Zápis XV. aneb Poslední memes

Ahoj Borci!

Do minulého příspěvku se mi nepřidal memík, tak ho dávám sem. Snad to bude fungovat <3

 

Elen síla lúmenn’ omentielvo…

Zápis XIV. (a poslední) aneb Tak (snad) zase příště

Ahoj Borci!

Nemůžu uvěřit tomu, že letošní ročník SB je už zase za námi. Jen pár týdnů zpátky se to zdálo skoro nemožný, ale je to tak.

Gratuluju všem, kdo právě čtete tyhle řádky (i těm, kteří je nečtou, protože už se nestihl podívat do Cestovatelského deníku před smazáním příspěvků.) Ale také těm, kteří je nečtou, protože v půlce skončili. Taky jste Borci. Všichni jsme Borci, už jenom proto, že jsme se snažili.

Díky všem, kdo jste psali příspěvky do Deníku – četla jsem je úplně všechny a byla jsem ráda, že v tom nejsem sama.

Tenhle ročník byl vážně jízda. Poprvé v životě se mi dařilo držet 1. příčku (i když jsem pak spadla. Tak třeba někdy příště) a díky své amatérské vášni pro tvorbu memes jsem se přes noc stala hvězdou internetu (no dobře. To neznělo moc skromně – co třeba: “Trpaslíkem skautoborcovské komunity? Je to pořád moc?) A i když jsem zažila i dost krušné chvíle, budu na ně vzpomínat s láskou.

Doufám. že se zase potkáme příští rok. Ať už ve starém hávu či novém, ať na měsíc či na dva, doufám, že si zas budu moci sednout k počítači a zase psát podobné řádky, jaké píšu teď. Doufám, že váš všechny zase někdy uvidím. Tak (snad) zase příště.

Motyka

Elen síla lúmenn’ omentielvo…

Hvězda svítí na hodinu našeho setkání…

 

PS. Ještě jednou děkuji za veškerou pozitivní zpětnou vazbu k mým memes. Fakt to pro mě hodně znamená. Tak tady máte ještě jedno, poslední. Snad se bude líbit. <3

Zápis XIII. aneb Fun facts o sv. Jiřím

Ahoj všichni!

Přeji všem skautům i skautkám vše nejlepší ke dni svatého Jiří. Jak jste ho oslavili? Vzali jste si šátek nebo dokonce kroj?

Já si šátek dnes vzala do školy poprvé a nejdřív jsem se bála, že se lidi budou divně dívat, ale po prvních pár okamžicích jsem na to úplně zapomněla. A bylo to hrozně super. Na chodbách jsem potkávala i další lidi se šátky (a dokonce i jednu týpku s krojem, ta byla hodně hustá), které jsem ani neznala nebo jsem o nich nevěděla, že to jsou skauti. Takže zážitek určitě pozitivní, a doufám, že se příští odhodlám vzít si i polokošili nebo dokonce kroj.

Co se týče svatého Jiří, zjistila jsem, že mám ve svém okolí skauty, kteří vůbec netuší, že se nějaký takový den slaví, kdo je svatý Jiří nebo proč právě on je patron skautů. Proto jsem se rozhodla napsat tento rychlý příspěvek, abych vás blíže seznámila s touto osobností, historií tohoto svátku a různé jiné okolnosti, které se k němu vážou.

Takže, nejdříve: Kdo to byl svatý Jiří?

Svatí Jiří (či Juří) byl římský voják, který ale pocházel z Anatolie, nebo také Malé Asie, což byla země ležící na území dnešního Turecka. Mimo skautů je také patronem spousty zemí, mimo jiné třeba Anglie, Gruzie, Kanady či Katalánska, několika měst, jako Bejrút, Janov či dokonce Vysoké Mýto a také různých jiných věcí, jako vojáků, rolníků či nemocných lidí.

O Jiřím nemáme žádné historické dokumenty, ale zmiňuje se o něm Zlatá legenda ze 13. století . Údajně se narodil roku 270 do křesťanské rodiny a brzy po dosažení dospělosti vstoupil do armády, stejně jako jeho otec. Dotáhl to až na tribuna a stal se rytířem – později byl umístěn do města Nikomédie, kde plnil úlohu osobní stráže císaře Diokleciána. Když císař v roce 303 vydal příkaz k pronásledování křesťanů, Jiří se na něm odmítl podílet a sám se přiznal ke křesťanství. Za to byl krutě mučen a 23. dubna téhož roku byl popraven stětím.

A právě proto se svátek sv. Jiří – potažmo Světový den skautů – slaví 23. dubna.

A teď vám to možná šrotuje hlavou – jak je možné, že Světový den skautů je 23. dubna, když svátek Jiří slaví až 24. dubna? Je to jednoduché – celý svět slaví tento svátek 23., jen Češi ho slaví až o den později. Ale není to tím, že by se tahle informace do našich krajin dostala později. Jde o to, že 23. dubna slaví svátek též Vojtěch a vzhledem k tomu, že i to je velmi důležitý mučedník (důležitý hlavně pro nás, neboť se narodil na našem území), tak musel být Jiří odsunut na další den.

No jo, proč ale je Jiří vždycky vyobrazen s tím velkým hadem?

To proto, že mezi svým narozením a mučednickou smrtí -která mu dokonce vynesla i pravoslavný titul megalomartyra = velkomučedníka –  stihl ještě jeden hrdinský čin, a to ten, že zachránil jedno celé město před záhubou drakem.

Jednoho dne totiž rytíř Jiří přijel do města, které sužoval smutek. Na náměstí se zrovna shromáždilo plno plačících lidí. Jiří se zastavil a zeptal se o kus dál stojícího starce, co se tu děje. Ten mu vysvětlil, že

lidé oplakávají královskou dceru. Do města totiž přiletěl drak a požadoval každý den dvě ovce. Když ovce došli, žádal lidskou oběť. Město tedy metalo losi a právě ten den padl los na princeznu. Jiří tedy na nic nečekal, běžel k prameni, na kterém drak seděl, a svým kopím ho zabil. Vrátil se do města, kde mu  byla vyplacena odměna a on mohl jet zase dál.

To byla jedna verze. Podle další Jiří draka pouze svázal a poté přivlekl na náměstí, kde prohlásil, že pokud se celé město nestane křesťany, tak na ně draka poštve. Všichni lidé souhlasili a Jiří je tedy pokřtil.

Podle jiné zas dračí jed vystoupal po koni až přes hrot kopí a Jiří se ho musel pustit. K záchraně mu přispěla princezna, která hodila svým zlatým pásem, a tehdy se stal zázrak – pás draka odmotal, že se nemohl hnout.

A podle Hermana Melvilla (autora knihy Moby-Dick, Bílá Velryba) nebyl drak vůbec drakem, ale velrybou přičemž sv. Jiří nejel vůbec na koni, ale na velkém tuleni či mořském koníkovi. Inu, pr

avdu už se asi nedozvíme.

Co ale víme je, že Robert Baden-Powell zvolil sv. Jiří právě pro jeho statečnost, chrabrost a neústupnost. Pamatujme tedy na tyto vlastnosti ve skautském i neskautském životě.

Moc díky, že jste si přečetli tento příspěvek a budu se na vás těšit ještě v neděli, kdy pravděpodobně napíšu zápis poslední. Do té doby ahoj, a skautu zdar!

