Autor: Arwen Leinas

Zdá se mi to jako včera, kdy Borec začínal a dneska už je všechno jinak. Zdá se mi to jako pár dní, kdy jsem psala podobné povídání, jak píši nyní.

Do půlnoci sice ještě zbývají necelé tři hodiny, ale další body do své tabulky již nezapíši. Jedině by to šlo za lenošení, nic jiného už dneska dělat nehodlám. Končí pracovní týden a já mám všeho už dost.

Během tohoto ročníku jsem se naučila pár nových věcí, objevila pár nových míst v okolí, snad se i trochu posunula mentálně a vůbec to bylo príma.

Jsem moc ráda, že jsem se loni nechala ukecat a do výzvy šla, letos jsem se už těšila předem a bylo jasné, že do toho půjdu zase.

Na jaké místě budu letos, to se ještě uvidí. Proti vám všem mladším nemám naprosto žádnou šanci být na předních místech, ale jsem moc ráda, že nejsem na chvostě a že s vámi zatím zvládám držet krok někde v půlce startovního pole 🙂 A to i přes to, že jsem více než tři neděle měla co dělat, abych se vůbec hýbala a neskončila zase v nemocnici (problém s páteří) a tak body za rozcvičky a výlety šli někam úplně jinam, jen ne do tabulky. Asi to tak mělo být.

Pokud se dobře pamatuji, tak jsem loni byla asi na 130 místě. Věřím a doufám, že letos to bude lepší, protože to byl jeden z mých letošních cílů. Měla jsem tři:

– dohrát až do konce
– být lepší jak loni
– porazit Čmelku (nebo alespoň neprohrát o moc bodů)

První se povedl, hurá! 🙂 Druhý snad také no a třetí se letos nepovedl. Bude to větší motivace pro rok příští. Už teďka se na něj těším.

Mějte se fajně, užívejte si jarních, letních, podzimních i zimních dní a za deset měsíců se zase uvidíme. Zde na internetu nebo někde v reálném světě. Třeba se podaří i nějaký ten sraz v okolí Radobýlu 🙂

Nazdar příště 🙂

Jak se blíží konec letošního ročníku, tak je tu čím dál tím více článků o tom, jak se blíží konec a že to uteklo jako voda a části lidí se už do ničeho nechce, neboť to nemá smysl.

Upřímně řečeno mezi ně patřím také 🙂 Snažila jsem se dost číst, opravdu výrazně více, než normálně, ale i tak se mi nepodařilo Známku literáta získat. A ačkoli matematika není moje nejoblíbenější disciplína, tak už tedka vím, že to nemám šanci do konce hry stihnout. Škoda, mohla to být další hezká známečka do sbírky.

Když tak přemýšlím o těch známkách, tak mi tu jedna silně chybí, a totiž Známka punku 😉 Ale chápu, že ta se tu asi nikdy neobjeví. No nic, nechala jsem se trochu unést.

Na hodnocení letošního ročníku je ještě čas a nechám si to na příští svůj zápis sem, do cestovního deníku.

Ještě není konec, ještě se dají sbírat body a ulovit nějaké lepší umístění, než je teďka. Tak tedy směle do toho. Do konce hry do doklepu na slonu. To je přeci také fajn 🙂

Nevím jak u vás, ale u nás na vsi bylo ráno venku krásně bílo. Já vím, že jsem divná, ale mám sníh ráda, byť chápu, že pro rozkvetlé stromy a keře to není úplně optimální situace. Také se mi líbí, jak lidi brblou nad počasím. Ale „Duben – ještě tam budem!“ Vždyť je to vlastně úplně normální stav. A příroda? Ta se s tím popasuje, i stromy a keře. Něco povadne, něco vydrží. Přírodní výběr. Štěstí. Náhoda nebo osud? Kdo ví.

Pac a pusu, mějte se fajně 🙂

Arwen

Dnešní povídání se mi vlastně nikam nezapočítává, protože je pátek a to je odpočinkový den. Jenže je to také den, kdy mám konečně čas i něco napsat a to nejenom několik řádek, ale i něco více. Takže dneska to udělám jen pro dobrý pocit a někdy o víkendu napíši ještě něco málo, abych měla těch 100 bodů, ty se pokaždé hodí. Odpočinkový den mě osobně dosti rozhazuje skoro všechno, protože každý den něco mám, někdy i hodně, a tak ať jej dám kamkoli, vždycky na tom hrozně tratím. Ale o tom dneska povídat nechci.

Kupodivu se stalo to, že jsem tento týden měla celkem tři dny volna. Pondělí jsem tedy věnovala práci doma, praní a také udělání daňového přiznání a toho všeho, co je potřeba udělat.

