představoval Exupéryho. Zajímavé však je to, že smrt malého prince byla v příběhu nutná, protože tím autor pohřbíval své vnitřní dítě, veškeré zbytky své regresivity, kterou posílal do utopického světa. Exupéryho poslední prosbou v knize však bylo upozornění na možné opětovné setkání s oním dítětem. Je to také výzva k tomu, aby o něj nikdo z nás nikdo nepřišel.

 

3. Vztah Exupéryho a jeho manželky byl plný nevěry a neštěstí, i přesto se milovali.

 

4. Postavy, které malý princ potkává na dalších planetách, jsou stínové osobnosti dospělých, kteří nebyli schopni naučit se pečovat o své vnitřní dítě, kvůli čemuž se nevypořádali se svým základním strachem a z toho důvodu se v nich rozvinuly nevhodné kompenzační strategie. Mohou být vnímáni jako součásti vnitřního světa, intrapsychické obsahy, anebo interpersonálně jako postavy, které potkáváme ve vnějším světě.

 

5. Had na obrázku uzavřeného a otevřeného hroznýše má představovat Exupéryho matku a slůně její dítě – Exupéryho. Toto dítě muselo být už od svého příchodu na svět velké a silné, aby zvládlo ukojit touhu své matky po lásce a naplnění existence. Fatální na tom je fakt, že dospělí to takto nechápou. „Při malování hroznýše poprvé dochází k tomu, že dítě ztrácí důvěru ke světu „dospělých“: nedaří se mu s nimi dorozumět, usmívají se a smějí se nad dětskou tragédií, protože nejsou s to „vidět srdcem“; netuší, že to, co se jim zdá „chráněné“ je ve skutečnosti děsivé.

 

6. Při dospívání začínáme naše vnitřní dítě potlačovat místo toho, abychom s ním spolupracovali. Důsledkem toho jsou nejen nedorozumění mezi dětským a dospělým pohledem na svět, ale také odumření určité části zvídavosti a porozumění v nás, která je poměrně klíčová ke štěstí.

Pro dnešek konec. Doufám, že jsem vás něčím novým také obohatila.

Nazdárek,

dnes jsem se rozhodla Vám trochu přiblížit jednoho z žáků Freuda – Alfreda Adlera. Mnoho z vás určitě slyšelo něco o tom, jak pořadí narození sourozenců ovlivňuje jejich osobnost. Pokud jste někdy toužili zjistit, kdo s těmito teoriemi začal, tento zápis je přesně pro vás.

Malá rada na konec – zápis je poměrně dost dlouhý a spousta jeho částí možná není tak zajímavá, jak byste si přáli, tak je klidně přeskočte.

Přeji pěkné čtení.

Život

Alfred Adler se narodil 7.2. 1870 ve vesnici Rudolfsheim poblíž Vídně jako jeden ze sedmi dětí obchodníka s obilím. Jeho rodina byla židovská, ale on nikdy svůj židovský původ nezdůrazňoval a kvůli větší kulturní otevřenosti později přestoupil na protestanství. V dětství Adler prožíval mnoho těžkých situací, neboť ve třech letech zemřel jeho mladší bratr v posteli vedle něj. Sám Adler dokonce dvakrát jen stěží unikl smrti, a to při autohavárii a poté v pěti letech, kdy měl zápal plic. Jako malý býval často nemocný, trpěl záchvaty astmatu a mohl chodit až ve čtyřech letech kvůli křivici. Přesto se však dokázal začlenit do kolektivu ostatních dětí a prožil sociálně uspokojivé dětství. Adler byl velmi zvídavé dítě a často pořádal pro své kamarády expedice, jejichž cílem bylo pozorování různých zvířecích druhů.

Kvůli svým častým nemocem a předčasnému úmrtí jeho bratra se rozhodl pro studium medicíny. Nejprve se věnoval oftalmologii a poté působil jako praktický lékař.

