Autor: australan

Borkyně a borci, slyšte!

Předchůdcem téhle výzvy byl Foglarův Modrý život. Jednoduchá tabulka se sedmi sloupečky a jedenatřiceti řádky, aby vystačila na celý měsíc. Těch původních sedm úkolů se může zdát poměrně banálních:

1. ranní cvičení
2. čištění zubů
3. mytí studenou vodou
4. slušná mluva
5. čestné chování
6. dobrý čin
7. radostný prožitek

Už v těchto sedmi úkolech se ale odráží snaha o všestranný rozvoj, o který Foglar Modrým životem usiloval: rozvoj fyzické zdatnosti, hygieny, odolnosti a imunity, sebekontroly, pomoci druhým, a dokonce i psychohygieny (uvědomění radostného prožitku je formou reflexe a vděčnosti). A to vše vzniklo v roce 1934, kdy něco jako duševní zdraví či péče o psychiku ještě vůbec nebyly společenská témata. Foglarův modrý život letos slaví 90 let, a přitom to je geniální nástroj k osvojování a ukotvování návyků. Však se také stává populárním na manažerských školeních — například Petr Ludwig ve svém Konci prokrastinace ho propaguje pod názvem “buzerlístek” (o Modrém životě se prý dozvěděl až dlouho poté, co buzerlístek vymyslel).

Skautský borec je takový Modrý život na steroidech. Je mnohem promakanější, ale taky je to o kus větší záhul. Přirozená soutěživoat mnoho borců dožene k výkonům na hranici možností, jedou v obrátkách, které nejsou dlouhodobě udržitelné. Přesto se v Cestovatelském deníku v posledních dnech objevují stesky, že “je škoda, že Borec končí.”

A já říkám: Výzva končí, ale borci můžeme přece být pořád! Předpokládám, že cílem Borce není dva měsíce si hrát na lepšího člověka a pak spadnout zpátky do starých kolejí. Alespoň já ho beru jako příležitost se nejen hecnout, ale taky najít způsoby, jak do svého života začlenit věci, které jsem vždycky chtěl dělat, ale nedokázal jsem si na ně najít čas. Teď díky Borci jsem to v mnoha ohledech dokázal (stále ne ve všech, ale v mnoha). A jsem připraven v několika z nich pokračovat. Po dlouhé době jsem zase začal ráno běhat a cvičit, doufám, že mi to vydrží. Třeba ne každý den a tak dlouho, ale alespoň každý druhý a třeba v polovičním rozsahu. Díky Borci jsem začal jezdit do práce nebo z práce na kole (mám to 40km, takže vždy jen jednu cestu za den). To doufám, že mi taky vydrží. Snad poprvé jsem doma něco pořádného uvařil (i když to nikdo nechtěl jíst ;-)), snažil jsem se častěji rozjímat. Tohle všechno bych rád zachoval ve svém životě dál a jsem vděčný Borci, že mě do toho postrčil.

Jak to máte vy? Odnášíte si taky nějaký nový návyk, ve kterém chcete pokračovat? Nebo se těšíte, až výzva skončí a už se nebudete muset snažit a stresovat? Moc mě zajímá, jestli Borec někomu z Vás “změnil život”.

P. S. Fotka je z Vítkova – válečný památník do týdenní výzvy, u kterého jsem se zastavil dnes po cestě z práce.

V tomto týdnu nemám jeden obzvlášť inspirativní den, na který bych se mohl zaměřit. Vypíchnu však několik momentů, které mi udělaly radost.

V práci jsme začali postupně vypouštět příklady skautských průšvihů. Zatím jsme zveřejnili dočasné ochrnutí vlčete po pádu ze žíněnky a skoroprůšvih s vyskakováním z jedoucího vlaku. Příprava těchto příběhů je docela kreativní, spolupráce s odborníky i autory příběhů (pokud se podepsali) je bezvadná a v celé věci vidím dost smysl. Sdílejte taky svá ponaučení na prusvihy.skaut.cz a pomozte jiným oddílům vyhnout se stejným chybám. Jen bych si mohl trochu důsledněji sledovat čas, který trávím sepisováním komentářů, to by se myslím dalo zařadit do psaní namísto práce, kterou mám věčně přeplněnou.