Úterý dopoledne padlo na žehlení a odpoledne pak na schůzku s naší drobotinou. Do toho i nějaké to čtení, ať se tabulka plní 🙂

Středu jsem se rozhodla věnovat sobě a takové malé pouti. Chtěla jsem se prostě projít a jelikož Týdenní výzva je taková, jaká je (čili „Navštiv skautskou památku“) tak jsem se vydala na jedno místo, které není moc známé, vlastně skoro vůbec, ale které pro mne osobně, a nás oddíl vůbec, má veliký význam.

Ráno jsem si tedy sbalila všechno potřebné na cestu, uklohnila tousty a čaj, všechno dala do batohu, na sebe si oblékla oddílovou mikinu, šátek, vestu, obula si trekové boty a vyrazila na cestu. To bylo asi v deset hodin. Věštba byla příznivá, venku bylo kolem pěti stupňů nad nulou a vypadalo to všechno dobře.

Úmyslně jsem šla tak, abych nebyla na frekventovaných cestách, neměla jsem nějak na nikoho náladu a tohle se mi povedlo dobře, sice občas projelo nějaké to auto, ale jinak jsem vlastně až do Třebušína nikoho nepotkala. A i ta rodina v Třebušíne odbočila dříve, než jsme se potkali, takže to vlastně vyšlo parádně. Na obrázku je cesta vedoucí z Malečova směrem k vodárně a pak dále do Horních Zálezel.

 

Chvílemi jsem musela jít po cestách a silnicích, ono to jinudy pořádně nešlo, ale jak to šlo, tak jsem odbočila bokem, do lesů a luk. Šlo se mi hezky. Du uší jsem měla puštěnou muziku. Asi si někdo pomyslí cosi o barbarech, ale mě to pomáhá se soustředit na sebe a být úplně mimo. Přitom to nemám moc na plno, abych slyšela, co se kolem děje a byla v bezpečí. Takže muzika a pak i Skuattalk s Bobem o historii a tak podobně. Vřele tento díl doporučuji, byť je dlouhý jako Lovosice 🙂

 

 

 

 

 

 

 

Ač je to k nevíře, došla jsem až k Habeši 🙂 Tento konkrétní je v Proboštově. Dneska tato vesnice patří pod Malečov a není zrovna veliká, ale dříve to bývalo centrum dění, v Proboštově totiž je, na rozdíl od Malečova, kostel.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kopečky já ráda 🙂 A pokud se vám zdá, že tam kdesi v dálce vidíte něco povědomého nebo známého, tak máte pravdu. Na obrázcích je skutečně vidět jak Buková hora, tak památný kopec Říp. Od nás to k němu není daleko.

Ukázalo se, že mapy nejsou vždy úplně spolehlivé, protože ukazují cesty, které ve skutečnosti neexistují a nebo neukazují cestu, na které evidentně stojím. Ještě že se umím celkem dobře orientovat, takže mi to nevadí. Užila jsem tak i nějaké to dobrodružství při hledání správné cesty a našla i mnohá hezká zákoutí, kam bych jinak nedošla.

V Řepčicích jsem se napila z místního pramene, voda ze studánky je fakt moc dobrá a člověku hnedka dodá nové síly na cestu. Altánek je nový, v létě se bude turistům jistě hodit. A nejenom jim.

 

 

 

 

 

 

Asi v půl jedné jsem byla na místě. Počítala jsem s tím, že bude potřeba odklidit nepořádek, ale ukázalo se, že to vůbec není potřeba. Sebrala jsem tedy jen vyhořelé svíčky a zapálila dvě nové. Jednu jsem přinesla, druhá byla na místě, ale někomu zhasla téměř okamžitě po zapálení. Tak proto dvě.

Pokud vám jméno Ušky nic neříká, tak věřte, že je to zakladatelka 1. dívčího oddílu z Litoměřic, patříme pod středisko Radobýl. Osobně jsem ji nikdy nepoznala, přišla jsem do oddílu až po její smrti, ale přesto ji za mnohé vděčím. Svůj věčný sen sní na hřbitově v Třebušíně, aby měla výhled na svůj milovaný Kalich.

Chvilku jsem postála, přemýšlela o všem možném, na hrobě bzučel důkladný čmelák, kolem cvrlikalo opeřenstvo, foukal vítr a jinak bylo ticho a klid. A tu mi na mysl přišel slib. Polohlasem jsem si jej znovu přeříkala. Ani nevím proč, prostě to tak samo vyplynulo ze situace. Možná jej Uška chtěla slyšet, kdo ví.

Rozloučila jsem se a vyšla před hřbitov, doplnila jsem trochu kalorií, a hlavně tekutin, a vydala se na cestu domů. Nechtělo se mi jít stejnou cestou, takže jsem to vzala trochu jinudy. A na této etapě se právě ukázalo, že ne všechny cesty jsou na mapách a ne všechno, co je v mapě je i ve skutečnosti. Ale nakonec všechno dobře dopadlo. V jednom okamžiku totiž zafungovala moje vizuální paměť a já pochopila, kudy mám jít. Tím místem jsem před pár hodinami procházela, jen z jiného směru a jinam.