Adler byl sociálním idealistou. Podle něj může spolupráce jedinců se společností vytvořit přijatelnější prostředí a přispět tak k přežití celé společnosti. K těmto myšlenkám ho přiměla také zkušenost z první světové války, kdy sloužil v rakouské armádě jako lékař. Jelikož ho znepokojovala sociální nespravedlnost a chudoba, stal se příznivcem socialistického hnutí a přiklonil se Marxovým myšlenkám. Se SSSR pak už ale nesouhlasil, tvrdil, že je zkazila moc. Socialistické ideály mu však zůstaly. Na politickém shromáždění se setkal s ruskou revolucionářkou Raissou Epsteinovou. Vzali se, byť byla mnohem radikálnější než on. Trpěla výkyvy nálad Adlera, který se navíc plně věnoval své kariéře a ne jí. Nakonec se ale dokázali snést a vychovali tři děti. Ve 20. letech založil Adler síť dětských poraden, které byly ve 30. letech uzavřeny kvůli politickým změnám. Hodně přednášel, 1935 přestěhoval se do USA, 1937 zemřel při přednáškovém turné v Aberdeenu ve Skotsku.

Adler a Freud

V roce 1902 obdržel od Freuda pozvání do Vídeňské psychoanalytické společnosti, která se scházela každou středu a jejímž cílem bylo probírat různé aspekty psychoanalýzy. Pozvání přijal, ale s myšlenkami Freuda příliš nesouhlasil. O osm let později se stal prezidentem Psychoanalytické společnosti. Kolem roku 1911 však mezi nimi začala rozepře. Adler kritizoval Freuda za přeceňování sexuality, Freud naopak Adlera za přeceňování vědomých obsahů. Rozepře nakonec vedla k vyloučení Adlera z psychoanalytické společnosti. Ten si založil svou vlastní společnost. Individuální psychologie se od psychoanalýzy odlišuje zejména svým důrazem na začlenění člověka do společnosti.

Hlavní body Adlerovy teorie

Hlavními body Adlerovy teorie individuality jsou:

Usilování o nadřazenost

Každý člověk usiluje o překonání pocitů méněcennosti zakotvených v dětství a o dosažení nadřazenosti. Tento hlavní Adlerův předpoklad je v přímém rozporu s tím, jakou důležitost přičítal Freud pudovým motivům a principu slasti.

Společenský důraz

Usilování o nadřazenost prospívá jedinci pouze tehdy, když je sociálně zaměřeno. Sebestředné a antisociální usilování o nadřazenost je regresivní (úpadek k dětštějším formám chování). Například rozmazlené dítě se těžko učí spolupráci.

Cílevědomost

Volba cílů a chování k nim směřované je důležitá část individuální psychologie. Abychom tudíž pochopili jednání jedince, musíme vědět, jaké cíle si zvolili.  Životní styl každého z nás úzce souvisí s tvůrčím „já“ člověka.

Sourozenecké pořadí

Ukazatel budoucích postojů a vzorců chování dítěte na základě pořadí narození sourozenců.

Vývoj osobnosti

Když Adler provozoval soukromou praxi ve čtvrti Prater, mnozí z jeho pacientů byli akrobaté. Adler si všiml, že jejich tělesná zjevení byla často kompenzací jiné slabiny jejich organismu. To ho přivedlo ke zkoumání orgánové méněcennosti, kterou později začlenil do své teorie osobnosti.

Pocit méněcennosti

Když se dítě narodí, trpí pocity slabosti. Ty jsou způsobeny vrozenou méněcenností orgánů, orgánové soustavy a žláz s vnitřní sekrecí. Tato skutečnost zvyšuje pocit slabosti a bezmoci, který se rozrůstá do silného komplexu méněcennosti. Pocit méněcennosti by se dal označit jako situace nedostatku, který podle Adlera podněcuje k výkonu a pokroku k individuálnímu cíli. Je to psychologický jev s fyziologickou příčinou a může se rozvinout v komplex méněcennosti.

Usilování o nadřazenost

Touha po změně situaci nedostatku na situaci dostatku. Toto úsilí může být zdravé, ale i nezdravé. Ve své zdravé podobě je nadřazenost totožná s růstem a sebe uskutečňováním osobnosti. Ve své nezdravé formě má regresivní projevy.

Sobecké usilování o nadřazenost

Sobecké pokusy bojovat o moc nebo antisociální usilování o nadřazenost vedou k poruchám, přecitlivělosti, nesnášenlivosti či touze „postavit se sám celému světu“. Toto stadium přichází v poměrně brzkém dětství a může vykrystalizovat v poruchu dítěte.

