Den: 31. 3. 2024

Byl jednou jeden gentlema,

jmenoval se Phileas Fogg,

slušný a uhlazený pán,

co jistý měl krok.

Vyvedlo ho někdy něco z míry?

Utrousil jediné sprosté slovo?

Ne. Ten anglický lord byl pln dobré víry

a nemyslel na prach a olovo.

Chodíval do Regormního klubu,

nikdy nikomu nerozbil hubu.

Fix je policejní inspektor a klíštěm´,

o Fixovi zase příště.

Poprvé jsem na tu knihu narazila v knihovně v dětství. A přečetla jsem ji až teď, ve 28 letech. Proč? Protože body!

Stejně jako mě nikdy nebavil Tábor smůly, tak tato kniha vlastně taky ne. Nebyla jsem schopna ji v minulosti přečíst. Až dnes. A jako jo, chvílemi jsem se usmála nebo zasmála nahlas, ale že bych nad každým odstavcem brečela smíchy, se říct nedá.

Kniha pojednává o příhodách (fiktivních i skutečných) jednoho skauta z Jestřábova oddílu, který je „takytáborník“. S Lemounem si dělají naschvály, skauti si z něho dělají srandu… Píše se tam i o jeho rodině. Kniha má 65 stran a líbí se mi, že je skautská. Nelíbí se mi překlepy a nedostatečná korektura. Jsou tam i obrázky, což je taky fajn.

Tato kniha patří mezi ty slabší. Mezi Jestřábovy největší skvosty se podle mě neřadí. Ale trochu jsem se při čtení přece jen pobavila. A vrátila se v duchu na tábory…

Má cesta do práce začala cestou autobusem. Stále mě zaráží, když nastoupím do autobusu, při kupování jízdenky pozdravím řidiče a ten se jen diví, že jsem člověk, který používá pusu k pozdravu :D. Každý cestující co v autobuse je najednou začne sledovat mě jako jedinou osobu, která přistoupila. Je jedno, že si předtím prohlíželi cosi v telefonech nebou koukali z okna, jakmile se zastaví na zastávce, všichni hned pozorují kdo vystupuje a nastupuje. Proč se lidi nesmějí? Proč nezdraví řidiče? Otravuje je sobotní cesta kamkoli autobusem?

Při vystoupení jsem se vydala směr stánek s trdelníkem, kam chodím na brigádu. Cestou jsem míjela farmářské trhy, kde jsem si všimla kolik věcí se dá podle lidí řadit do farmářských trhů: ručně háčkované hračky, ,,české” utěrky, či snad škrabky na zeleninu všeho druhu? A proč lidé nedávají pozor, že někomu překáží nebo stojí v cestě, která je jediná možná kudy lidé chodí?
Cestou na stánek jsem si vyslechla jeden telefonát, ve kterým paní zmiňovala nádherné počasí toho dopoledne a shrnutí ošklivého počasí během uplynulého týdne. Potkala jsem veselého malého pejska, dalšího většího pejska a pejska s paní, která marně hledala v batohu mističku, kterou zapomněla vzít s sebou na výlet a následně to všechno řekla svému pejskovi. Je úžasné, jak si všichni povídáme se svými mazlíčky i přes to, že to někdy může vypadat komicky.

Příchod na stánek by mohl být jako každý jiný až na to, že už všude kroužilo spousta lidí. Po otevření stánku jsem si ani nestihla vše připravit a už zde byli první zákazníci, kteří se dožadovali dopolední kávy. Jistě samozřejmě! Kávu udělám, ale proč lidé více nesledují a nevidí, že ještě vše chystám?

Konečně všechno připraveno jak má být a můžu se věnovat přípravě trdelníků a v tu chvíli vidím krásně elegantně oblečené dámy na procházce. No není divu, jsme přeci v lázních! Ale co zaujme na první pohled každého jsou fialové francouzské berle, které pomáhají v chůzi mladší paní, možná slečně. Je to věc, která upoutá každého, protože to u mladého člověka není tak častné. Proč to upoutalo mě? Protože jsem studentka fyzioterapie a dle mého by už slečna berle nepotřebovala, ale co můžu vědět. Třeba je musí nosit stále kvůli poruše rovnováhy! Paní, která s ní vyrazila na procházku rozzářila promenádu v růžovém kostýmku s lodičkami. Jenže co se nestalo pak? Někdo upoutal mou pozornost! Byla to paní, která šla rychleji a pomalu se blížila k nim a prohlížela si slečnu s berlemi. Ano, toto upoutá častěji, vždyť je to jasné. Ale proč se za slečnou stále otáčí, když už dvojici minula? Proč na ní stále tak zírá?