Motyka

 

PS. Přikládám fotografii z kaple sv. Jiří, která je na anglickém hradu Windsor, který jsem měla tu možnost navštívit na podzim minulého roku. Kdo jste nebyl, vřele doporučuju, je to strašně hezké místo, takže tam určitě někdy zajeďte.

(PPS. ta fotka není moje – nemůžu najít svoji pohlednici z toho místa, ale z těchto stránek: https://www.stgeorges-windsor.org/st-george-st-georges-knight-shining-armour/)

Elen síla lúmenn’ omentielvo…

Zápis XII. aneb Známka literáta

Ahoj všichni!

Za normálních okolností by tu měl přistát článek o světové kuchyni – tentokrát o kuchyni americké (která jistě skýtá tolik divných jídel, že by to nestačilo ani na deset článků). Ale bohužel – opět nestíhám a tak i tento příspěvek bude trochu ve spěchu – hold si to neumím naplánovat. Nepoučím se a nepoučím…

Každopádně, rozhodla jsem se přidat článek o něčem, u čeho nebudu muset trávit dlouhé hodiny researchem a co mě velmi zajímá a baví – tedy o literatuře. Přesněji řečeno o literatuře, kterou jsem četla během Borce, jelikož jsem dnešním dnem počítaje hrdým vlastníkem Známky literáta. (Ale že to byla fuška. Koncem března jsem začínala mít strach, že to nedám). Tak tedy:

Kterými knihami jsem strávila 48 hodin mého života v posledních dvou měsících?

Bylo jich pár dočtených a pár rozečtených, takže se radši nejdřív vrhnu na ty dočtené.

 

  • Pán Much (William Golding)

Velice pozitivní kniha, kterou začít. Ano, opravdu. Má to sice jen 173 stran, ale během nich jsem téměř ztratila veškerou víru v lidstvo. Takže vřela doporučuju.

  • Démon (Michail Lermontov)

Abych byla upřímná, vůbec si nevybavuju, kde jsem se s tímhletím setkala. Nejsem moc velký fanda ruské poezie – ani ruské literatury celkově, ale najednou se mi to objevilo ve čtečce a mě začalo zajímat, co to sakra je. Inu, není to nejhorší báseň, ale také bych si ji určitě nepřečetla znovu.

  • Král Ubu (Alfréd Jarry)

Tahle divadelní hra je moje srdcovka, protože nejenomže mám v oblibě absurdní drama, ale taky jsem pro každou blbost. A tohle rozhodně blbost je. Četla jsem ji už několikrát, a strašně ráda bych ji jednou viděla naživo, bohužel už se tak často nehraje.

  • Jak je důležité míti Filipa (Oscar Wilde)

Další z mých oblíbených autorů. Tuhle hru jsem četla kvůli škole, ale strašně mě bavila. Vážně doporučuju – možná se ztratíte v postavách, ale bude to stát za to.

  • Zaklínač I – Poslední přání (Andrzej Sapkowski)

Jak už jsem avizovala v jednom z předchozích příspěvků, Sága o zaklínači také zůstává jednou z mých srdcovek. Tentokrát jsem však tuto knihu četla znovu hlavně kvůli – světe, div se – škole. Ale pokud jste fanoušky, určitě doporučuju 2 videa z kanálu napotítku (na yt), kde se první dvě knihy ságy (Poslední přání a Meč osudu) celkem dopodrobna rozebírají, je to fakt zajímavý.

  • Dívka ze země Venku I (Nagabe)

Nevím, jak moc považujete mangu za knihu, ale já to tak počítám. Nejsem úplně každodenním konzumentem mangy, ale čas od času si nějakou přečtu, a tohle se mi hrozně líbilo. Jen je škoda, že to je vždycky tak krátký a tak drahý:(

  • Spící Beatrice (Júlia Matulová)

Tohle mi strašilo v knihovně už celkem dlouho, neboť jsem podlehla slevě na Knihobotu, a upřímně si nejsem jistá, zda to nebyla chyba. Autorka je mi sice sympatická – je to neuvěřitelný, napsat a vydat knihu v 18 letech – ale na druhou stranu mi zápletka přišla dost chabá na to, že anotace knihu uvádí jako dystopický sci-fi román. No, nevím.

  • Bídníci (Viktor Hugo)

Toto považuju za největší triumf tohoto roku (a to máme teprve duben), neboť s touto knihou jsem zápolila už skoro přes rok. Je to dlouhé, ale myslím, že bych ji neoznačila za nudnou, neboť je to plné akce, detektivních zápletek a dobrodružství (tedy pokud se autor zrovna nesnaží na 200 stránkách vylíčit bitvu u Waterloo či nepopisuje dlouhý a spletitý život postavy, která se v 95 % díla vůbec nevyskytuje)

  • Audience (Václav Havel)

Většina třídy, ve které jsem měla za úkol to číst, na to nadávala, ale já osobně považuju Havla za génia, i když mám asi než Audienci radši třeba Vernisáž nebo Ztíženou možnost koncentrace. Nebo nakonec i tu Zahradní slavnost. Ale k maturitě máme jen tohle, takže…

 

A teď ty nedokončené:

  • Jak působit na lidi a získávat přátele (Dale Carnegie)

Tohle jsem četla, neboť mi to leželo doma, ale hlavně proto, že při zpracovávání prezentace na téma Sekty a nová náboženství jsem zjistila, že to byla též oblíbená kniha Charlese Mansona. Inu, zajímavé počteníčko.

  • Zaklínač II. – Meč Osudu (Andrzej Sapkowski)

Jak říkám, kvůli škole. Ale myslím si, že je hrozná škoda, že ten nový seriál od Netflixu neobsahuje víc zpracování povídek z téhle knížky, protože třeba Věčný oheň nebo Trochu se obětovat jsou fakt legendární.

  • The Grandmaster of Demonic Cultivation (Mo Xiang Tong Xiu)

S touhle knížkou budu nejspíš bojovat ještě hodně dlouho, neboť je to anglicky a navíc je to naprosto netypický způsob vyprávění pro klasického konzumenta západního fantasy. Ale ono to nějak půjde (snad).

 

Četli jste některou z těchto knížek? Nebo nějakou jinou, o kterou se chcete podělit? Už jste získali Literáta?

A nebo- považujete audioknihy za plnohodnotnou četbu?

 

Elen síla lúmenn’ omentielvo…

 

 

 

Ahoj všichni!

Za normálních okolností by tu měl přistát článek o světové kuchyni – tentokrát o kuchyni americké (která jistě skýtá tolik divných jídel, že by to nestačilo ani na deset článků). Ale bohužel – opět nestíhám a tak i tento příspěvek bude trochu ve spěchu – hold si to neumím naplánovat. Nepoučím se a nepoučím…

Každopádně, rozhodla jsem se přidat článek o něčem, u čeho nebudu muset trávit dlouhé hodiny researchem a co mě velmi zajímá a baví – tedy o literatuře. Přesněji řečeno o literatuře, kterou jsem četla během Borce, jelikož jsem dnešním dnem počítaje hrdým vlastníkem Známky literáta. (Ale že to byla fuška. Koncem března jsem začínala mít strach, že to nedám). Tak tedy:

Kterými knihami jsem strávila 48 hodin mého života v posledních dvou měsících?