• Rozmazlené dítě
  – Má od narození zaručené výsadní místo, aniž by se o to snažilo
  – V dospělosti mají pocit, že se k nim ostatní chovají špatně a křivdí jim
  – Pokaždé tyranizují druhé lidi
  – Požadují splnění všech svých požadavky
• Zanedbávané či nechtěné dítě
  – Nenaučily se spolupráci a nezakusily lásku
  – Negativní postoj k životu i společnosti, nedůvěra, podezíravost
  – Neočekávají získání cti či úcty pomocí druhým

Cíl vývoje osobnosti: sociální cit

Sociální cit

Sociální cit je znakem dobře přizpůsobené osoby. Toto přizpůsobení se vytváří již v dětství a má na něj velký vliv matka. Zjednodušeně se dá sociální cit popsat jako spolupráce jedince s ostatními. Sociální cit se pak rozšiřuje a vyvíjí ze vztahů s ostatními dětmi, vrstevníky a vyzrává ve spolupráci s dospělými spolupracovníky a členy širšího prostředí.

Individuální životní styl

Individuální životní styl zahrnuje znaky, rysy a způsoby chování, vyjadřují pokusy o kompenzaci, kterých člověk užívá k překonání pocitů méněcennosti a k usilování o nadřazenosti. Vliv na životní styl má také rodina. Adler také vyjádřil své přesvědčení, že životní styl významně ovlivňuje jak psychické, tak somatické složky osoby (např. odvážný jedinec bude mít jinak stavěnou postavu). Plány budoucího života jsou ovlivněny nejen dětskými zážitky (jak tvrdil Freud), ale i subjektivním očekáváním, to bývá dost často nerealistické.

Fiktivní finalismus = mnohé cíle, které si lidé volí, jsou fikcí, ale mohou být užitečné, protože poskytují jednotný vzorec usilování člověka, který by jinak bloudil

Klasifikace životních stylů vyplývá z chování jedince k okolí (sociální cítění) a ze stupně aktivity, kterou člověk využívá při řešení svých vnitřních i vnějších problémů. Stupeň aktivity jedince je utvářen v nejranějším dětství na základě osobních zkušeností dítěte s tím, co shledává jako úspěšné.

1. panovačný, vládnoucí: aktivní, málo sociální
   – Byl Adlerem identifikován jako první. Tito lidé jsou potencionálně nebezpeční pro svou agresivitu a egocentričnost.
   2. zištný, chtivý: snaha získat co nejvíce od druhých, ale sám dát co nejméně
   – To je podle Adlera nejběžnější životní styl. Jsou to lidé, kteří parazitují, závisejí na ostatních. Dnes by se této styl dal označit jako konzumní. Jsou to lidé, kteří čekají od druhých, že budou uspokojovat jejich potřeby
   3. vyhýbavý: málo aktivní i sociální
   – Je rovněž sociálně neužitečný. Tito lidé dávají přednost zavírání očí před problémy. Zvláště se vyhýbají situacím, kdy by jejich pocit méněcennosti mohl být posílen. Podle Adlera jsou tito lidé nejčastějšími klienty psychologů.
   4. sociálně užitečný typ
   – Adler jej nijak podrobně nespecifikuje. Je to pro něj jedinec, který je v sociální a osobností normě. Jedině tento typ může být považován za plně rozvinutou, harmonickou osobnost.

Tvůrčí „já“

Tvůrčí „já“ je přirozený výsledek pozitivního a zdravého životního stylu. Každý může utvářet svůj život a tím ovlivňovat okolí. Může se projevovat trvalou potřebou smířit individualitu a jedinečnost člověka s jeho sociálně zaměřeným, spolupracujícím postojem. Adler měl vizi nové společnosti, v níž by jednotlivec sledoval takové osobní cíle, které by byly plně v souladu s pokrokem lidstva.