V úterý jsem coby garant OČK měl pohovor s jedním žadatelem o OČK Vedení oddílu, a bylo to moc bezva. Uchazeč byl perfektně připraven, jeho materiály dávaly smysl, o věci velmi dobře přemýšlel a spolu s druhým garantem jsme se shodli, že je super, že do toho jde a že připravuje otevření nového vůdcovského kurzu. Mám vždycky radost, když vidím lidi, kteří se nebojí rozbíhat nové věci a nejsou líní dělat něco užitečného.

Ve čtvrtek jsem byl na Konferenci odvahy a dobrodružství a moc jsem si to užil. Byli tam inspirativní řečníci (např. Martin Buchtík – Pirát z pražského oddílu Scarabeus, ředitel STEM). Největší radost mi ale udělalo, že na konferenci byli hodně vidět skauti: horolezecký oddíl Devítka z Kamenice nad Lipou byl mezi prvními pěti laureáty Ceny za dobrodružnou výchovu v přírodě. Výjimečné skautské dobrodružství (plavbu kolem Elby na mořských kajacích) prezentoval Milan Hanuš – Jelen, kapitán 77. oddílu vodních skautů Lososi v Hradci Králové. A Luky Haraga mluvil o kurzu přežití pro dvanáctileté skauty. Kromě toho jsem poznal spoustu skautů v publiku, mezi organizátory běhali lidé se šátkem Skautského institutu. Mám radost, že na konferenci, která nese dobrodružství v názvu, skauti nechyběli. Přeju si, aby se opravdové dobrodružství stalo běžnou součástí činnosti všech oddílů.

Radost ještě završila cesta domů, když jsem na kole chytil zlatou hodinku a celou cestu se mohl kochat krásnými výhledy na zapadající slunce a rozvícené mraky. V tu chvíli jsem pocítil vděčnost, že i v blízkém okolí Prahy se dají najít hezké trasy přírodou. A říkal jsem si, že mě sám velký Wakan Tanka odměnil za hodiny potu a dřiny, kdy se lopotím do práce či z práce 40 km na bicyklu.

Poslední radost z tohoto týdne je z dnešní výpravy. Přiznám se teda bez mučení, že se mi na ni nejdřív vůbec, ale vůbec nechtělo. Lilo celý pátek a podle předpovědi mělo pršet i skoro celou sobotu. Ale překonal jsem se a stálo to za to. Domluvili jsme se totiž s klukama, že zkusíme usmažit donuty (jelikož to bylo jedno z přání, která vyslovili vlčáci z naší smečky loni na Poradní skále během tábora). Nejdřív jsem si myslel, že je zkusíme péct pod převráceným kotlíkem, ale nakonec jsme je klasicky smažili ve velkém kotli na roštu nad ohněm. A dopadly úplně luxusně! Kluci je parádně nazdobili a když jsem se na ně koukal, vypadaly ještě lákavěji než ty co jim vždycky musím odolávat v Bille. Akorát mi teda zkazily dnešní body za nemlsání, ale toho vůbec nelituju. Za těch 50 bodů to rozhodně stálo. Posuďte sami na fotkách. A nakonec to ani s tím deštěm nebylo tak hrozné, takže výprava byla parádní. Jen ten kouřový smrad od ohně ze mě bude asi vanout ještě nějakou dobu, i kdybych se osprchoval třeba desetkrát 😀

Happy borcing in the final week!

Když jsem si v pondělí přečetl email s borcovskými výzvami, zaradoval jsem se. Výzvu Jídlo jsem totiž právě splnil, aniž bych to tušil. Mezi má oblíbená velikonoční jídla patří jarní salát z pampelišek a dalších divokých bylin, který jsem právě připravil k večeři. Pojďte se inspirovat!