Bylo jich pár dočtených a pár rozečtených, takže se radši nejdřív vrhnu na ty dočtené.

 

  • Pán Much (William Golding)

Velice pozitivní kniha, kterou začít. Ano, opravdu. Má to sice jen 173 stran, ale během nich jsem téměř ztratila veškerou víru v lidstvo. Takže vřela doporučuju.

  • Démon (Michail Lermontov)

Abych byla upřímná, vůbec si nevybavuju, kde jsem se s tímhletím setkala. Nejsem moc velký fanda ruské poezie – ani ruské literatury celkově, ale najednou se mi to objevilo ve čtečce a mě začalo zajímat, co to sakra je. Inu, není to nejhorší báseň, ale také bych si ji určitě nepřečetla znovu.

  • Král Ubu (Alfréd Jarry)

Tahle divadelní hra je moje srdcovka, protože nejenomže mám v oblibě absurdní drama, ale taky jsem pro každou blbost. A tohle rozhodně blbost je. Četla jsem ji už několikrát, a strašně ráda bych ji jednou viděla naživo, bohužel už se tak často nehraje.

  • Jak je důležité míti Filipa (Oscar Wilde)

Další z mých oblíbených autorů. Tuhle hru jsem četla kvůli škole, ale strašně mě bavila. Vážně doporučuju – možná se ztratíte v postavách, ale bude to stát za to.

  • Zaklínač I – Poslední přání (Andrzej Sapkowski)

Jak už jsem avizovala v jednom z předchozích příspěvků, Sága o zaklínači také zůstává jednou z mých srdcovek. Tentokrát jsem však tuto knihu četla znovu hlavně kvůli – světe, div se – škole. Ale pokud jste fanoušky, určitě doporučuju 2 videa z kanálu napotítku (na yt), kde se první dvě knihy ságy (Poslední přání a Meč osudu) celkem dopodrobna rozebírají, je to fakt zajímavý.

  • Dívka ze země Venku I (Nagabe)

Nevím, jak moc považujete mangu za knihu, ale já to tak počítám. Nejsem úplně každodenním konzumentem mangy, ale čas od času si nějakou přečtu, a tohle se mi hrozně líbilo. Jen je škoda, že to je vždycky tak krátký a tak drahý:(

  • Spící Beatrice (Júlia Matulová)

Tohle mi strašilo v knihovně už celkem dlouho, neboť jsem podlehla slevě na Knihobotu, a upřímně si nejsem jistá, zda to nebyla chyba. Autorka je mi sice sympatická – je to neuvěřitelný, napsat a vydat knihu v 18 letech – ale na druhou stranu mi zápletka přišla dost chabá na to, že anotace knihu uvádí jako dystopický sci-fi román. No, nevím.

  • Bídníci (Viktor Hugo)

Toto považuju za největší triumf tohoto roku (a to máme teprve duben), neboť s touto knihou jsem zápolila už skoro přes rok. Je to dlouhé, ale myslím, že bych ji neoznačila za nudnou, neboť je to plné akce, detektivních zápletek a dobrodružství (tedy pokud se autor zrovna nesnaží na 200 stránkách vylíčit bitvu u Waterloo či nepopisuje dlouhý a spletitý život postavy, která se v 95 % díla vůbec nevyskytuje)

  • Audience (Václav Havel)

Většina třídy, ve které jsem měla za úkol to číst, na to nadávala, ale já osobně považuju Havla za génia, i když mám asi než Audienci radši třeba Vernisáž nebo Ztíženou možnost koncentrace. Nebo nakonec i tu Zahradní slavnost. Ale k maturitě máme jen tohle, takže…

 

A teď ty nedokončené:

  • Jak působit na lidi a získávat přátele (Dale Carnegie)

Tohle jsem četla, neboť mi to leželo doma, ale hlavně proto, že při zpracovávání prezentace na téma Sekty a nová náboženství jsem zjistila, že to byla též oblíbená kniha Charlese Mansona. Inu, zajímavé počteníčko.

  • Zaklínač II. – Meč Osudu (Andrzej Sapkowski)

Jak říkám, kvůli škole. Ale myslím si, že je hrozná škoda, že ten nový seriál od Netflixu neobsahuje víc zpracování povídek z téhle knížky, protože třeba Věčný oheň nebo Trochu se obětovat jsou fakt legendární.

  • The Grandmaster of Demonic Cultivation (Mo Xiang Tong Xiu)

S touhle knížkou budu nejspíš bojovat ještě hodně dlouho, neboť je to anglicky a navíc je to naprosto netypický způsob vyprávění pro klasického konzumenta západního fantasy. Ale ono to nějak půjde (snad).

 

Četli jste některou z těchto knížek? Nebo nějakou jinou, o kterou se chcete podělit? Už jste získali Literáta?

A nebo- považujete audioknihy za plnohodnotnou četbu?

 

Elen síla lúmenn’ omentielvo…

 

 

 

Zápis XII. aneb Známka literáta

Ahoj všichni!

Za normálních okolností by tu měl přistát článek o světové kuchyni – tentokrát o kuchyni americké (která jistě skýtá tolik divných jídel, že by to nestačilo ani na deset článků). Ale bohužel – opět nestíhám a tak i tento příspěvek bude trochu ve spěchu – hold si to neumím naplánovat. Nepoučím se a nepoučím…

Každopádně, rozhodla jsem se přidat článek o něčem, u čeho nebudu muset trávit dlouhé hodiny researchem a co mě velmi zajímá a baví – tedy o literatuře. Přesněji řečeno o literatuře, kterou jsem četla během Borce, jelikož jsem dnešním dnem počítaje hrdým vlastníkem Známky literáta. (Ale že to byla fuška. Koncem března jsem začínala mít strach, že to nedám). Tak tedy:

Kterými knihami jsem strávila 48 hodin mého života v posledních dvou měsících?

Bylo jich pár dočtených a pár rozečtených, takže se radši nejdřív vrhnu na ty dočtené.

 

  • Pán Much (William Golding)

Velice pozitivní kniha, kterou začít. Ano, opravdu. Má to sice jen 173 stran, ale během nich jsem téměř ztratila veškerou víru v lidstvo. Takže vřela doporučuju.

  • Démon (Michail Lermontov)

Abych byla upřímná, vůbec si nevybavuju, kde jsem se s tímhletím setkala. Nejsem moc velký fanda ruské poezie – ani ruské literatury celkově, ale najednou se mi to objevilo ve čtečce a mě začalo zajímat, co to sakra je. Inu, není to nejhorší báseň, ale také bych si ji určitě nepřečetla znovu.

  • Král Ubu (Alfréd Jarry)

Tahle divadelní hra je moje srdcovka, protože nejenomže mám v oblibě absurdní drama, ale taky jsem pro každou blbost. A tohle rozhodně blbost je. Četla jsem ji už několikrát, a strašně ráda bych ji jednou viděla naživo, bohužel už se tak často nehraje.

  • Jak je důležité míti Filipa (Oscar Wilde)

Další z mých oblíbených autorů. Tuhle hru jsem četla kvůli škole, ale strašně mě bavila. Vážně doporučuju – možná se ztratíte v postavách, ale bude to stát za to.