Sourozenecké pořadí

Ukazatel budoucích postojů a chování dětí

Prvorozené dítě – nevýhoda – musí ustoupit ze středu dění, když se narodí druhé; pokud je to příliš brzy, trpí, cvičí se k osamělosti; pokud se na to může připravit, může to být přínos

Druhé, prostřední děti – nemusejí snášet odstrčení; rodí se do vyvážené sociální situace; starší sourozenec je jim podnětem k většímu úsilí o úspěch; závodníci – stále spěchají, aby dohnali toho prvního

Nejmladší děti – obvykle rozmazlovány; špatně si vytvářejí pocit sounáležitosti; spolu s nejstaršími dětmi náchylné k poruše přizpůsobení

Je nutno ale zdůraznit, že v době, kdy Adler tuto teorii prosazoval byly poměry ve společnosti zcela odlišné od dnešní společnosti. Už já na sobě a svých sourozencích pozoruji rozdílné vlastnosti než které nám přisuzuje tato teorie. Myslím si, že to také velmi silně určují rodiče, jejich styl výchovy a povaha jich samotných. V té době také nebylo příliš časté mít pouze jedno dítě, proto nejsou teorie o jedináčcích příliš rozvedené či přesné.

Nazdárek,

už pomalu končí druhý týden Skautského borce a tak jsem zde se svým druhým psychologickým okénkem. Dneska si povíme něco o Sigmundu Freudovi, který byl bezpochyby jeden z nejznámějších psychologů 20. století.

Život

Freud se narodil 6. května v Příboru (mnoho lidí je na něj tedy hrdá jako na našeho rodáka, toto je však poněkud problematické a tak si na to raději utvořte názor sami). Pocházel z židovské rodiny, která se po zkrachování obchodu jeho otce přestěhovala do Lipska. V té době mu byly zhruba tři roky.

Freud nenavštěvoval žádnou základní školu, jelikož byl vyučován doma rodiči. V 10 letech nastoupil na gymnázium ve Vídni, odkud pokračoval na lékařskou univerzitu. Zde ho však zajímaly převážně přednášky z psychiatrie a filozofie.

Když Sigmund dostudoval, poznal Martu Bernaysovou, ženu, do které se zamiloval. Její matka však nechtěla, aby si vzala muže, který nebyl zajištěný, a proto začal Sigmund pracovat jako asistent v nemocnici. Následně odjel na studijní cesty do Paříže, kde se poprvé setkal s hypnózou a zjistil, že může existovat myšlení, které je odděleno od vědomi (později koncept nevědomí). V roce 1886 se do Vídně vrátil, oženil se s Martou a měl s ní šest dětí.

Případ Anny O.

Freud si po návratu do Vídně otevřel soukromou praxi, kde se zabýval léčbou neuróz a hysterie. Nejdříve se pokoušel využít hypnózu, ale později přišel s vlastní metodou – psychoanalýzou. S tím úzce souvisí případ Ann O., což byla žena jménem Bertha Pappenheimová, která trpěla těžkou hysterií. Ujal se ji Sigmundův přítel Josef Breuer a používal na ni hypnózu (ona tomu říkala léčba mluvením, uvedl ji do hypnózy a ptal se ji na původ symptomu). Bertha se do lékaře bohužel zamilovala, takže musel Breuer léčbu ukončit. Chopil se ji Freud a snažil se aplikovat hypnózu, bohužel na to neměl vlohy, proto vymyslel novou metodu (když si pacient nemohl vzpomenout Freud mu vsugeroval, že se mu to vybaví, poté co mu sáhne na čelo) tak zjistil že hysterici trpí vzpomínkami. Bertha se později vyléčila a prosazovala ženskou emancipaci.

Teorie traumatu

Spolu s Breuerem vytvořili katartickou metodu, z níž potom vznikne psychoanalýza. Freud vymyslel další způsob léčení tzv. volnou asociaci, což byl rozhovor mezi pacientem a lékařem, který povýšil na pacientův monolog. Nemohl tak ovlivnit pacientovy myšlenky a otevíral jeho nevědomí, neradil ani nekázal, pouze poslouchal. Takto vznikl koncept Freudova pohovka což bylo dokonalé prostředí k léčbě. Pacient si lehl na pohovku a Freud si za ni stoupl, pacient mu začal říkat vše co o sobě ví, (co jim právě běží hlavou), k nevědomí se dostával přes sny a velkou roli hrála sexualita. 