Pampeliškový salát jako v Alsasku (recept z Moje kniha divokých bylin) 

NA SALÁT: 3 hrsti pampeliškových listů, 30 g kostiček slaniny, 1 cibule 

NA ZÁLIVKU: 4 polévkové lžíce oleje, 2 polévkové lžíce octa, 1 polévková lžíce hořčice, sůl, pepř, 1 středně velký vařený brambor, trocha zakysané smetany, 1 vařené vejce 

Omyté a dosucha vytřepané pampeliškové listy natrháme na velikost soust. Na pánvi roztavíme slaninu a za chvíli přidáme na kostičky nakrájenou cibuli. Na zálivku smícháme ocet, olej a koření a vmícháme vidličkou rozmačkaný uvařený brambor. S trochou zakysané smetany umícháme hustou zálivku a vmícháme pampelišku. Nakonec do salátu zamícháme vejce nakrájené na kostičky. 

Já teda spolu s pampeliškou použil ještě bršlici kozí nohu, lze přidat i popenec (toho ne moc, je dost výrazný) nebo mladé kopřivy (ty je třeba předem pomačkat nebo spařit, aby nepálily). Slaninu jsme neměli, tak jsem cibulku osmažil na olivovém oleji a přidal k ní kostičky domácího sýra. Brambor do zálivky není nutný, ale zrovna jsme nějaké uvařené měli, tak jsem tam jeden dal. Namísto zakysané smetany jsem použil domácí jogurt. Ještě je fajn k tomu opražit slunečnicová semínka, salát je pak křupavější. Zjistil jsem, že není dobré je smažit spolu s cibulkou, neboť změknou.

Nejvíc mě na tom baví to, že člověk vyběhne na zahradu a natrhá, co mu přijde pod ruku. Vypleje pampelišku ze záhonů či trávníku a bršlici zpod keřů. Všichni jen nadávají, jaký je to plevel, ale málokdo ví, jak to vlastně může být dobré. Už se těším na druhé kolo! Mňam 🙂

Čas pozorování: sobota 30. března 9:30-10:30

Místo pozorování: utajené doupě známé loupežnické bandy*

Průběh:

• Skupina osmi banditů přichází se svým lupem do úkrytu. Někteří mají žízeň a žádají si nápoj.
• Banditi vysypávají hromadu peněz a sčítají lup. Nejprve počítají, kolik uloupili mincí a kolik bankovek které nominální hodnoty. Pak sčítají násobky. Na pomoc si berou kalkulačku.
• Následně rozpočítávají, kolik kterému náleží dle zásluh. Je potřeba druhá kalkulačka.
• Brýlatý bandita si dává na hlavu papírovou krabici a hlásí „Nezáviďte mi můj nový klobouk.“ Nejmenší bandita se ohradí, že klobouk je jeho, neboť ho má podepsaný. Brýlatý bandita dostává za klobouk jinou krabici.
• Graduje hádka o to, jakým způsobem si mají rozdělit lup. Blonďatý bandita navrhuje, aby si vše rozdělili rovným dílem. Hlavní skrutátor na něj opakovaně křičí, že „tak to nefunguje.“
• Hlavní bandité procházejí krizí.
• Brýlatý bandita s nejmenším banditou se honí po doupěti. Majitelé doupěte protestují a snaží se je vykázat ven (neúspěšně).
• Dál probíhá snaha spravedlivě rozpočítat peníze dle zásluh.
• Brýlatý bandita se zjevně nudí. Chvíli si létá s plastovým letadlem, pak začne ostatní bandity ostřelovat kameny z rozbořené pevnosti (= balíčky papírových kapesníčků).
• V rozpočítávání pokračují už jen dva hlavní bandité, ostatní se věnují bitvě s papírovými kapesníčky.
• Loupežnická dcera navrhuje, že z kapesníčků společně postaví domino. Nápad se neujal. Bitva graduje až do fáze, kdy musí zakročit pozorovatel v zájmu zachování doupěte.
• Pozorovatel musel ukončit několik dalších pokusů o kapesníkovou bitvu. Z letadla se stává bombardér a na vybrané lupiče spouští kapesníkové bomby.
• Loupežníci žvýkají jablko a zkoušejí postavit z kapesníčků co největší věž.
• Stavba věží skončila. Dcera loupežníka se snaží ostatní bandity dostat ven, majitelé doupěte kontrují nabídkou oříšků.
• Část banditů se pokouší zastavět nejmenšího banditu kapesníčky.
• Hlavní skrutátor provádí kontrolní přepočet před rozdělením lupu, ale nevychází mu to. Zbytek bandy se rozhodl stavět nedobytnou tvrz z kapesníčků. Chvíli mobilizují vlastní disciplínu, pak staví základnu z krabic, které obestavují kapesníčky. Některé balíčky vyčleňují na tanky a stíhačky. Návrh na vybudování loďstva bitevních lodí je zavrhnut, neboť je tu prý pevnina a bitevní lodě jsou k ničemu.
• Skrutátor ohlašuje výsledky rozpočítávání, ale zbytek bandy pohlcen stavbou pevnosti vůbec nereaguje.
• Na volání dcery loupežníka „Kluci, máte tady bonbony!“ se část banditů zvedá (evidentně bonbony jsou větší lákadlo, než peníze).
• Loupežníci si rozebírají lup.
• Někdo zvoní. Dva loupežníky si vyzvedává táta a odváží je do kostela na modlitbu dětí u Božího hrobu. Zbytek bandy se rozprchává.