  • Zaklínač I – Poslední přání (Andrzej Sapkowski)

Jak už jsem avizovala v jednom z předchozích příspěvků, Sága o zaklínači také zůstává jednou z mých srdcovek. Tentokrát jsem však tuto knihu četla znovu hlavně kvůli – světe, div se – škole. Ale pokud jste fanoušky, určitě doporučuju 2 videa z kanálu napotítku (na yt), kde se první dvě knihy ságy (Poslední přání a Meč osudu) celkem dopodrobna rozebírají, je to fakt zajímavý.

  • Dívka ze země Venku I (Nagabe)

Nevím, jak moc považujete mangu za knihu, ale já to tak počítám. Nejsem úplně každodenním konzumentem mangy, ale čas od času si nějakou přečtu, a tohle se mi hrozně líbilo. Jen je škoda, že to je vždycky tak krátký a tak drahý:(

  • Spící Beatrice (Júlia Matulová)

Tohle mi strašilo v knihovně už celkem dlouho, neboť jsem podlehla slevě na Knihobotu, a upřímně si nejsem jistá, zda to nebyla chyba. Autorka je mi sice sympatická – je to neuvěřitelný, napsat a vydat knihu v 18 letech – ale na druhou stranu mi zápletka přišla dost chabá na to, že anotace knihu uvádí jako dystopický sci-fi román. No, nevím.

  • Bídníci (Viktor Hugo)

Toto považuju za největší triumf tohoto roku (a to máme teprve duben), neboť s touto knihou jsem zápolila už skoro přes rok. Je to dlouhé, ale myslím, že bych ji neoznačila za nudnou, neboť je to plné akce, detektivních zápletek a dobrodružství (tedy pokud se autor zrovna nesnaží na 200 stránkách vylíčit bitvu u Waterloo či nepopisuje dlouhý a spletitý život postavy, která se v 95 % díla vůbec nevyskytuje)

  • Audience (Václav Havel)

Většina třídy, ve které jsem měla za úkol to číst, na to nadávala, ale já osobně považuju Havla za génia, i když mám asi než Audienci radši třeba Vernisáž nebo Ztíženou možnost koncentrace. Nebo nakonec i tu Zahradní slavnost. Ale k maturitě máme jen tohle, takže…

 

A teď ty nedokončené:

  • Jak působit na lidi a získávat přátele (Dale Carnegie)

Tohle jsem četla, neboť mi to leželo doma, ale hlavně proto, že při zpracovávání prezentace na téma Sekty a nová náboženství jsem zjistila, že to byla též oblíbená kniha Charlese Mansona. Inu, zajímavé počteníčko.

  • Zaklínač II. – Meč Osudu (Andrzej Sapkowski)

Jak říkám, kvůli škole. Ale myslím si, že je hrozná škoda, že ten nový seriál od Netflixu neobsahuje víc zpracování povídek z téhle knížky, protože třeba Věčný oheň nebo Trochu se obětovat jsou fakt legendární.

  • The Grandmaster of Demonic Cultivation (Mo Xiang Tong Xiu)

S touhle knížkou budu nejspíš bojovat ještě hodně dlouho, neboť je to anglicky a navíc je to naprosto netypický způsob vyprávění pro klasického konzumenta západního fantasy. Ale ono to nějak půjde (snad).

 

Četli jste některou z těchto knížek? Nebo nějakou jinou, o kterou se chcete podělit? Už jste získali Literáta?

A nebo- považujete audioknihy za plnohodnotnou četbu?

 

Elen síla lúmenn’ omentielvo…

 

 

 

 

Zápis XI. aneb (Skoro) tisíc druhů sushi

Ahoj všichni!

Dnešní článek bude trochu kratší než obvykle, protože jsem odjeta pryč, ale vzhledem k tomu, že tento týden jsem jeste nic nepřidala, byla to nutnost.

(tento článek samozřejmě věnují sushi12, i když si nejsem jistá, jestli si ho přečte – pokud jo, tak zdravím! <3)

Každopádně, přesuňme se k tématu – sushi.

Sushi původně vzniklo jako způsob, jak uchovat ryby – ty se do rýže naložily a díky kvašení se uchovaly déle čerstvé. Později se přestalo použít kvašení, místo toho lidé přišli na rýžový ocet, který několikaměsíční proces kvašení notně urychlil. Ryba se tak začala dávat s rýží do dřevených krabiček, aby se pořádně stlačila, odkud vznikl název hako-sushi.

Po skončení sakoku (japonské izolace trvající od 17. století do druhé poloviny století 19.) se sushi dostalk do světa a začalo se rozvíjet ve velkém. Vznikl nejznámější druh sushi – maki, později třeba california roll a také byla v San Francisku otevřena první sushi restaurace.

Japonska zná tisíce druhů sushi a také tisíce přísad. Co je ale nejdůležitější, je sushi rýže. Na rozdíl od normální rýže je trochu rozvařenější a mazlavější, a proto se tak krásně lepí na další důležitou přísadu – mořskou řasu. Rýže má trochu kyselejší chuť, díky rýžovému octu, se kterým se vaří – vždyť právě to dělá ze sushi sushi, jehož název v japonštině prý znamená “kyselá chuť.”

Druhů sushi je nespočet a každy z nich je něčím ikonický.

Například maki-sushi je jedno z neikoništějších sushi vůbec. Je o rolky, kde je rýže i ingredience uvnitř. Ingredience mohou býť různé – od zeleniny, jako avokádo, ředvička či okurka, až po nejrůznější druhy ryb.

K tomu se váže další typ sushi – uramakisushi. Je to typ obráceného sushi, kdy jsou mořská řasa spolu s ingrediencemi uvnitř a rýže navrchu.

Další známé sushi je nigiri-sushi. Vzniklo jako druh rychlého občerstvení, protože to je jedno z nejrychleji připravovaných sushi (ale určitě ne nejjednodušší). Jde o rýžové placičky, navrh se dá jen ryba a občas se celé sushi přebalí tenkým plátkem řasy.

Úplně nejjednodušší je sashimi-sushi, což jsou, když to vezmeme do důsledků, jen proužky ryby či masa podávané se sójovou omáčkou. (takže ani ta rýže vlastně není tak nutná)

U nás méně známé jsou například čiraši-sushi, neboli “rozptýlené sushi,” což je jídlo, kdy se ingredience na sushi smíchají v misce a jí se dohromady, trochu jako rizoto.

California roll je jeden z nejmladších druhů sushi. Místo tuňaka je zde použito avokádo či tyčinky surimi (náhrážka krabího masa) a sushi se roluje na styl uramaki. Rolka se navíc posypává sezamovými semínky či jikrami létajících ryb.

Temaki je jedno z těch méně obvyklých. Jsou to kornoutky z mořské řasy, ve kterých je naskládaná rýže, ryba a všechny ostatní ingredience sushi.

Inari-sushi je pojmenované podle boha Inari, jehož prostředníky jsou lišky a sushi má připomínat právě liščí uši. Připravuje se ze smaženého tofu, které je nadívané právě sushi rýží, neboť právě tofu je údajně nejoblíbenější pochoutka lišek.

Doufám, že se vám članek líbil, i když byl udělaný trochu narychlo. Tak zase příště!

Elen síla lúmenn’ omentielvo…

 

Zápis X. aneb Velikonoční zvyky z celého světa

Ahoj všichni!