Autoanalýza

Jinými slovy pronikání do vlastní psychické situace. Díky tomuto se stal Freud sám sobě psychiatrem. Zabýval se vzpomínkami z dětství, díky tomu si dokonce vzpomněl na češtinu. Hlavními tématy jeho sebeanalýzy se stal vztah s otcem (zaznamenává neurotické rysy – úzkost a strach) a přítelem Wilhelmem Fliessem z Berlína, který mu byl velkou oporou a později léčil Freudovo fyzické zdraví. Zažíval období depresí a strachu ze smrti, s tím souvisí tzv. pud smrti (sebepoškozování a agresivita vůči sobě, je i pud života který bojuje s pudem smrti, nakonec člověk zemře, takže vyhrává pud smrti). Vymyslel oidipovský komplex což byla náklonnosti syna k matce a agresivní vztah k otci. Podle příběhu o Oidipovi (zavraždil svého otce a vzal si svou matku) probíhá kolem 3-8 roku života, výsledkem by mela byt identifikace s otcem (u dívek je to Elektřin komplex, kterým se ale zabýval Carl Jung. Freud tvrdil, že není-li v rodině přítomen otec, u dítěte nevznikne oidipovský komplex a bude mít v dospělém věku problém vést partnerský život (adopce homosexuálními páry).

Sny

Zabýval se sny a zjistil, že je to způsob, jak nahlédnout do našeho nevědomí. Sny nazval „královskou cestou do nevědomí“. Sny vyjadřují skrytá přání (co se člověk neodváží prožít, o tom může snít).  Prvním dokonalým výkladem snu byl tzv. „sen o Irmině injekci“ Jeho nejvýznamnější kniha byl výklad snů. Rozdělil je na obsah manifestu (po probuzení si na něj vzpomínáme) a latentní obsah (nevzpomínáme si, skrytý psychologický význam snu, potlačená přání). 

Vývoj libida

Libido je nějáká sexuální touha nebo také životní energie, kterou spojoval s principem slasti. Freudova teorie duševního vývoje a osobnosti člověka vyvolala diskuse i odmítání. Každý by si měl projít těmito fázemi, aby měl zdravou osobnost v dospělosti. Pokud se někdo zastaví v nějaké fázi, vede to ke psychické poruše nebo sexuální perverzi.

Orální období

Anální období

Falické období

Fáze latence

Genitální období

Popisovat každou fázi by zabralo poměrně mnoho času, tudíž to nechám na vás, pokud vás to zaujalo. (Nebo se mi ozvěte do komentářů a já vám to ráda vysvětlím tam.)

Vědomí, předvědomí, nevědomí

Rozdělil psychiku na: vědomí – osobnost, kterou si jedinec plně uvědomuje (je to v centru naší pozornosti); předvědomí – zapomenuté, ale vybavitelné myšlenky, zážitky, konflikty, rozhodnutí…není aktuálně v centru naši pozornost (vzpomeneme si na jméno nějaké slavné osobnosti) a nevědomí – vědomí nepřípustná část psychiky, (představy, strach přání, obavy, pocity úzkosti nebo viny…), nad nevědomím nemáme kontrolu 

Strukturální model

Tento model se skládá z Id, Ega a Superega, které si nyní vysvětlíme.

Id je principem slasti. Je nevědomé, iracionální, je sobecké (ryzím id jsou kojenci), domáhá se okamžitého a úplného uspokojení svých tužeb.

Superego by se dalo považovat za rodičovské já, které vzniklo kvůli konfliktům typu dítě versus autorita. Je původcem onoho nevědomého pocitu viny, studu a úzkosti. Zprostředkovává ukládání veškerých zákazů, omezení a příkazů, které během života dostaneme od autorit. Řídí se principem dokonalosti a je to moralizující síla v nás.

Ego bychom mohli nazvat dospělým já. Má funkci sebezáchovy a řídí se principem reality. Porovnává přání našeho vnitřního dítěte s realitou a dává jim takovou formu, která přání uspokojí ve vhodnou chvíli správným způsobem. Oproti onomu vnitřnímu dítěti je vědomé, racionální a přemýšlí nad následky svých činů. Při empatické koalici s vnitřním dítětem však vytváří vnitřní nezávislost.

Obranné mechanismy

Jedná se o mechanismy, kterými osobnost reaguje na vnitřní konflikty a napětí. Pomáhají nám překonat stresové situace, negativní emoce…

Vytěsnění – vytlačení ohrožujících nebo bolestných vzpomínek do nevědomí.

Racionalizace – ospravedlnění určitého chováni (zanedbávání dítěte vysvětlujeme že potřebuje více samostatnosti, ve skutečnosti na něj nemáme čas kvůli svým zájmům).