Pokukovala jsem trochu po obloze, protože občas spadla nějaká ta krůpěj, ale pršet nezačalo, což mi udělalo radost. Nicméně jsem byla rozhodnutá prostě dojít, ne se někde schovávat, jelikož cestou domů mi už zmoknutí nevadí. Mám déšť ráda, ačkoli nerada moknu, když to není nutné, nebo pak musím v těch mokrých věcech být déle, než je nutné. Vím, je to trochu protimluv, ale je to tak.

Rozloučila jsem se a vyšla před hřbitov, doplnila jsem trochu kalorií, a hlavně tekutin, a vydala se na cestu domů. Nechtělo se mi jít stejnou cestou, takže jsem to vzala trochu jinudy. A na této etapě se právě ukázalo, že ne všechny cesty jsou na mapách a ne všechno, co je v mapě je i ve skutečnosti. Ale nakonec všechno dobře dopadlo. V jednom okamžiku totiž zafungovala moje vizuální paměť a já pochopila, kudy mám jít. Tím místem jsem před pár hodinami procházela, jen z jiného směru a jinam.

Pokukovala jsem trochu po obloze, protože občas spadla nějaká ta krůpěj, ale pršet nezačalo, což mi udělalo radost. Nicméně jsem byla rozhodnutá prostě dojít, ne se někde schovávat, jelikož cestou domů mi už zmoknutí nevadí. Mám déšť ráda, ačkoli nerada moknu, když to není nutné, nebo pak musím v těch mokrých věcech být déle, než je nutné. Vím, je to trochu protimluv, ale je to tak.

Před Proboštovem jsem potkala jeden z mála autobusů, které tudy během dne projedou. Silnice je tam úzká a tak jsem uhnula do boku, aby autobus nemusel uhýbat, když ze zhora jelo auto. Je to zrovna jedno z těch míst, kde člověk chtě nechtě musí kus jít po silnici, protože jinudy to rozumně nejde. Řidič si mě dost prohlížel a asi trochu nechápal, ale vzadu ve voze byl evidentně někdo z našich. Neviděla jsem pořádně na tváře a tak nikoho nepoznala, ale podle toho, jak se na mě smáli a mávali to bylo jasné. Tohle mě pokaždé zlepší náladu. Zamávala jsem jim na oplátku a pokračovala po cestě dále.

Domů jsem dorazila někdy po půl čtvrté. Hodně unavená, ale moc spokojená a plná dojmů. Pobolívalo mě skoro celé tělo, ale bolavá záda byla v pořádku a já měla fakt velikou radost. Byla to vlastně letošní první delší výprava a je poznat, jak člověk přes zimu zleniví 🙂

Když jsem tvořila poslední obrázek, tak jsem poněkud fascinovaně zírala na údaj o tom, kolik metrů jsem vystoupala a pak zase sestoupala. Pět set padesát tři metrů není vůbec špatné, když se to přepočítá na ušlou vzdálenost, která je celkem asi dvacet kilometrů. Ten plánek totiž nevznikl v telefonu podle záznamu navigace, ale podle mé paměti a tak ne všechno přesně odpovídá skutečnosti, hlavně tam, kde jsem trochu bloudila po lesních cestách bez značení. Nebo přímo v lese bez cest. Jestli to celkem bylo kilometrů osmnáct nebo jednadvacet není důležité.

V noci se mi hezky spalo a ještě i dneska mám dobrou náladu. Věřím, že i vám se podařilo získat body za Týdenní výzvu podobně příjemným způsobem.

Poslušně hlásím, že mé fyzično se dostává opět do stavu provozu schopného a že bude opět možné se s vervou zapojit do borcování. A co jsem tak koukala na tabulku, tak se mi zatím daří plnit dvě ze tří svých cílů: čili dohrát až dokonce a být lepší, jak loni.

Na včerejšek jsem v práci vydindala volno, takže jsem mohla se zbytkem oddílu vyrazit do Vědomic na ZVaS. Hodilo to nakonec hezký počet bodů, protože deset hodin s dětmi, z toho čtyři na trati, to se prostě hodí. Navíc se užila i spousta srandy a překvapení, a moje světlušky (a jeden světlušák) neskončily jako poslední. Sice jen o fous, ale to mě nevadí, jim už trochu jo, ale do příště budou budou moci hodně natrénovat a pak už to bude o dost lepší.