Ano, přiznávám. S tímto článkem přicházím, takříkajíc, s křížkem po funusu, neboť Velikonoce už nás dávno minuly, ale vzhledem k tomu, že jsem minulý týden přijela úplně mrtvá z puťáku a od té doby jsem na to neměla čas, jsem ráda, že jsem se k tomu vůbec dostala. Navíc, 5 bodů je 5 bodů, ať už budu psát o čemkoliv a alespoň tím navážu na tradici svých tematických zápisů o jídle – i když ne vždy tak úplně.

Ale než začneme – copak jste vařili jako tradiční velikonoční jídlo?

Já si právě teď pochutnávám na vařených vejcích (původně měli být s křenem. Ale křen nám došel. Takže – vejce s křenem bez křenu. Budiž.) Jediné, co mi k tomu chybí, je potravinářské barvivo – moje oblíbené tradiční velikonoční jídlo je totiž takový ten jakýsi mimozemský vaječný salát, který vznikne, když rozkrájíte vejce, která vaši bratři přitáhli z koledy. Často se nám totiž stává, že barva prosákne až na bílek, takže to jídlo je hned takové barevnější. Letos jsem však vajec barvila jen pár a nikdo od nás na koledu nešel, takže z mimozemského salátu sešlo. 🙁

Ale už dost o mých problémech a pojďme se podívat na to, jak slaví Velikonoce i jiné národy. A jako obvykle jsem vybrala ty největší skvosty, jaké se dají na internetu najít.

 

Velikonoční bandikut (Austrálie)

Stejně jako k Vánocům neodmyslitelně patří vánoční pásovec, k velikonocům zas patří bandikut. (Nevíte, co to je bandikut? Nezoufejte, negooglujte – známý též jako vakojezevec či bibly, bandikut je druh australského vačnatce, podobně jako klokani. Vypadá to jako mix králíka, pískomila a klokana) Stejně jako my máme čokoládová kuřátka, zajíčky a jiné potvory, Australané v rámci kampaně za ohrožené živočichy vsadili zase na bandikuty. Jak se říká, jiný kraj… (Na druhou stranu, bandikut je alespoň roztomilý. Mohly to být také čokoládové tarantule. A těch bych se já osobně nedotkla ani chlorovaným klacíkem.)

 

Obří omeleta (Francie, Haux)

Tradice vesnice Haux údajně koření v době Napoleonských válek, kdy vojsko Bonaparta procházelo skrz obec a vesničané je pohostili omeletou. Od té doby je velká omeleta tradicí, na kterou se údajně sjíždějí turisté z celého světa. Na jídlo je tradičně rozklepnuto více jak 5000 vajec, z čehož vznikne omeleta velká na to, aby se z ní najedlo 1000 lidí.

Påskekrim (Norsko)

Zatímco si zbytek světa připomíná vraždu Ježíše Krista, Norové radši řeší něco jiného – například kdo zabil Bjørna Bjørnsona v jeho rybářské chatrči. Velikonoce jsou totiž časem na Påskekrim, tedy maraton detektivek a mysteriózních thrillerů, ať už ve formě severských krimi filmů, knížek či rozhlasových her. Také na to mají čas – v Norsku jsou totiž velikonoční prázdniny dlouhé 2 týdny a často také spojené s lyžováním či bežkováním.

 

Rozbíjení botides (Řecko, Korfu)

Botides je v řečtině výraz pro keramickou vázu – a právě ty jsou v Řecku, zatímco u nás probíhá Bílá sobota, rozbíjeny. A ne jen tak – hází se rovnou z oken vysokých pater domů přímo na ulici. Údajně to má zahnat zlé duchy, a proto si každý přihlížející může vzít jeden keramický střep domů, aby mu přinášel štěstí. Přestože celá akce vypadá dost nebezpečně, nikdo při ní ještě nebyl zraněn – ulice jsou totiž pečlivě hlídané a hází se pouze z určených domů. Přesto je to však pro Čecha dost neobvyklá podívaná – mnohem bližší mu nejspíš bude tradiční řecké barvení vajec. Ty se barví zásadně na červeno, aby tak připomněli krev Ježíše Krista.

 

Vaječné závody (Skotsko)

A zatímco většina Řeků i Čechů svá obarvená vejce řádně snědí nebo rozdají příbuzným, Skotové se s tím nepářou a rovnou je pustí z kopce dolů. To má údajně symbolizovat kámen, který se odvalil z Kristovy hrobky po jeho zmrtvýchvstání. Dnes se však než o symboliku jedná o zábavu (nejen) pro mládež, kde spolu soutěžící soutěží o to, čí vejce se dostane nejdál, aniž by se rozbilo.

 

Doufám, že se vám i tento příspěvek líbil, a že jste se třeba něco nového dozvěděli. A kdo ví – třeba některou z tradic přijmete za svou a budete se jí příští rok řídit (jen prosím, až budete někdo házet květináč, nejdříve se ujistěte, že na ulici nikdo není. Moc děkuji:))

 

Tak zatím!

Elen síla lúmenn’ omentielvo…

 

 

Zápis IX. aneb Velice epická báseň 2: Ještě epičtější

Ahoj všechny!

Jak jste si už patrně přečetli z úvodu, v dnešním příspěvku bych ráda navázala na můj třetí zápis, a proto jsem se rozhodla zveřejnit další z mých veleděl. Tentokrát je to trochu delší než to předchozí (sice o přesně 103 slov, ale co už), ale to je v tomto případě spíš + než -.

Něco k pozadí:

Báseň vznikla jako slohovka do mého literárního semináře, respektive jako práce na téma “Mohla by být vybraná postava mým kamarádem?” Slohový útvar byl sice volný, takže jsem to mohla jednoduše sfouknout vypravováním, ale když vás navštíví Múza, nemůžete jinak.

Dílo bych tentokrát ráda věnovala Andrzeji Sapkowskému, ač by se nejspíš a pravděpodobně zhrozil, takže v jeho vlastním zájmu doufám, že si ji nikdy nepřečte 🙂

Zato doufám, že vy ano. Tady je:

 

Epická balada o jedné epické teleportaci, bojování s baziliškem, setkání se zaklínačem a také o tom, co se mi skrývá v kapšiškách

Ó, slyšte, slyšte mou,

baladu hrdinnou,

jak s Geraltem, přes veškeré rozmíšky,

jsme společně šli lovit bazilišky!

 

Byl to jen takový malý experiment

portál, co přenes‘ by mě přímo na Kontinent.

Sluníčko svítilo a ptáčkové řvali,

já vyšla jsem z něho vedle nějaké skály.

Patrně zatřás‘ by vědeckým táborem,

tenhleten můj přenos časem a prostorem.

Já už ho však nejspíš tolik nedocením,

byť je to jen pro mě velkým překvapením,

radši bych teď na místě uměla vyvěštit,

kam jenom se schovat v tom náhlém prudkém dešti.

Obloha náhle se zatáhla,

černými mraky se potáhla,

hromy a blesky se zmítají větrem,

obloha zazáří zlatavým světlem.

Vichřice začíná a vítr skučí,

tenhleten nečas mi vážně cloumá žlučí.

V takovém počasí by psa nevyhnal,

něco mi říkalo, že déšť jenom začínal,

tak vyšla jsem kupředu hledati úkrytu,

někde, kde mohla bych přečkat do úsvitu.