*) Rozuměj: domov prarodičů několika dětí z party klapačů, kteří přes Velikonoce namísto zvonů ohlašovali čas a na Bílou sobotu ráno si vyklapali koledu (=finanční odměnu za svoji snahu). Nyní přicházejí rozdělit si získané peníze. Jedná se o výjev z jedné z moravských tradic, konkrétně této skupinky. Více viz klapání v Bludově.

Tento zápis nepíšu v úplně dobré náladě, ale říkám si — co už, není vždycky všechno sluníčkové. Není na škodu se občas podělit i o ty temnější okamžiky.

Borcovsky se mi dnešek docela vydařil: vzbudil jsem se v 5:15, sice jsem nemohl z postele hned, protože se vzbudil i Jeník a musel jsem počkat, až zase zabere, ale neusnul jsem a stihl ranní běh, protahování i posilování, což je dobrý základ. Pak jsem uhnětl chleba, nachystal dětem svačiny a vyrazil s Jeníkem do školky. Ze školky jsem si udělal ještě krátkou projížďku na vytrvalost a doma se pustil do práce.

Kolem půl jedenácté jsem zatopil v peci, pak opět skočil na kolo a oklikou to vzal do krámu pro ingredience, které doma běžně nemáme: garam masalu, kari koření, kokosové mléko apod. Připravil jsem kari z červené čočky, a když jsem ho vytáhl z pece, rovnou jsem dal upéct i ten chleba, který mezitím nakynul. Kari se náramně podařilo, moc jsem si pochutnal. Udělal jsem ho rovnou dvojnásobné množství, ať má i rodina k večeři, takže ho byl plný pekáč (je nás celkem pět). Byl jsem na sebe patřičně hrdý — poprvé jsem udělal indické jídlo (indickou kuchyni mám moc rád) a rovnou se mi tak povedlo.

Po odpolední práci jsem rychle připravil věci na odpolední vlčáckou schůzku (program jsem vymyslel během polední projížďky na kole). Pak přijela Julča (dcera), ještě jsme si dali sváču (ovoce s jogurtem), rychle jsem nachystal sváču i Jeníkovi a vyrazil pro něj do školky. Po vyzvednutí jsem ho zavezl na sraz skupiny benjamínků a pokračoval za vlčaty. Schůzka se myslím vydařila, přestože píšťalky se nám vyrobit nepovedlo (ještě je asi příliš brzy a vrby nemají dostatek mízy). Po cestě ze schůzky jsem se těšil na druhou porci výborného kari a byl jsem zvědavý, co na ně budou říkat ostatní.