Domů jsem dorazila velmi příjemně naladěna a unavena. Po prohlédnutí toho individua v zrcadle jsem se dosti zhrozila, ale do rána se červená téměř vstřebala a tak jsem dneska v práci moc neděsila 😀

Do postele jsem padla jako podťatá sosna, usnula jsem velmi brzy po tom, co jsem šla spát a až do rána spala. V klidu a pohodě. A poprvé po téměř dvou týdnech už bez léků. Co více si přát.

 

Už nějakou dobu hledám novou práci. Dostala jsem nějaké tipy, ale pořád to nějak nebylo to, co bych hledala nebo na co bych si troufala. Až teďka ve čtvrtek jsem zase jednou jela do práce, bylo teplo, celkem pohoda a já si tak přemýšlela o všem možném. A pak jsem najednou věděla, že ten poslední tip musím zkusit, že to je správná volba a dobrá cesta. Bylo to tak moc jasné, že nešlo váhat. V pátek dopoledne jsem tedy sedla k počítači a napsala do oné firmy email. Ani jsem nebyla nějak moc nervózní a jen tak psala. Šlo to snadno. Až podezřele. Ono to nějak dopadne. Tento pocit, takové to náhlé osvícení, naprostou jistotu, že je něco potřeba udělat a případně i jak, jsem už několikrát zažila. A zatím se mi vždy vyplatilo ten pocit poslechnout. Věřím a doufám, že i tentokrát mi někdo ukazuje dobrou cestou 🙂

Mějte se všichni jak kdo chcete, máme před sebou ještě dva týdny, to už určitě všichni dáme 🙂

Od začátku letošního ročníku se snažím být v bodech lepší, než moje úhlavní protiborka a zatím se to pořád nějak dařilo. Ne o moc, pořád jsme se tak nějak přetahovaly, ale veskrze to vypadalo dobře. Jenže pak přišlo úterý tohoto týdne.

Měla jsem v plánu se zastavit u nějaké památky a tím nabrat další body, zrovna tak jsem chtěla volný čtvrtek využít k výletu a opět získat hromadu dalších bodů a zážitků, protože výlety já obecně ráda 🙂

Někdy v pondělí jsem začala trochu cítit záda, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Nebylo to poprvé v mém životě a nedomnívám se, že to je naposledy. Takže pohoda. Dělala jsem doma, to co bylo třeba, jako třeba že jsem honila šicí stroj a tak vůbec.

V úterý jsem si řekla, že je už tak hezké počasí, že by to bylo vhodné na to, vyrazit v sukni. Odpoledne jsem se tedy začala strojit, ale zjistila jsem, že to fakt nedám, že mé fyzično je jiného názoru. Takže jsem valila klasicky v džínech. Schůzka byla fajn, jen takové to normální zlobení vlčat, ale bez toho by to asi nešlo. No a pak už hurá spát, protože ve středu jsem musela bezy vstávat, abych stihla být včas v práci na zkoušce, kterou někdo vymyslel už od osmi hodin… Uléhala jsem spokojená a těšila se na to, že budou další body za spánek a tak vůbec 🙂

Tu noc jsem definitivně usnula až ve tři ráno a budík mi zvonil v pět. Asi si dovedete představit, jak jsem musela vypadat a jak mi bylo. Večer jsem pak padla do postele jako podťatá sosna a spala skoro deset hodin, alespoň k něčemu to bylo 🙂

Volný čtvrtek jsem prožila v posteli, kde mi bylo nejlépe. Z výletů a bodů nebylo nic. Jen těch pár za čtení.

V pátek jsem myslela, že mi už hrábne, ale dostala jsem tip na jeden lék a také jej pak dostala.

Ulevilo se mi. Velmi se mi ulevilo, takže dneska ráno bylo možno jet ne výpravu. Hurá! 😀 Takže večer nastavit budíka tak, aby zazvonil za osm hodin a minutu 😀 Pak se rychle najíst, sednout do auta, vrátit se pro telefon, a vyrazit do Blíževedel. Tam rychle zaparkovat a téměř v minutě poslední dorazit na nástupiště a vidět přijíždět vlaky. Ono těch minut bylo asi pět, ale takto je to takové dramatičtější  😉 Nastoupila jsem do vlaku, koupila si lístek, koukala z okna, po lidech, občas do telefonu, ale nejraději po okolí. Vylezla jsem v Litoměřicích a hnedka už tam byla Bára a pak další děti, větší mi menši (počítaje v to i dospělé). No a pak zase do vlaku a hurá do Blíževedel 😀 a následně na hrad Hřídelík. Tam světlušky a vlčata rozdělali oheň a pak se učili, jak se skládá a ovládá turistický plynový vařič. Ono se jim to brzy možná bude hodit.

No a pak už byl čas loučení, došla jsem na nádraží, jako na potvoru jsem čekala u závor, nasedla do auta a vyrazila ku Praze za svojí prací.

