Ahoj všechny!

Jak jste si už patrně přečetli z úvodu, v dnešním příspěvku bych ráda navázala na můj třetí zápis, a proto jsem se rozhodla zveřejnit další z mých veleděl. Tentokrát je to trochu delší než to předchozí (sice o přesně 103 slov, ale co už), ale to je v tomto případě spíš + než -.

Něco k pozadí:

Báseň vznikla jako slohovka do mého literárního semináře, respektive jako práce na téma “Mohla by být vybraná postava mým kamarádem?” Slohový útvar byl sice volný, takže jsem to mohla jednoduše sfouknout vypravováním, ale když vás navštíví Múza, nemůžete jinak.

Dílo bych tentokrát ráda věnovala Andrzeji Sapkowskému, ač by se nejspíš a pravděpodobně zhrozil, takže v jeho vlastním zájmu doufám, že si ji nikdy nepřečte 🙂

Zato doufám, že vy ano. Tady je:

 

Epická balada o jedné epické teleportaci, bojování s baziliškem, setkání se zaklínačem a také o tom, co se mi skrývá v kapšiškách

Ó, slyšte, slyšte mou,

baladu hrdinnou,

jak s Geraltem, přes veškeré rozmíšky,

jsme společně šli lovit bazilišky!

 

Byl to jen takový malý experiment

portál, co přenes‘ by mě přímo na Kontinent.

Sluníčko svítilo a ptáčkové řvali,

já vyšla jsem z něho vedle nějaké skály.

Patrně zatřás‘ by vědeckým táborem,

tenhleten můj přenos časem a prostorem.

Já už ho však nejspíš tolik nedocením,

byť je to jen pro mě velkým překvapením,

radši bych teď na místě uměla vyvěštit,

kam jenom se schovat v tom náhlém prudkém dešti.

Obloha náhle se zatáhla,

černými mraky se potáhla,

hromy a blesky se zmítají větrem,

obloha zazáří zlatavým světlem.

Vichřice začíná a vítr skučí,

tenhleten nečas mi vážně cloumá žlučí.

V takovém počasí by psa nevyhnal,

něco mi říkalo, že déšť jenom začínal,

tak vyšla jsem kupředu hledati úkrytu,

někde, kde mohla bych přečkat do úsvitu.

 

Z tohoto problému pomoct mi jedině,

mohla by, například, nějaká jeskyně,

v okolí tedy se rozhlédnu zoufale –

v tom náhle spatřím onen otvor ve skále.

Je v něm sice zima, ale před vodou mě skryje,

překonám tedy záchvěv klaustrofobie,

přes úzkost broukám si tam Ódu na radost,

brzy mě však překoná mě moje zvědavost.

Vydám se proto, i přes veškeré zápory,

daleko od světla a hloubějc do nory.

Neušla jsem však ani tři kroky,

a zaslechla jsem ze tmy rychlé skoky,

než jsem se rozhlédla – ať mě spere mor! –

zůstal stát přede mnou přeukrutný tvor.

 

Zběsile blanitými křídly mával,

u toho ječel a dělal strašný kravál.

Co to však je, to nebyl moc oříšek,

přímo přede mnou stál velký bazilišek!

 

Nebyla jsem ready na tvory takové,

zabrat dostávají závity mozkové,

doufám, že dřív, než zemřít stihnu,

tak že se mu třeba nějak vyhnu.

Potvora prská a pak koulí očima,

tady to dost špatně vypadat začíná,

trochu mě začíná jímat se strach,

netvor svými křídly rozvíří prach,

s hlasitým výkřikem vrhne se na mě,

pomalu už vidím svou mrtvolu v jámě,

když vtom se jeskyní kus stříbra zablyští,

bestie naštvaně zaklepe čelistí,

a před ní někdo stojí – co je to zač?

Však odpověď už znám – je to zaklínač.

 

Hned jak ho potvora spatřila,

zničehonic strašně zavyla,

obrátila se v jediné vteřině,

a zmizela v útrobách ztemnělé jeskyně.

 

Příchozí dívá se do tmy po tvorovi,

potom zase na mě, as co na to odpovím.

Prohlédnu pečlivě si muže před sebou,

na krku přívěsek, halenu plátěnou,

stříbrný meč také, a i když nemám brýle,

všimnu si, že vlasy má úplně bílé!

 

Náhoda umí být někdy fakt magie:

„Nejsi ty náhodou Geraltem z Rivie?“

 

Zaklínač nejdřív jen nechápavě mlčí,

chvíli na mě civí, pak ramena pokrčí,

nakonec se mi jen rozhodne představit:

„Ano, jsem Geralt. No a co má být?

Vypadám snad jako květináč?

Však ty víš, kdo já jsem – prostě zaklínač.

Záchrana života je po mě otázkou ceny,

takže mi řekni – co je s mými orény?“

 

Já, i když v šoku, v mysli dojdu k problému,

že za záchranu bude chtít nejspíše odměnu.

Nejspíše bude chtít zlata plný koš –

tady je problém že nemám ani groš!

Navíc by nejspíše nebylo k užitku,

ptát se ho, zda třeba nebere kreditku.

Na následky neblahé raději nemyslet,

tak se radši snažím něco rychle vymyslet.

 

„Díky ti za pomoc, Geralte z Rivie,

jenže teď maličký problém tady je,

že v kapsách nemám, co bych ti mohla dát.

Nemohla bych si to třeba nějak odpracovat?

Vždyť v teorii šermu soka neznám,

byť praxe se často neobejde bez ran.

Budu ti přínosem, neměj strach!

Já každou obludu obrátím v prach!“

 

Zaklínač nemlčel, tentokrát,

hlasitě začal se přede mnou smát.

„Tak ty chceš se mnou vyrazit na netvory?

To se spíš dočkám, než peněz, tvé mrtvoly.“

Za chvíli se dosmál a řekl mi potom:

„Tak mi dej to, co máš, a nevíš o tom.“

 

Do hlavy mi brouk tímto vlez,

až strčila jsem ruce do kapes.

Jak když strkáš bosou nohu kobře –

tohleto pro mě nevypadá moc dobře,

neb knih já jsem znalá, a tak vím,

v co zaklínač teď doufá přání svým.

Vtom z kapsy vytáhnu kulatý,

prsten – a je úplně zlatý!

Kde se tam vzal, kdo jen to ví?

Osud je nejspíš už takový.

 

Zaklínač, patrně s uznáním,

řekl: „Odpusť mi, prosím, mé chování,

a pojďme ty naše neshody,

zapít do nejbližší hospody.“

 

A tak naše cesta místo u funebráka,

skončila v krčmě „U Zadumaného draka.“

A jestli nás bazilišek neodnes‘,

no, tak je tam nejspíš zapíjíme dodnes.

 

 

Doufám, že se líbila, a že se zítra všichni přítomní fanoušci Zaklínače (třeba AwasinMeewasin :)) neobjeví před mým prahem s vidlemi a pochodněmi.

Mějte se fajn!

________________________

Elen síla lúmenn’ omentielvo…