 

Z tohoto problému pomoct mi jedině,

mohla by, například, nějaká jeskyně,

v okolí tedy se rozhlédnu zoufale –

v tom náhle spatřím onen otvor ve skále.

Je v něm sice zima, ale před vodou mě skryje,

překonám tedy záchvěv klaustrofobie,

přes úzkost broukám si tam Ódu na radost,

brzy mě však překoná mě moje zvědavost.

Vydám se proto, i přes veškeré zápory,

daleko od světla a hloubějc do nory.

Neušla jsem však ani tři kroky,

a zaslechla jsem ze tmy rychlé skoky,

než jsem se rozhlédla – ať mě spere mor! –

zůstal stát přede mnou přeukrutný tvor.

 

Zběsile blanitými křídly mával,

u toho ječel a dělal strašný kravál.

Co to však je, to nebyl moc oříšek,

přímo přede mnou stál velký bazilišek!

 

Nebyla jsem ready na tvory takové,

zabrat dostávají závity mozkové,

doufám, že dřív, než zemřít stihnu,

tak že se mu třeba nějak vyhnu.

Potvora prská a pak koulí očima,

tady to dost špatně vypadat začíná,

trochu mě začíná jímat se strach,

netvor svými křídly rozvíří prach,

s hlasitým výkřikem vrhne se na mě,

pomalu už vidím svou mrtvolu v jámě,

když vtom se jeskyní kus stříbra zablyští,

bestie naštvaně zaklepe čelistí,

a před ní někdo stojí – co je to zač?

Však odpověď už znám – je to zaklínač.

 

Hned jak ho potvora spatřila,

zničehonic strašně zavyla,

obrátila se v jediné vteřině,

a zmizela v útrobách ztemnělé jeskyně.

 

Příchozí dívá se do tmy po tvorovi,

potom zase na mě, as co na to odpovím.

Prohlédnu pečlivě si muže před sebou,

na krku přívěsek, halenu plátěnou,

stříbrný meč také, a i když nemám brýle,

všimnu si, že vlasy má úplně bílé!

 

Náhoda umí být někdy fakt magie:

„Nejsi ty náhodou Geraltem z Rivie?“

 

Zaklínač nejdřív jen nechápavě mlčí,

chvíli na mě civí, pak ramena pokrčí,

nakonec se mi jen rozhodne představit:

„Ano, jsem Geralt. No a co má být?

Vypadám snad jako květináč?

Však ty víš, kdo já jsem – prostě zaklínač.

Záchrana života je po mě otázkou ceny,

takže mi řekni – co je s mými orény?“

 

Já, i když v šoku, v mysli dojdu k problému,

že za záchranu bude chtít nejspíše odměnu.

Nejspíše bude chtít zlata plný koš –

tady je problém že nemám ani groš!

Navíc by nejspíše nebylo k užitku,

ptát se ho, zda třeba nebere kreditku.

Na následky neblahé raději nemyslet,

tak se radši snažím něco rychle vymyslet.

 

„Díky ti za pomoc, Geralte z Rivie,

jenže teď maličký problém tady je,

že v kapsách nemám, co bych ti mohla dát.

Nemohla bych si to třeba nějak odpracovat?

Vždyť v teorii šermu soka neznám,

byť praxe se často neobejde bez ran.

Budu ti přínosem, neměj strach!

Já každou obludu obrátím v prach!“

 

Zaklínač nemlčel, tentokrát,

hlasitě začal se přede mnou smát.

„Tak ty chceš se mnou vyrazit na netvory?

To se spíš dočkám, než peněz, tvé mrtvoly.“

Za chvíli se dosmál a řekl mi potom:

„Tak mi dej to, co máš, a nevíš o tom.“

 

Do hlavy mi brouk tímto vlez,

až strčila jsem ruce do kapes.

Jak když strkáš bosou nohu kobře –

tohleto pro mě nevypadá moc dobře,

neb knih já jsem znalá, a tak vím,

v co zaklínač teď doufá přání svým.

Vtom z kapsy vytáhnu kulatý,

prsten – a je úplně zlatý!

Kde se tam vzal, kdo jen to ví?

Osud je nejspíš už takový.

 

Zaklínač, patrně s uznáním,

řekl: „Odpusť mi, prosím, mé chování,

a pojďme ty naše neshody,

zapít do nejbližší hospody.“

 

A tak naše cesta místo u funebráka,

skončila v krčmě „U Zadumaného draka.“

A jestli nás bazilišek neodnes‘,

no, tak je tam nejspíš zapíjíme dodnes.

 

 

Doufám, že se líbila, a že se zítra všichni přítomní fanoušci Zaklínače (třeba AwasinMeewasin :)) neobjeví před mým prahem s vidlemi a pochodněmi.

Mějte se fajn!

________________________

Elen síla lúmenn’ omentielvo…

 

Zápis VIII. aneb Recenze na Havlovu kroniku

Ahoj všichni!

Tento příspěvek přidávám pozdě, zčásti proto, že jsem se právě vrátila z velikonočního puťáku (mého prvního, hurá!), ale hlavně proto, že jsem si zprvu nevšimla, že pro právoplatné zaškrtnutí položky “Skautství” týdenní výzvy v Kalkatě je nutné nejen přečíst si knihu, ale také napsat recenzi.

Tak tady ji máte.

V rámci Výzvy jsem se rozhodla číst Skautskou kroniku Václava Havla z roku 1948.

Knihu jsem našla v katalogu Skautského institutu (viz níže), a hned mě zaujala právě tím, že ji psal Václav Havel. Havel je pro mě ikona, hlavně co se týče literatury – jeho absurdní divadelní hry zbožňuju a troufám si říct, že už ho mám celkem načteného. Právě proto jsem si chtěla přečíst i jeho kroniku – doufala jsem, že budu moci nahlédnout nejen do dění na skautském táboře vodáckého oddílu pražského střediska Šipka, ale trochu i do Havla samotného.

Kniha je celkem krátká, což je ale spíše bonus, neboť obsah není ani tak extra zajímavý, jak by člověk mohl čekat. Navíc jsou stránky knihy naskenované přímo z kroniky, nedigitalizované a psané ručním písmem, které ne vždy jde přečíst. V naprostých 99 % to však možné je a my tak máme možnost nahlédnout přímo do tábořiště.

Pár mých poznámek, zajímavostí a výtahů z děje:

  1. Vůbec jsem netušila, že Havel byl vodní skaut a dost mě to zaujalo.
  2. Kniha má jen 43, takže mi to rychle uběhlo.
  3. Tábor trval (pokud si správně vzpomínám) měsíc – což je celkem pecka.
  4. Něco jako “celotáborová hra” vůbec neexistovalo – buď se něco stavělo, nebo se dělalo tisíc jiných. mnohdy mnohem zajímavějších věcí.
  5. Účastníci tábora celkem často zapomínali donést čerstvé mléko nebo pečivo.
  6. Problém s uhlídáním tábora byly, jsou a budou.

 

Tohle bylo jen pár poznámek, které mě teď napadly. Kniha je to určitě zajímavá a pokud vás zajímá historie skautingu a jak tábory probíhali, rozhodně doporučuju.

Doporučuju také E-knihovnu Skautského institutu, kde můžete najít spoustu skautských knih, časopisů, almanachů, či diplomových prací ke stažení a zcela zdarma (toto není product placement ani reklama, toto je upřímné nadšení.) Rozhodně tyto stránky doporučuju, neboť se zde dá najít leccos zajímavého.