Z výpravy jsem měla velikou radost, z bodů za ní také 🙂 Je fakt hezké sledovat, jak člověka umí někdy změnit barevná tabulka s čísly.

Z důvodů zdravotní rozhodnuté mého fyzična, že je ideální čas na to si zase jednou zabolet je mi jasné, že tentokrát náš souboj s Č nevyhraji. Má už takový náskok, že to asi fakt nepůjde stáhnout a otočit. Navíc, fakt nejsem schopná dělat svoji obvyklou ranní rozcvičku a jsem ráda, že jsem ráda. A do toho ještě takové pracovní období, že není reálné spát osm hodin. Když to tak sečtu jedno k druhému, je to pech. Nicméně: Přeci to nevzdám! Takže i když můj původní třetí cíl už není reálný, tak nedám svou kůži lacino a ono to nějak dopadne. Pořád mám šanci Borce doborcovat až do konce a být o něco lepší jak loni.

Už se nám borcování blíží ke konci, ale i tak si to ještě můžeme hezky a hodně užívat. Takže to také nevzdávejte a užívejme si hezký jarních dní, pěkných výprav, radosti z toho, že můžeme být spolu a tak vůbec 🙂

Na své cestě kolem světa jsem narazila na několik zajímavých knih. No a jedou z nich jsou i Vzpomínky z cest od A. B. Svojsíka. V knihovničce čekala už relativně dlouho, ale teďka na ni přišla řada. A když jsem viděla tady v denících jinou recenzi, tak jsem téměř zaklela a polila mne horkost. Naštěstí je ale možné se na knihu podívat i jinýma očima a udělat si vlastní názor, takže věřím, že mé povídání nebude na škodu. A navíc jsem si udržela i den bez sprosťáren 🙂

Takže moje kniha: Vzpomínky z cest

Vydání 1. z roku 1997

ISBN: 80-86 109-00-3

Vydal: Junák – svaz skautů a skautek ČR, Tiskové a distribuční centrum

Kniha je tištěná na hezkém papíru, text, fotografie a malby jsou černobílé, krom poslední stránky s edičním plánem, mapy jsou tištěné dvěma barvami a obálka je vícebarevná. Celkem je tu 75 číslovaných stran a jeden list s edičním plánem a tiráží.

Text je dosti obtížný na čtení, protože je autentický. Redakce do něj zasahovala jen velmi málo, vlastně jsou přidané jen občasné vysvětlivky, jako třeba dnešní názvy měst a podobně. Je použito mnoho obrázků, map a fotografií. To vše hodnotím velmi kladně, je to opravdu zajímavé čtení a poznání toho, jak se cestovalo na konci 19. století a co už dneska asi nikdo nezažije.

Co se mi naopak nelíbí je styl vyprávění, je to takové trochu zmatečné a z mého pohledu dosti nudně napsané. Jasně, je potřeba vnímat to, že text je hodně starý a navíc jej psal ještě téměř puberťák. Kniha dělá čest svému názvu, jsou to skutečně zápisky z cest. Domnívám se, že nebyly určeny pro přímé publikování, ale jako osobní deník, případně jako podklady pro další zpracování. Tak je potřeba k textu přistupovat.

Celkově knihu rozhodně doporučuji, jen je potřeba počítat s tím, že to je fakt starý text a podle toho k němu přistupovat. Člověk si dosyta užije všech možných forem přechodníků a starých větných konstrukcí a obratů. Mladší čtenáři s tím mohou mít trochu problém, ale člověk si na to za chvilku zvykne a pak už to vlastně ani nevnímá.

Audiokniha první: Příběhy ke skautskému slibu a zákonu

Napsal a namluvil Edy, v občanském životě Jiří Zajíc.

Příběhy jsem poslouchala v autě při cestách do z a práce, proto jsem si je do telefonu stáhla. Existuje i verze na YouTube a pochopitelně jsou příběhy vydané i jako kniha.

Nemá smysl se moc rozepisovat o tom, o čem příběhy jsou a jak se mají úkoly v nich naznačené vyřešit, to si musí udělat každý sám. Mám však pár, téměř doslova, připomínek ke zpracování:

1. příběhy čte sám Edy a to je sice hezké, ale kdyby příběhy načetla děcka, bylo by to asi o dost lepší a autentičtější.

2. některé příběhy jsou v ženském rodě a opět tu platí to, že pokud je čte sám Edy, tak mě to trochu tahá za uši. Jasně, člověk si zvykne, ale není to ono.

3. audio stopy jsou udělané tak, že po konci příběhu je konec souboru a tak přehrávač rovnou pokračuje na další příběh. Domnívám se, že by bylo fajn dát tam chvilku ticha, aby se člověk mohl, v případě, že příběhy poslouchá jako já někde na cestě, zamyslet a odpovědět ti. Jistě, pokud to člověk poslouchá s přehrávačem/telefonem v ruce, tak to to není problém, ale třeba já bych ty chvilky ticha ocenila.