Projekce – připisováni vlastních přání nebo nežádoucích vlastností jiným osobám, přičítání viny za vlastni neúspěch někomu jinému (jsme nevěrní a následně podezříváme partnera z nevěry).

Regrese – sestup chování na níži vývojovou úroveň (dospělý člověk se ve vypjaté situaci zachová jako dítě, začne se vztekat).

Kompenzace – vyhledáváni náhradního cíle v případě, že bylo znemožněno dosaženi cíle původního (student chce vyniknout v nějakém sportu, nebo se stane vůdce pouličního gangu).

Somatizace – přenesení psychického napětí do tělesné oblasti, útěk do nemoci (zažívací potíže, nespavost)

Psychoanalytické hnutí 

Zpočátku budily Freudovy objevy spíše nepochopení a odpor. Roku 1902 byl však jmenován mimořádným profesorem a pozvolna začal získávat první příznivce mezi vídeňskými lékaři, až se nakonec Freudův myšlenkový směr proměnil v mezinárodní hnutí. V roce 1908 se uskutečnil první mezinárodní psychoanalytický kongres v Salcburku. 

Kokainová aféra  

Prováděl pokusy s kokainem na sobě i na druhých. Zjistil účinky kokainu, povzbuzující a znecitlivující. Kokain byl proti vyčerpaní, obtížích žaludku, astmatu. Měl znecitlivující účinky poznal to tak, že mu zdřevěněl jazyk. Poznal pouze výhody nikoliv nebezpečí. Vznikla lokální anesteziologie. Operovat například oči bylo od té doby možné bezbolestně a při vědomí pacienta.  Užíval ho 13 let. 

Poslední léta 

Nacisté považovali jeho psychologii za zvrhlou, proto mu v r. 1933 spálili knihy. Freud se k tomu vyjádřil tak, že to je vlastně znamení pokroku. Ve středověku by totiž upálili přímo jeho. Freud před nacisty nakonec emigroval do Londýna, ale bohužel všechny čtyři jeho sestry zahynuly během holocaustu. Měl rakovinu čelisti, protože byl schopný vykouřit i 20 doutníků denně. Odmítal prášky na bolest, aby mohl jasně myslet a tvořit, ale až byly bolesti neúnosné poprosil svého doktora o smrtelnou dávku morfia – eutanazie (usmrcení na žádost). Zemřel 23. září 1939 (ve věku 83 let) Proti židovskému zvyku byl zpopelněn v Golders Green Crematorium v Londýně.

Zajímavosti 

V r. 1885 spálil všechny své vědecké práce, výpisky a dopisy krom těch od Marty. V dopise Martě to následně komentoval: „Životopisci ať se moří, nebudeme jim to ulehčovat. Už se těším, jak se budou mýlit.“ 

Měl fonografickou paměť tedy byl schopen po vyslechnutí dlouhých promluv takřka přesně je z odstupu písemně zaznamenat. Freud si při psychoanalytickém vyšetřování nikdy nic nezapisoval, domníval se, že by to pacienty rušilo, poznámky si vždy udělal až večer. Snadně se mu učily cizí jazyky. 

Trpěl cestovní neurózou zejména jízda vlakem ho zneklidňovala. Autoanalýza mu ukázala, že odpor k železnici v něm vznikl kolem třetího roku života, když ve Vratislavě na nádraží spatřil prvně v životě plynové osvětlení, které ho poděsilo, protože mu připomnělo historky o pekelných plamenech. 

 

Pokud jste se dočetli až sem, tak máte můj obdiv, musím uznat, že to bylo určitě náročné nejen pro mě, ale i pro vás.

Nazdar,

vzhledem k tomu, že se právě učím na přijímací zkoušky z psychologie, rozhodla jsem se zápisy do deníku využít tak trochu jako opakování a také přiblížení tohoto oboru svému okolí. Snad se mi na to podaří něco vymyslet každý týden a bude to pro vás alespoň trochu zajímavé. Také bych vás chtěla předem upozornit, že jedním z cílů mého zápisu je, aby zabral minimálně pět minut čtení, tudíž pokud neradi čtete, možná tento zápis nebude úplně pro vás.