Dobrý den! Co si dáte?
Jeden!
Jeden trdleník? Ano, prosím tady je.

Dobrý den!
…
Dáte si něco? Trdelník, kávu?
Dva!

Je jedno v jakém jazyce kdo mluví, ale pozdravit nebo odpovědět na pozdrav v jakémkoliv jazyce je snad slušnost no ne? A jak to zpříjemní den, když se to stane?

Nikdo nejde, usedám konečně na židli a zkouším vzít knížku do ruky (Ano, můžeme si číst, když si hlídáme zákazníky). Po chvilce čtení odkládám knihu, protože přicházejí zákazníci ke stánku.
Dobrý den!
Odpovědi se však nedočkám. Zákazníci si prohlížejí nabídku. Možná nemluví česky.
Hallo!
Stále nic. Asi se moc soustředí na nabídku, nechám jim chvilku v klidu.
Najednou bez žádného slova odchází.

Dobrý den! Mám jenom jeden dotaz!
Dobrý den! Ano? Co byste potřeboval?
Nevíte jestli dneska jezdí kočáry? (Zážitková jízda v kočáru s koňmi po městě)
Omlouvám se, ale to opravdu netuším. Ale jděte tam  a tam, to je místo odkud začínají každou jízdu.
No a proč to nevíte? Vždyť jste odsud, ne?

Z pozorování lidí, které neprobíhalo jen v sobotu, jelikož pozoruji v práci lidi pořád mě stále nepřestane udivovat jak lidé nezdraví a neděkují. Jak je úplně jedno kdo je jaké národnosti, všude se najdou lidé, kteří jsou slušní a ti, kteří se ke všem chovají jako k poddaným. Josu lidé, kterým nepřijde divné si chtít koupit rychlovarnou konvici, kterou potřebujete k práci a smlouvají o ceně. Lidé kteří se ptají proč prodáváte zrovna tohle a ne něco jiného a lidé, kterým i osmkrát řeknu, že máme otevřeno denně a stejně se mě po deváté zeptají, jestli bude otevřeno zítra. Práce s lidmi je náročná, ale i krásná. Kolikrát se mi stalo, že jsem si krásně popovídala i s cizinci a měla z toho hroznou radost (A to moje angličtina není nic moc). Nebo mi zlepšilo náladu přání krásného dne a ať mi práce pěkně uteče.

Proto se i sama snažím na lidi být co nejvíc milá. Hlavně na ty, kteří stojí ve stáncích a prodávají své výrobky nebo tak. O to víc jim ráda řeknu, že ráda počkám, protože není nic horšího, když děláte všechno na rychlo až vám začnou pak padat věci z rukou.

Nazdar všem,

je zde opět neděle a s ní i můj zápis.

Doufám, že si všichni uživatelé velikonočních svátků.

Věřím, že si Velikonoce užíváte v rodinném kruhu či s přáteli.

Ze včerejší noci na dnešní se měnil čas.

Musím se přiznat, že mě dneska posun času trochu dostal a byla jsem z toho mírně zmatená… Je tu někdo, kdo to má stejně?

Ty posuny času mi zkrátka nedělají moc dobře…

Chtěla bych Vám popřát požehnaný zbytek Velikonoc.

Se stiskem levice

Křeček

Čas pozorování: sobota 30. března 9:30-10:30

Místo pozorování: utajené doupě známé loupežnické bandy*

Průběh:

• Skupina osmi banditů přichází se svým lupem do úkrytu. Někteří mají žízeň a žádají si nápoj.
• Banditi vysypávají hromadu peněz a sčítají lup. Nejprve počítají, kolik uloupili mincí a kolik bankovek které nominální hodnoty. Pak sčítají násobky. Na pomoc si berou kalkulačku.
• Následně rozpočítávají, kolik kterému náleží dle zásluh. Je potřeba druhá kalkulačka.
• Brýlatý bandita si dává na hlavu papírovou krabici a hlásí „Nezáviďte mi můj nový klobouk.“ Nejmenší bandita se ohradí, že klobouk je jeho, neboť ho má podepsaný. Brýlatý bandita dostává za klobouk jinou krabici.
• Graduje hádka o to, jakým způsobem si mají rozdělit lup. Blonďatý bandita navrhuje, aby si vše rozdělili rovným dílem. Hlavní skrutátor na něj opakovaně křičí, že „tak to nefunguje.“
• Hlavní bandité procházejí krizí.
• Brýlatý bandita s nejmenším banditou se honí po doupěti. Majitelé doupěte protestují a snaží se je vykázat ven (neúspěšně).
• Dál probíhá snaha spravedlivě rozpočítat peníze dle zásluh.
• Brýlatý bandita se zjevně nudí. Chvíli si létá s plastovým letadlem, pak začne ostatní bandity ostřelovat kameny z rozbořené pevnosti (= balíčky papírových kapesníčků).
• V rozpočítávání pokračují už jen dva hlavní bandité, ostatní se věnují bitvě s papírovými kapesníčky.
• Loupežnická dcera navrhuje, že z kapesníčků společně postaví domino. Nápad se neujal. Bitva graduje až do fáze, kdy musí zakročit pozorovatel v zájmu zachování doupěte.
• Pozorovatel musel ukončit několik dalších pokusů o kapesníkovou bitvu. Z letadla se stává bombardér a na vybrané lupiče spouští kapesníkové bomby.
• Loupežníci žvýkají jablko a zkoušejí postavit z kapesníčků co největší věž.
• Stavba věží skončila. Dcera loupežníka se snaží ostatní bandity dostat ven, majitelé doupěte kontrují nabídkou oříšků.
• Část banditů se pokouší zastavět nejmenšího banditu kapesníčky.
• Hlavní skrutátor provádí kontrolní přepočet před rozdělením lupu, ale nevychází mu to. Zbytek bandy se rozhodl stavět nedobytnou tvrz z kapesníčků. Chvíli mobilizují vlastní disciplínu, pak staví základnu z krabic, které obestavují kapesníčky. Některé balíčky vyčleňují na tanky a stíhačky. Návrh na vybudování loďstva bitevních lodí je zavrhnut, neboť je tu prý pevnina a bitevní lodě jsou k ničemu.
• Skrutátor ohlašuje výsledky rozpočítávání, ale zbytek bandy pohlcen stavbou pevnosti vůbec nereaguje.
• Na volání dcery loupežníka „Kluci, máte tady bonbony!“ se část banditů zvedá (evidentně bonbony jsou větší lákadlo, než peníze).
• Loupežníci si rozebírají lup.
• Někdo zvoní. Dva loupežníky si vyzvedává táta a odváží je do kostela na modlitbu dětí u Božího hrobu. Zbytek bandy se rozprchává.

*) Rozuměj: domov prarodičů několika dětí z party klapačů, kteří přes Velikonoce namísto zvonů ohlašovali čas a na Bílou sobotu ráno si vyklapali koledu (=finanční odměnu za svoji snahu). Nyní přicházejí rozdělit si získané peníze. Jedná se o výjev z jedné z moravských tradic, konkrétně této skupinky. Více viz klapání v Bludově.

Najít si čas na psaní deníku je pro mě fakt pain…
Každopádně falafel jsem už dávno chtěla vyzkoušet uvařit, ale nikdy jsem se k tomu nedokopala a nebo si nevzpomněla, že bych zrovna tohle mohla udělat.

Až do teď a musím uznat, že je to opravdu dobrotka a rozhodně jsem to nedělala naposled. Bohužel jsem si zavčasu nestiha vzpomenout na to, že bych to mohla vyfotit. Kuchařská výzva se mi letos fakt líbí, sice jsem to tento týden nestihla, ale ten další to musím zase napravit, už se těším, co to tentokrát bude. A snad i s fotkou pro tentokrát.

Takže moc děkuji za to, tato část mě opravdu baví.

Páčko Kiki

Čauky,

protože kvůli známce literáta čtu fakt hodně, chtěla bych se podělit o kousek poznání ze čtení Junga. V jeho popisu archetypů je jeden z nejvýznamnějších stín. Jsou to temné charakterové rysy člověka, domnělé méněcennosti (mají silný emocionální náboj).

Prý člověk ovládaný stínem dává své emoce za vinu ostatním a nepřizná si, že se jedná o jeho projekce. Takový člověk – obklopený projekcemi – “sní iluzorní svět” namísto prožívání skutečného světa. (Sní si tady vykládám jako, že spánkově, ne že ho sežere 😀 ; trochu jako věčné tsukyomi) .
Z bludného kruhu izolace iluzemi má potom člověk pocit opuštěnosti a stísněnosti.