Jako veliké plus vidím to, že nahrávky jsou uvolněné zdarma pro použití každému, kdo o to stojí.

Pokud si chcete příběhy také pustit a zamyslet se na vším možným, tak se podívejte semka: https://krizovatka.skaut.cz/skautky-skauti/stezky/ke-stazeni

Audiokniha druhá: Údolí myšího řevu

Napsali: Karel a Nina Neumannovi

Namluvil: Akéla, jinak též Miroslav Doubrava

Vlastně to není audiokniha v pravém slova smyslu, je to načtená kniha na YouTube a pravděpodobně i na ostatních platformách, které Akéla používá, ale které nepoužívám já.

V době psaní tohoto povídání jsou dostupné čtyři díly a za sebe mohu říci, že se hrozně těším na díly další. Je to příběh o jednom táboře, o tom, jak jej stavěli, jak žili a co dělali. A to jak lidé, tak zvířata v jejich okolí.

Kapitoly jsou krásně vypointované, člověk se u příběhu královsky baví 🙂 a říká si, že je to vlastně všude stejné. Přitom ale zároveň příběhy naznačují dobrou praxi toho, jak své táborové a oddílové svěřence vést, jak jim pomáhat a jak je důležité, nechat je občas nabít si kušnu, aby z toho nakonec bylo to dobré.

Co se technické stránky týče, lze poznat, že je amatérská nahrávka, občas ujedou korekce, občas se změní úroveň signálu. Ale vlastně to ničemu nevadí.

Opět velmi oceňuji, že je audiokniha volně dostupná a může si ji pustit kdokoli. A pokud si ji chcete také poslechnout, tak můžete třeba tady: https://www.youtube.com/watch?v=ybby1sIwxsk

Akéla je vůbec dosti plodný autor a interpret, celý jeho YT kanál stojí za pozornost.

No a to je pro dnešek všechno. Třeba se ty moje poznámky budou někomu hodit. A když ne, tak se nedá nic dělat. Já mám radost z toho, že jsem se mohla podělit o své názory a, proč to nepřiznat, ty body za týdenní výzvu se také hodí 🙂

Mějte se fajně.

Pod “jídlo inspirované Čínou” se dá schovat téměř cokoli. Ale i tak jsem se poctivě snažila, aby to alespoň trochu Čínu připomínalo 🙂

Vaječné asijské nudle, uvařené podle receptu.

Dvě mrkve.

Jeden a kousek svazku jarní cibulky.

Uzené tofu.

Asijská pálivá červená omáčka.

Kokosový olej na osmažení.

Krom nudí jsem všechno nakrájela na kousky a postupně na oleji osmahla. Jen tak lehce, není třeba to smažit do bezvědomí.

Nakonec jsem přidala scezené nudle a také je trochu osmahla.

Po přendání na talíř a vkusném naservírování v pracovně to chutnalo velmi dobře. Mňam 🙂

T

Teďka už nezbývá nic jiného, než si dát polední siestu a pak se připravit na cestu do práce. Snad to na silnicích nebude připomínat generálku na konec světa 🙂

V posledních dnech se mi borec plní dosti nedobře, hlavně přicházím o body za spaní, protože je toho v práci tolik, že prostě nemohu tolik spát. Respektive jsem nemohla tolik spát, kolik by bylo potřeba a já si přála. Ale zase se to poněkud zlepšuje, takže to snad nějak půjde. Moje “úhlavní sokyně” se dostala do vedení a to nemohu dopustit 😉 Ačkoli je mi jasné, že letos se mi loňskou výhru nepodaří obhájit, ale nedám ji to zadarmo.

Mimochodem, docela mi do mého snažení pořád házejí vidle i odpočinkové dny. Mohla jsem mít už tolik bodů navíc… a nic. Naštěstí to tak máme všichni, ale i tak si myslím, že by odpočinkové dny být neměly a když už ano, tak pohyblivé, protože v mém životním režimu je velmi těžké si určit jeden den jako volný. No nic, potřebovala jsem si trochu zabrblat, ale to je tak všechno.

V pátek jsem měla konečně volné dopoledne a odpoledne, protože v práci bylo třeba být až večer. Hurá! Konečně normální pracovní den. A tak jsem vyrazila na menší výlet do přírodní rezervace. Co člověk neudělá pro pár bodů, že ano. Mohlo jich být mnohem více, kdyby to pátek nebyl dnem odpočinkovým… chjo. Ale body za týdenní výzvu se hodí a procházka to byla také moc fajn. Cestou jsem potkala jen jednu živou lidskou duši a totiž letce. Jinak jsem byla sama, mohla si přemýšlet o všem možném i nemožném a tak vůbec. Však to asi všichni znáte, jaké to je príma být někdy jen sama se sebou v lese.