Jenže žena přivezla ze školy, kde pracuje, spoustu nedojedených špaget (byly už od pondělí, takže byly potřeba hned sníst). Děti se tudíž napráskaly špagetami, žena kari prý ochutnala a jakože dobrý, ale podobná jídla prý poměrně často mají ve škole a moc je nemusí. A pak jsem ještě dostal vynadáno, že jsem nakoupil spoustu nepotřebného koření, které ona nemá ráda a až prý skončí Borec a já přestanu vařit, tak se akorát vyhodí. Je pravda, že jsem předtím nevařil a najednou vnáším do zaběhlých pořádků zmatek, to uznávám. Ale stejně mě to zamrzelo, v přirozené defenzivě jsem se uzavřel, koření uklidil a rozhodl se, že si ho postupně zpracuju sám na jídla, která mě budou sice těšit, ale sám si je taky sním, protože nikomu jinému chutnat nebudou. A bylo po náladě, večer jsme si dohromady nic neřekli a máme teď dusno kvůli takové kravině.

Nu což, ráno moudřejší večera, zítra bude určitě líp. Je to vlastně prkotina.

Díky za týdenní výzvu středomořské kuchyně! Hummus vyrábím docela často, tak by to pro mě nebylo nic nového (a shodou okolností jsem ho dělal zrovna minulý týden). Už dlouho jsem ale chtěl vyzkoušet falafel, tak jsem se do toho pustil. Upekl jsem k tomu i pitu, nakrájel si do ní zeleninu a proložil falafelem a měl jsem výtečný oběd. Radost trochu kazila skutečnost, že jsem celou touhle srandou strávil 3 hodiny, přičemž mám důležitější věci na práci, že ano. Body za spánek si tedy nezapíšu, večer musím dohánět zameškanou práci.

Jakmile přišly děti ze školy, hned byly zvědavé a ochutnávaly falafel i pitu. I ženě falafel chutnal, jenže mě zradil. Doma jsem totiž nehlásil, že plním Borce, říkal jsem si, že na to třeba nikdo nepřijde. Jenže ženě neušlo, že se v poslední době chovám divně: dřív vstávám, chodím víc běhat, víc cvičím, ráno lezu do sudu (místo jen do studené sprchy), do práce jezdím na kole. No a jak za celý rok neuvařím, jak to, že jsem se najednou rozhodl navařit? Tak jsem nakonec musel s pravdou ven. Ale co, stejně by to dřív nebo později prasklo 🙂

Středa byla z tohoto týdne asi borcovsky nejzajímavější, přestože pro mě úplně top byla noc z pátku na sobotu, kdy jsme spolu naším týmem vedení střediska prožili velmi obohacující program v Číhošti. Ale o tom třeba někdy jindy.

Ve středu jsem ráno vstal v 6:00, sice bez budíku, ale ihned po probuzení. Budík už delší dobu nepoužívám, ale sám se budím v čase, který si určím. Během borce ale vstávám hned, jak se vzbudím, což není vždy úplně jednoduché: musím se potichoučku vyplížit od mého šestiletého synka Jeníka, který spí vedle mě a nad ránem mívá často lehký spánek.

Po protažení, trochu posilování a nějakých těch plancích a studené sprše (otužování) chystám všem snídani a některým dětem i svačinu. Samotnému mi na snídani čas nezbývá, to bych byl musel vstát ještě o chvíli dřív. Pak balím věci a vyrážím s Jeníkem na kole do školky, pak stíhám ranní vlak do Prahy. Po cestě už mohu pracovat, takže se mi započítává první půlhodina práce.

Pracuji v Kanceláři ústředí Junáka jako koordinátor výchovných zpravodajů a můj dnešní den začíná poradou k připravované aktualizaci Příručky pro vedoucí skautských středisek. S kolegy se domlouváme, jak bude nová příručka vypadat a domlouváme se na dalším postupu. Po poradě rovnou dokončuji komentování prvních textů do příručky, se kterým jsem začal už ve vlaku. Do příručky chci zapracovat zmínku o rádcovské družině, ale zjišťuji, že nikde na skautské křižovatce není tento termín vysvětlen, takže nemám na co odkázat. Hned to jdu řešit s programovým týmem, domlouváme se, kde může vysvětlení být umístěno, a příslušný text rovnou zpracovávám. Současně oslovuji jednoho z lektorů workshopu k družinovému systému, o kterém vím, že s rádcovskou družinou v oddíle dobře pracuje, a domlouváme se, že svoji zkušenost popíše do článku na skautské zpravodajství a případně i do některého ze skautských časopisů.