Cíle psychologie:

1. Popsat lidské chování a prožívání
2. Pokusit se ho vysvětlit s pomocí psychologických teorií
3. Předvídat lidské chování a prožívání
4. Ovlivňovat lidské chování prožívání (Zvyšování lidské spokojenosti a zdraví)

Historie psychologie

Psychologie existovala jako součást filozofie již od jejího počátku. Jako samostatný obor vznikla však až v roce 1879 v psychologické laboratoři v Lipsku. Tuto laboratoř vedl Wilhelm Wundt s pár dalšími psychology a jejich předním zájmem byla zpočátku především psychofyzikou, přičemž jejich nejčastější výzkumná metoda byla introspekce (zkoumání toho, co probíhá v mysli).

Psychologie jako taková se poté rozštěpila do mnoha směrů, které si nyní krátce představíme.

Gestaltismus

Jinak je označován také jako tvarová či celostní psychologie a kdybych měla shrnout jeho základní myšlenku, bylo by to takto: „Celek je více než suma částí“. Hlavními představiteli byli Max Wertheimer a Wolfgang Köhler. Konec tohoto směru nastal kvůli nástupu nacismu, jelikož jeho představitelé prchli z Evropy do USA, jejich myšlenky jsou však využívány v kognitivní psychologii.

Behaviorismus

Jsem si poměrně jistá, že o pokusu se slintajícími psy, které dělal Pavlov zde slyšel téměř každý. Pavlov jako takový však nebyl psycholog, byť tomuto směru významně přispěl. Ve skutečnosti by se dalo říct, že psychologií pohrdal.

Behaviorismus jako takový je přísně materialistický směr, který se soustředí pouze na pozorovatelné jevy a zaměřuje se především na učení neboli podmiňování. Je nutno dodat, že tento směr své teorie zkoumal hlavně na zvířatech. Jeho představitelé (kromě I. P. Pavlova) byli B. F. Skinner (zkoumal holuby), Edward Tolmann (zkoumal krysy a kočky), J. B. Watson (experiment s dítětem – vytvořil u něj strach z králíka).

Psychoanalýza

Nepochybně nejznámější směr psychologie, který byl vytvořen Sigmundem Freudem. Soustředí se především na nevědomé procesy a obsahy. Kromě toho se však zajímá také o analýzu chybných úkonů, výklady snů (můžete si na to přečíst jiný zápis od Kokos), hysterii a hypnózu. Vznikl zde také strukturální model psychiky (Id – Ego – Superego) a přehled psychosexuálního vývoje dítěte.

Fenomenologický směr

Kriticky se staví proti oběma hlavním proudům své doby, psychoanalýze i behaviorismu: Pryč s determinismem – člověk je svobodná bytost! (determinismus = lidské jednání je předurčeno)

• Dělí se na dvě odlišné větve:
  • Americký: Humanistická psychologie (optimistická)
  • Evropský: Logoterapie (pesimistická)

Humanistická psychologie

Zakladatelé jsou Carl R. Rogers a Abrham Maslow (autor pyramidy potřeb). Tento směr se soustředí především na terapii, ne na popis lidské psychiky. Jeho hlavní témata jsou sebepřijetí, seberealizace a sebeaktualizace.

Logoterapie

Vedle Freudovy „touhy po slasti” a Adlerovy (žák Freuda) „touhy po moci“ přichází s třetí základní lidskou potřebou „touhy po smyslu“. Hlavní téma tohoto směru je smysl života, který v sobě nacházíme vykonáním sebe přesahujícího činu, prožitím hodnoty či v utrpení. Představitelem tohoto směru byl Viktor E. Frankl.

Transpersonální psychologie

Zabývá se tématy, které přesahují jedince. Tento směr stojí na rozhraní psychologie a mystiky a je známý svými pokusy s LSD. V Česku je jeho představitelem Stanislav Grof.

Kognitivní psychologie

Tento směr navazuje na Gestalt psychologii a soustředí se hlavne na oblast pozornosti, paměti, řeči, neuropsychologie apod. Zde je významných představitelů mnoho a proto zmíním pouze jednoho autora z tohoto směru, kterým byl Noam Chomsky, který se zabýval řečí a jazyky.

 

Pokud jste se dočetli až sem, tak gratuluji a doufám, že jste si z tohoto zápisu odnesli alespoň malý rozhled o směrech v psychologii a že jste za čtení získali spoustu bodíků.