A protože i do našich končin dorazilo 21 století, tak jsem měla i čím udělat obrázky. Teďka půjde o to, jestli se mi podaří je sem nahrát. Ještě jsem to nikdy nedělala.

Bydlím pár kilometrů od našeho krajského města, takže si většina lidí myslí, že tu je jen poušť a zmar, leč opak je často pravdou. Přírodu tu máme moc hezkou, divokou a svéráznou. Na Sluneční stráň to nemám daleko, takže cesta za body byla celkem jasná 🙂

 

Tak, řekla bych, že to pro dnešek stačí. Kdo si povídání přečetl až sem, tak si jistě může dopsat nějaké body za čtení a já se už teďka budu těšit na další týden Borcování a novou šifru. Tu první jsem nedala ani náhodou, tu druhou zase s přehledem a třetí jen na půl. Vyluštila jsem jen tu provokaci, ale vlastní šifru ne. A dneska už to asi nedám, moje IQ se limitně blíží nule, skoro bych řekla, že se změnilo na IA.

Mějte se jak kdo chcete a moc to nepřehánějte s body, ať mám na konci nějaké hezké místo :-))))

PS: Pokud by někdo nevěděl, tak Velikou řekou myslím pochopitelně Labe. Sice se občas objevují názory, že toto označení patří jakési Vltavě, ale tak tomu není. Velikou řekou je skutečně Labe. O Vltavě jsem vzpomínám a hledám zjistila to, že je to jeden z mnoha přítoků Veliké řeky 😉

Pátek 8. března:

12:10 – odjíždím autem do Města, protože je potřeba vykonat zdvořilostní návštěvu u rodičů a oslavit máminy narozeniny. Cestou musím opatřit kytku. Sice s oblibou mámě říkám, že je kradu na hřbitově, ale raději pro květiny jezdím do květinářství 🙂

asi 13:00 – přijíždím k domu rodičů a jdu na věc.

…

14:50 – Zastavuji u skautského domu střediska Šíp Neštěmice.

14:58 – nacházím dům zamčený, nikde ani živáčka. Píši Honzovy zprávu a dím, že jsem na místě. Odpovídá, že je na cestě, ale že vlak měl zpoždění. A aby toho nebylo málo, tak že musí ještě domů, protože skleróza úřadovala a klíče od kluboven zůstali doma. Navrhuji tedy, ať dorazí ke klubovně jakýmikoli vhodným trolejbusem, že ho domů hodím, protože to bude rychlejší.

15:03 – přijel trolejbus s Honzou, nasedáme do auta a jedeme k němu domů. Je to skutečně nesrovnatelně rychlejší, než čekat na trolejbus nebo jít pěšky.

15:20 – jsme zpět u kluboven, nakládáme věci do kufru a vyrážíme do Prahy. Cestou si povídáme o všem možném i nemožném.

16:30 – po chvilkovém hledání zajíždíme do dvora sběrného místa, vykládáme dovezené věci a pak vyrážíme dál. Já jedu do práce, Honzu vezu sebou, aby nemusel šlapat pěšky na nádraží, které je poněkud z ruky. Navíc se mi s ním dobře povídá.

17:00 – přijíždíme na Florenc, zajíždím na náš dvůr u Negrelliho viaduktu, loučíme se. Honza odchází směr nádraží, já směr personální vrátnice a pak do práce.

21:30 – odjíždím domů. Jede se hezky, je celkem mírný provoz.

asi 23:00 – přijíždím domů a chystám se na spaní. Uléhám před půlnocí, ještě slyším půlnoční zprávy, ale o jejich konci už nevím. Zítra mě čeká náročný den.

Sobota 9. března:

4:45 – zvoní telefon, že mám vstávat. Zjišťuji, že v noci nešel proud.

4:46 – opětovně vypadl proud. Takže batoh balím za svitu baterky. Proud ale občas naskočí, aby během minuty zase vypadl.

5:00 – rozcvička s baterkou tu ještě nebyla. Všechno je jednou poprvé 🙂

5:50 – odcházím z domu, startuji auto a vyrážím přes Tašov, Rýdeč, Všeradiště, Řepčice, Třebušín, Lovečkovice, Hradec, Habřinu, Úštěk a Stvolínky až do Zahrádek. Přijíždím asi tak v 6:32.

6:41 – podle jízdního řádu přijíždí vlak. Sláva! 🙂 U průvodčího kupuji svéráznou jízdenku Zahrádky – Česká Lípa přes Litoměřice Horní nádraží 😀 Celou dobu trnu, abych neusnula a nejela až do Postoloprt.

7:36 – vlak přijíždí do Litoměřic. S potěšením vystupuji a koukám, kde je kdo.