A s tímto (a 50 body v kapse – respektive v Tabulce) se s vámi loučím.

_________________________________________________

Elen síla lúmenn’ omentielvo

Zápis VII. aneb Skauto-borcovské memes (3. díl)

Ahoj všichni!

Ano, je tu další týden a je to znovu tady. Motyka nemá čas ani body a snaží se to kompenzovat.

Mám pro vás už třetí várku a upřímně se domnívám, že jestli ještě udělám čtvrtou, bude to až za hodně dlouhou dobu. Vytváření memes mě sice baví, ale sama si říkám, že čeho je moc, toho je příliš a že bych se chtěla věnovat i jiným tématům. Např. minulý týden jsem vynechala svou klasickou sondu do světové kuchyně, takže doufám, že to tentokrát stihnu napravit.

Nezoufejte, třeba se k memes ještě dostanu. A třeba se najde někdo, kdo to za mě do té doby převezme.

Každopádně, bez dalších prodlev, tady je máte.

 

 

 

 

 

 

Doufám, že se líbily.

Elen síla lúmenn’ omentielvo…

Zápis VI. aneb Skauto-borcovské memes (díl 2.)

Ahoj všichni!

Vzhledem k tomu, že můj předchozí příspěvek s memes vzbudil ohlas, rozhodla jsem se přidat ještě jeden. Moc vám všem děkuju za pozitivní zpětnou vazbu a doufám, že vás tyhle také pobaví.

A znovu se předem omlouvám za to, jestli bude rozložení tohoto příspěvku vypadat blbě, ale bohužel nevím, jak to ovlivnit. 🙁

 

 

_______________

Elen síla lúmenn’ omentielvo

 

 

Zápis V. aneb Skauto-borcovské memes

Ahoj všichni!

Vzhledem k tomu, že dnes nemám moc času, tak jsem se rozhodla vydělat si pár bodíků pomocí zápisu do Deníku. Nevěděla jsem však, co bych vám sdělila, a tak jsem využila chvíli času a mé omezené umění upravovat fotky, a vytvořila pro vás pár memes, abych vám zpestřila scrollování Cestovatelským deníkem.

Doufám, že se třeba i poznáte, a pokud se nepoznáte, tak že vás to aspoň pobaví, a jestli vás to nepobaví, tak že vás to aspoň neurazí 🙂

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Doufám, že jsem vás aspoň trochu pobavila. Pokud by měl někdo nápady na další memes, klidně je hodně do komentů a třeba bude 2. díl.

Tak zatím!

 

PS. vůbec nevím, jak tady funguje vkládání obrázků, takže doufám, že ten příspěvek bude nějak vypadat, jestli ne, tak se předem omlouvám <3

____________________

Elen síla lúmenn’ omentielvo…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zápis IV. aneb Kuchyně Blízkého východu pro začátečníky i pokročilé

Ahoj všichni!

Hned úvodem bych vás chtěla uvítat u mé (snad brzy tradiční) rubriky

Světová kuchyně aneb Tohle doma vyzkoušejte! 

Minulý týden jsem vám psala o divných jídlech, které jíme zde v Evropě, ale vzhledem k tomu, že co se týče arabské kuchyně, tak nejsem zběhlá ani v základu, rozhodla jsem se tomu nechat volný průběh. Navíc, jak jsem si všimla, už mě v tomto tématu předběhla martinapopelkova, (super článek, mimochodem), proto jsem se rozhodla tento příspěvek trochu přesměrovat od původního záměru.

Dnes se tedy dozvíte:

  • několika zajímavých (a neznámých receptů)
  • jaký je rozdíl mezi kebabem, gyrosem, dürürem a dönerem
  • jak se dělá pravé arabské kafe
  • a co to je vlastně ten ramadán

 

Recepty

  1. Rýžový pudink Riz bi Haleeb (Libanon)

Co budete potřebovat:

  • rýže
  • kukuřičný škrob
  • mléko
  • cukr nebo med
  • růžovou vodu (prý se dá najít v obchodech s arabskými potravinami, ale pokud nemáte,         můžete vynechat)
  • vodu

Nejdříve je nutné rýži namočit alespoň na 15 minut. Pak ji přivedeme k varu a dalších 15 minut vaříme, dokud nezměkne. Přidáme většinu mléka a ve zbytku mléka rozmícháme škrob a sladidlo, tuto směs přidáme, přivedeme k varu a vaříme cca 5 minut. Nakonec přidáme růžovou vodu a necháme na chvíli odstát.

 

2.  sýr Labneh (území Levanta)

Na ten jsem narazila právě v příspěvku martinapopelkové a tak mě to zaujalo, že jsem si to musela najít sama. A byla jsem překvapena, že ono to není ani tak těžké.

 

Co budete potřebovat:

  • (plnotučný) řecký jogurt
  • sůl
     

Smícháme obě suroviny a poté směs vyklopíme na látku (v originálním receptu psali cheesecloth, podle slovníku fáčovina nebo mušelín, těžko říct, já ve vlastním zájmu doufám, že normální utěrka bude stačit xD) Tuto látku pak spešl způsobem zavážeme, aby byla směs ve vzduchu (viz obrázek) a počkáme 24 hodin. Měla by vzniknout substance připomínající jogurtový typ sýru (údajně – nebo z toho bude slaný jogurt) Poté servírujeme s olivovým olejem, pistáciemi, pita chlebem nebo jako dip k mrkvi, celeru či krekrům.

 

3. nápoj Sekanjabin (Írán)

Když jsem přišla na tento recept, začala jsem přemýšlet, zda nakonec přeci jen neotevřu svou rubriku Divná jídla. No, však uvidíte sami.

Co budete potřebovat:

  • ocet (v receptu psali white vinegar – když jsem si to ale našla, psali tam jen o uklízení, tak nevím) – ale dá se prý použít jablečný ocet
  • med nebo cukr
  • voda
  • čerstvá máta

V hrnci smícháme vodu a med, dáme na mírný plamen a mícháme, dokud se med nerozpustí. Plamen zvýšíme a vaříme 10 – 15 minut. Přidáme asi půl hrnku octa a vaříme na mírném ohni, asi 30 minut, dokud směs nezhoustne. Nakonec přidáme mátu a necháme ji chvíli ve směsi – před servírování je ale nejlepší ji úplně vyndat. Servírujeme s listem ledového salátu (neptejte se mě proč)

 

Jak je rozdíl mezi kebabem, gyrosem, dürümem a dönerem

Všechno to jsou jídla, která si jsou velmi podobná, takže se často pletou. Ale když se nacházíme na Blízkém východě, měli bychom nejspíš znát všechny zřejmé rozdíly:

  • kebab je skutečně z Blízkého východu a je to většinou hovězí, kuřecí, jehněčí nebo dokonce ryba. Je možné ho servírovat v pita chlebu či v placce lavash
  • gyros oproti tomu je původem z Řecka a navíc se často dělá z vepřového, i když existují varianty z jehněčího masa. Podává se zásadně s tzatziki.
  • dürüm je druh kebabu, který se servíruje právě v placce lavash. Mimo maso obsahuje i zeleninu, např. zelí, okurku, rajčata, a omáčku
  • döner je také druh kebabu a obsahuje všechny ingredience dürümu, až na to, že je servírován v pita chlebu

 

Arabská káva

Káva je nejdůležitějším nápojem arabské kuchyně skrz celou historii. Arabové si tak po století udržují vlastní kávový rituál. Jak na něj se dozvíte hned níže:

Co budeme potřebovat:

  • zrnkovou kávu
  • cukr
  • směs koření (popsaná níže)
  • džezvu (tradiční kávovou konvici)

Kávu je nutné namlít na velmi hladko a spolu s cukrem ji nasypeme do džezvy, kde ji zalijeme do studenou vodou. Dáme na plotýnku a necháme vzkypět. Poté odstavíme a necháme uklidnit. Opakujeme ještě 2x. POZOR! Voda nesmí za žádnou cenu přijít k varu!