Už je 11 hodin a začíná táborák — pravidelná středeční stand-up porada u výtahu. Až po chvíli mi dochází, že během porady mohu zaměstnat i ruce a přináším si balík materiálů na Valný sněm, které potichoučku sponkuji, zatímco poslouchám, na čem kdo právě pracuje.

Před dvanáctou hodinou vyrážím na obědovou pauzu, kterou ovšem nevyužívám k obědu, ale k plavání. Chodím do Lázní AXA, kde mají bazén 25 metrů, a plavu 100 délek, 50 kraulem a 50 prsa. Dnes mi to vyšlo na hodinu a 11 minut i se sprchou a převlečením. Jelikož jsem od rána ještě nejedl, během plavání přemítám, zda už u půstu vydržím. Je totiž postní doba a každý pátek držím půst, postupně však chci přidávat i další dny (druhý týden dva dny, třetí týden tři, atd.). Nakonec se však rozhodnu hladovění přerušit, protože mě ještě čeká cesta z práce na kole a protože si moje žena nepřeje, abych držel několikadenní půsty (s těmi pátečními je smířená). Kupuji si tedy tvaroh a nějaké pečivo a pospíchám zpět do kanceláře.

Pokračuji s přípravou Semaforu pro oddíly a pro tábory na sněm. Vytisknout celkem 400 ks brožur po pěti listech, všechny je secvakat sešívačkou a zpřehýbat na polovic přeci jen zabere dost času. Je to monotónní manuální činnost, proto u toho poslouchám audio knihu Mind Fuel o psychické odolnosti od Beara Gryllse, kterou chci nastudovat k nově připravovanému projektu k rozvoji odolnosti v Junáku. Každou chvilku si však potřebuji dělat poznámky, takže od přípravy materiálů neustále utíkám ke klávesnici a zapisuji si poznatky k pozdějšímu zpracování.

Čas letí jako voda a já už musím vyrazit zpátky domů: díky Borcovi teď zkoumám trasy k cestování do práce a z práce na kole. V 16:43 tedy vyjíždím ze Senovážného nám., směřuji k Vltavě a pak přes Karlín na Libeňský poloostrov, kde odbočuji a držím se Rokytky až do Kyjí a pak pokračuji jihovýchodně přes Dubeč, Královice, Kolovraty a Říčany až do Mnichovic, kde bydlím. Trasa má 40 km a domů přijíždím až v 19:05, z Říčan už jedu za úplné tmy. Ještěže jsem si prozřetelně vzal rukavice, jak postupně ubývalo světla a tepla, tolik mi prokřehly prsty, že už jsem ani nezvládal přehazovat. Až se trasu dobře naučím a nebudu muset zastavovat k ověřování dalšího směru v mapě, jistě to zvládnu rychleji, třeba za dvě hodiny. A to už je pouze o hodinu delší, než cesta vlakem.

Doma mě čeká rychlá večeře a studená sprcha (dnes už čtvrtá) a ve 20:00 se připojuji na Výchovnou poradnu – pravidelné online setkání výchovných zpravodajů a vedoucích oddílů nad výchovnými otázkami. Dnes řešíme otázku, jak rozdělit přerostlý oddíl (který ví, že se rozdělit potřebuje, ale moc se mu do toho nechce). A pak hodně vztahová témata, např. co s vedoucím, kterého děti sice žerou, ale vůči bratrům a sestrám ve vedení se chová hulvátsky.

Poradna končí v půl desáté a já si jdu udělat ještě čaj a připravit se na spaní, dole mě však překvapí žena, která ještě nespí. Povídáme si, jaký jsme kdo měli den a co jsme prožili. Půlhodina nám ale nestačí, takže se opět dostanu spát až po desáté, takže si body za spánek následující den zase nezapíšu. To se mi ostatně nepodaří celý týden. Zkrátka nemáme kdy jindy si povídat, teprve večer nám zbývá trochu času.

Skautskému borci zdar!