Takže milí borci, buďte prosím jako ten Gandalf, co Balroga přepere, ideálně mravně silnější než Gandalf a po přemožení můžete svůj stín mít dokonce i celkem rádi a přijmout ho (takový Balrog by mohl být Gandalfovým mazlíčkem třeba). Koneckonců jsme díky stínu celiství ve svém lidství.

S přáním uvědomělých doceněností ,

Fialka

Čirou náhodou se mi minulý týden dostala do ruky kniha, o které bych ráda napsala. Jen bohužel není se skautskou tématikou (ale skoro).

Jmenuje se Svět bez stížností a ve stručnosti představuje vizi jejího autora – jak by vypadal svět, ve kterém se lidi nesoustředí na negativa, ale vidí na světě to hezké. A k tomu se váže právě výzva – vydržet celých 21 dní bez stížností, kritiky, sarkasmu, pomlouvání a hněvu.

Může to znít jednoduše, ale není tomu tak (jak zjišťuji na vlastní kůži). Poté, co si člověk uvědomí, že porušil jeden z výše uvedených úkolů, musí začít znovu zase zítra (počítá se nepřetržitá řada 21 dní). Také by si to měl uvědomit ještě více přendáním předmětu na druhou ruku. K tomu může sloužit náramek, prstýnek, či jednoduše gumička.

Už po pár dnech si začínám opravdu uvědomovat, že stížnosti jsou úplně všude, slouží třeba jen k začátku rozhovoru a není vůbec jednoduché se jich vystříhat. Ale pro uklidnění, autor uvádí, že splnění trvá průměrně 4 – 6 měsíců, s kterými se pojí spousta vedlejších účinků – radost, pokoj, spokojenost, zlepšení vztahů…

Tak co, půjdete do toho taky?

Na své cestě kolem světa jsem narazila na několik zajímavých knih. No a jedou z nich jsou i Vzpomínky z cest od A. B. Svojsíka. V knihovničce čekala už relativně dlouho, ale teďka na ni přišla řada. A když jsem viděla tady v denících jinou recenzi, tak jsem téměř zaklela a polila mne horkost. Naštěstí je ale možné se na knihu podívat i jinýma očima a udělat si vlastní názor, takže věřím, že mé povídání nebude na škodu. A navíc jsem si udržela i den bez sprosťáren 🙂

Takže moje kniha: Vzpomínky z cest

Vydání 1. z roku 1997

ISBN: 80-86 109-00-3

Vydal: Junák – svaz skautů a skautek ČR, Tiskové a distribuční centrum

Kniha je tištěná na hezkém papíru, text, fotografie a malby jsou černobílé, krom poslední stránky s edičním plánem, mapy jsou tištěné dvěma barvami a obálka je vícebarevná. Celkem je tu 75 číslovaných stran a jeden list s edičním plánem a tiráží.

Text je dosti obtížný na čtení, protože je autentický. Redakce do něj zasahovala jen velmi málo, vlastně jsou přidané jen občasné vysvětlivky, jako třeba dnešní názvy měst a podobně. Je použito mnoho obrázků, map a fotografií. To vše hodnotím velmi kladně, je to opravdu zajímavé čtení a poznání toho, jak se cestovalo na konci 19. století a co už dneska asi nikdo nezažije.

Co se mi naopak nelíbí je styl vyprávění, je to takové trochu zmatečné a z mého pohledu dosti nudně napsané. Jasně, je potřeba vnímat to, že text je hodně starý a navíc jej psal ještě téměř puberťák. Kniha dělá čest svému názvu, jsou to skutečně zápisky z cest. Domnívám se, že nebyly určeny pro přímé publikování, ale jako osobní deník, případně jako podklady pro další zpracování. Tak je potřeba k textu přistupovat.

Celkově knihu rozhodně doporučuji, jen je potřeba počítat s tím, že to je fakt starý text a podle toho k němu přistupovat. Člověk si dosyta užije všech možných forem přechodníků a starých větných konstrukcí a obratů. Mladší čtenáři s tím mohou mít trochu problém, ale člověk si na to za chvilku zvykne a pak už to vlastně ani nevnímá.

Audiokniha první: Příběhy ke skautskému slibu a zákonu

Napsal a namluvil Edy, v občanském životě Jiří Zajíc.