V asi 7:45 – přichází první z dětí a pak postupně další a další.

7:55 – přicházejí vedoucí a začíná šrumec, počítání, jízdenky a podobně.

8:05 – přichází poslední kluk s tátou. Tak jsme všichni 😀

8:13 – odjíždíme směr Česká Lípa. Rodiče zůstávají na nástupišti a Pekelná výprava začíná.

9:09 – z okna vlaku kontroluji auto na parkovišti. Je tam. Začínáme se pomalu chystat na vystupování.

9:16 – vystupujeme v Lípě, chvilku řádíme v parku, protahujeme se a zahříváme těla na provozní teplotu.

asi v 9:30 – vyrážíme směr Peklo, nacházíme vzkaz od Čertíka Diblíka a užíváme si.

asi v 11:30 přicházíme ke Skautské skále, připravujeme ohniště a pouštíme se do přípravy oběda. Mimochodem, batáty upečené v popelu jsou vynikající a skutečně chutnají skoro všem. Včetně mlsounů, jako jsem já. Před časem jsem to na jedné výpravě zkusila a tentokrát jsem jeden obrovský batát nesla již cíleně. Je vynikající, kam se hrabou pečené brambory. A navíc jsem si mohla dělat jídlo s oddílem. A dětem to také opravdu chutná, protože se to je na nich vidět 🙂

12:15 – loučím se s oddílem a odcházím sama směr Zahrádky. Neznámou cestou a krajinou, odkázaná jen sama na sebe, své schopnosti a vědomosti a vybavena jen vědomím, že to musím stihnout.

13:02 – přicházím k autu ve stanici Zahrádky. Chvilku odpočívám, připravuji se na cestu. Přemýšlím, jestli se převléknu do civilu, nebo ne. Nakonec vyrážím tak, jak jsem a riskuji posměšky od některých kolegů.

asi 13:50 – dorážím do Prahy a říkám, si že to krásně vyjde.

…

Z důvodu pohybu nadprůměrného množství pitomců na silnici dorážím do práce až v 14:30.

Rychle si připravím vše potřebné na představení a převlékám se do občanského oblečení. Několik posměšků se našlo, jako vždy, ale na to jsem zvyklá. Nebo si to alespoň namlouvám.

21:30 – nakládám mladší sestru (a její sestru 😀 ) a vyrážíme k domovům.

22:20 – vykládám děvčata v Roudnici a dál pokračuji sama.

23:15 – jsem konečně doma. Proud i plyn fungují.

23:35 – uléhám a propadám se do říše snů. Během několika minut, spíše sekund, nevím o světě.

Na kolegy jsem asi působila poněkud unaveně či mentálně úplně mimo a vy už teďka víte, proč.

Byl to príma den 🙂

PS: Od Skautské skály do Zahrádek je to téměř přesně 5 kilometrů, které jsem ušla za 50 minut. Vzhledem k okolnostem jsem se svým výkonem velmi spokojená 🙂

PPS: Cestou jsem se málem uzdravila, protože jsem potkala snad tisíc lidí, kteří šli ze Zahrádek do Lípy. Já budu tak zdravá :-))

Rok se s rokem sešel a opět je tu měsíc borek a borců, vlastně měsíce dva. Jsem sama na sebe zvědavá, jak to půjde tentokrát. Loni to bylo o dost snadnější, protože jsem neměla žádných očekávání, jelikož jsem se účastnila poprvé.

Letošní cíle jsou celkem jasné a na první pohled i snadné:

1. dohrát až do konce. Což by se mělo podařit celkem snadno.

2. být lepší než loni. Což bude asi složitější, ale na druhou stranu by to mělo jít.

3. být lepší než Čmelka, nebo alespoň neprohrát o moc. To bude nejsložitější, protože mi má co vracet 🙂

Škoda, že už není vidět stará tabulka, udělala sem chybu a neuložila si ji. Pokud se dobře pamatuji, tak jsem loni byla asi 124 z cca 360 lidí. Letos je nás, pokud dobře vidím, 490. Bude to větší bitva, ačkoli letos vlastně vůbec nebojujeme, ale závodíme kolem světa 🙂

Je stejně zajímavé sledovat, jak se člověku najednou změní uvažování a myšlení. Jakmile jsou za něco body, tak se to dělá i tehdy, když se moc nechce a nebo do teďka „nebyl čas“. Jako třeba na mou starou Yamahu, kterou jsem pořád odkládala a odkládala… až teď mi už 2x dovolila zapsat si body za hudbu 🙂

Přeji nám všem hezké závodění. Řekla bych, že zde platí, více než kde jinde, ono známé olympijské heslo: Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se.

Mějte se všichni tak fajn, jak to jen půjde a užijme si ty dva měsíce 🙂 Nazdar!