Příběhy jsem poslouchala v autě při cestách do z a práce, proto jsem si je do telefonu stáhla. Existuje i verze na YouTube a pochopitelně jsou příběhy vydané i jako kniha.

Nemá smysl se moc rozepisovat o tom, o čem příběhy jsou a jak se mají úkoly v nich naznačené vyřešit, to si musí udělat každý sám. Mám však pár, téměř doslova, připomínek ke zpracování:

1. příběhy čte sám Edy a to je sice hezké, ale kdyby příběhy načetla děcka, bylo by to asi o dost lepší a autentičtější.

2. některé příběhy jsou v ženském rodě a opět tu platí to, že pokud je čte sám Edy, tak mě to trochu tahá za uši. Jasně, člověk si zvykne, ale není to ono.

3. audio stopy jsou udělané tak, že po konci příběhu je konec souboru a tak přehrávač rovnou pokračuje na další příběh. Domnívám se, že by bylo fajn dát tam chvilku ticha, aby se člověk mohl, v případě, že příběhy poslouchá jako já někde na cestě, zamyslet a odpovědět ti. Jistě, pokud to člověk poslouchá s přehrávačem/telefonem v ruce, tak to to není problém, ale třeba já bych ty chvilky ticha ocenila.

Jako veliké plus vidím to, že nahrávky jsou uvolněné zdarma pro použití každému, kdo o to stojí.

Pokud si chcete příběhy také pustit a zamyslet se na vším možným, tak se podívejte semka: https://krizovatka.skaut.cz/skautky-skauti/stezky/ke-stazeni

Audiokniha druhá: Údolí myšího řevu

Napsali: Karel a Nina Neumannovi

Namluvil: Akéla, jinak též Miroslav Doubrava

Vlastně to není audiokniha v pravém slova smyslu, je to načtená kniha na YouTube a pravděpodobně i na ostatních platformách, které Akéla používá, ale které nepoužívám já.

V době psaní tohoto povídání jsou dostupné čtyři díly a za sebe mohu říci, že se hrozně těším na díly další. Je to příběh o jednom táboře, o tom, jak jej stavěli, jak žili a co dělali. A to jak lidé, tak zvířata v jejich okolí.

Kapitoly jsou krásně vypointované, člověk se u příběhu královsky baví 🙂 a říká si, že je to vlastně všude stejné. Přitom ale zároveň příběhy naznačují dobrou praxi toho, jak své táborové a oddílové svěřence vést, jak jim pomáhat a jak je důležité, nechat je občas nabít si kušnu, aby z toho nakonec bylo to dobré.

Co se technické stránky týče, lze poznat, že je amatérská nahrávka, občas ujedou korekce, občas se změní úroveň signálu. Ale vlastně to ničemu nevadí.

Opět velmi oceňuji, že je audiokniha volně dostupná a může si ji pustit kdokoli. A pokud si ji chcete také poslechnout, tak můžete třeba tady: https://www.youtube.com/watch?v=ybby1sIwxsk

Akéla je vůbec dosti plodný autor a interpret, celý jeho YT kanál stojí za pozornost.

No a to je pro dnešek všechno. Třeba se ty moje poznámky budou někomu hodit. A když ne, tak se nedá nic dělat. Já mám radost z toho, že jsem se mohla podělit o své názory a, proč to nepřiznat, ty body za týdenní výzvu se také hodí 🙂

Mějte se fajně.

K týdenní výzvě jsem četla komiks. Buď připravena od Very Brosgol. Knížka je o devítileté holce jménem Vera. Žije v Americe a jakožto přistěhovalkyně z Ruska moc nezapadá. Nakonec svoji maminku umluví k tomu, aby ji poslala na nějaký tábor. A tak se Vera i se svým mladším bratrem ocitá na skautském táboře. Čeká ji hledání nových kamarádů, biflování uzlů a zvířecích stop, namyšlené skautky, komáři a jiné breberky, nebo třeba střet s táborovými latrínami. Jestli chce Vera tohle léto přežít, musí se vzchopit dřív než bude pozdě.

Knížka se mi hodně líbila, kresba vypadá skvěle, autorce se daří vyjadřovat atmosféru. Příběh je konzistentní. Autorka při psaní čerpala z vlastních zkušeností, a jde to poznat. Popis skautského tábora se opravdu povedl. Vřele doporučuju.