Podává se se směsí koření, které jsem začala postupně začala říkat melandž – vanilka, skořice, kardamom, hřebíček, muškátový květ a trocha pepře.

Ramadán 

Už si nejsem jistá, kde to bylo, ale někde jsem četla zajímavý článek o tom, že specialitou arabské kuchyně je hlavně půst. Ten se provozuje nejvíc v měsíci ramadánu -a  letos začal ramadán právě tento týden 11. března a bude trvat až do 9. dubna.

Ramadán je pohyblivý svátek, podobně jako naše Velikonoce. Začíná po prvním spatření srpku nového měsíce na obloze.

Půst trvá od východu do západu slunce. Během této dne se nesmí konzumovat jakékoliv jídlo. Mimo jiné je nutné nepřibližovat se ke svým partnerům, vyvarovat se rozptýlení, pomluvám, lži, či závisti. Je to čas pro smíření a urovnání sporů.

Půst ale samozřejmě není pro každého vhodný. Nemusí ho dodržovat těhotné ženy, nemocní či lidé na dlouhých cestách. Je také zakázán menstruujícím a také ženám v šestinedělí.

 

Doufám, že vás článek zaujal a že jste se dočetli až sem.

Elen síla lúmenn’ omentielvo

Zápis III – Velice epická báseň

Ahoj všichni!

Hned na začátek mám jednu dobrou zprávu (tedy dobrou pro mě. Vás asi moc zajímat nebude, ale třeba by mohla).

Zdá se, že jsem konečně napsala báseň.

Pro trochu kontextu:

Poslední dobou jsem měla jakési problémy s inspirací a zkrátka se mi nedařilo žádnou báseň napsat. Psala jsem povídky, školní slohovky, jeden román, ale báseň žádnou. Už už jsem se začínala obávat, zda mé básnické střevo neutrpělo jakousi múzickou apendicidu. Až do včerejšího večera, kdy se mi onu báseň konečně podařilo zachytit i na papír.

Tak to by bylo k úvodu.

A teď k básni samotné.

Už se zveřejněním první týdenní výzvy mi bylo jasné, že jeden bod určitě nesplním – a toť výlet na hrad. Nejsem totiž z místa, kde bych mohla jednoduše nějaký navštívit. Proto jsem se rozhodla, že týdenní výzvu splním alespoň v představách (s dobrým pocitem, ale bez bodíků) a právě z této představy se zrodila tato báseň. A vzhledem k tomu, že mi bylo řečeno, že někdo o mé výtvory i stojí, rozhodla jsem se ji i uveřejnit.

Ráda bych ji tedy věnovala svihulce, všem lidem z mého střediska a také Nelče z Hradce.

Tady ji máte.

 

Epická báseň o mém výletu na hrad

Vzhledem k tomu, že jsem vážně Borec,

přišlo na to, že s válením je konec.

Neboť v rámci výzvy týdenní,

není čas na ňáké válení.

Neb co lidi z netu nařídí,

musí se hnedle ňák zařídit.

I vyšla jsem tedy z domu,

vyhlédnout nějakou tu horu.

A na té hoře – půjde to snad? –

měl by též stát nějaký hrad.

Bylo to, tuším, v neděli,

vzduch kolem sluncem se tetelil.

Zrak můj se rozhlédl po okolí,

bystrý, jak dva slepí sokoli,

náhle však – cíl ten je vytyčen:

hle! – to hrad čtyřmi zdmi obklíčen!

 

“Ano, toť cíl je snažení mého!”

Však náhle – co to? – cosi divného,

problesklo se tam za stíny.

Ach, to pták se křídly černými!

Dívá se do mých, do zřídelnic

A blbě čumí. Nikdy víc.

To je ta skutečnost odvěká,

souznění ptáka a člověka.

Měla jsem to brát jako omen.

Ale pták frnk! a zmizel za domem.

 

Nezbylo nic než se připravit,

krosnu na tři dny zabalit.

Stanula jsem náhle před svým prahem,

bude se stýskat po domově drahém!

Slzu, co skápla, jsem dlaní si stiskla,

zmizela za kopcem brzy má víska.

 

Co bychom Procházkou nazvali,

uběhlo – a stojím u skály.

 

Skála se strmě tyčí přímo vzhůru,

na tyhle věci já mám vážně smůlu,

že když ze sebe chci něco vykřesat,

můj cíl má vždy úhel devadesát.

Mohla jsem vzdát se – však k čemu by to bylo?

Tak srdce mé se silně rozbušilo,

v mých svalech vzpjala se neznámá síla –

naplnila tělo – a já vyrazila.

 

Rvala se statečně do přímého srázu,

je zázrak, že jsem to zvládla bez úrazu,

neb došla jsem již dávno k závěru,

že já si vždy někde namelu.

Však rvala jsem stonky a rvala jsem kořeny,

s výrazem nejspíše zoufalé stařeny.

Drala se vpřed, až ze mě lilo,

dole se jezero potu vytvořilo.

Kyslík mi utíká pryč z mých plic,

nejde to, vážně, nemůžu víc!

 

Chvíli se zastavím ve stínu,

pohlédnu vzhůru na zříceninu.

Říkám si, však ve vší pokoře:

„Mohla bych být konečně nahoře.“

Však teď mám chuť spolknout pilulky,

nevylezla jsem ani do půlky!

 

Nevolky spolknu to sprosté slovo,

nedá se nic dělat – tak začnu nanovo!

A jak kdyby v patách ohniště,

vrhnu se do toho keřiště.

Začnu zas s dobrým rozmarem,

však kopec se živým zápalem,

brzy mě zbaví té nálady.

„Bože, to mám zase nápady!

V plicích mě píchá jak dikobraz,

to jsem zas musela být vážně pod obraz!

Plácám se tu vzhůru jak to tele,

kéž bych radši zalezla zpátky do postele!

Co to je tohle zas za cesty?“

Nemají smysl však protesty.

Krajina rozpíná se pod horou,

tam ale nekoukám – to ani náhodou!

Já totiž z výšek mám závratě,

a proto (snad příliš upjatě)

ze země svůj zrak už ani nehnu,

nebo tu s sebou nejspíš fakt šlehnu.

 

Však náhle se mi sráz pod nohou,

změní na cestu štěrkovou.

A vida! Já na tom, na štěrku,

uzřím tu zelenou ještěrku.

Přestanu myslet jen na body,

a hledím na ten zázrak přírody.

Vzpomínám na storku o ještěrkách,

štěrku a taky dvou baterkách,

to mi dá sílu jít kupředu.

 

Hrad už je za chvíli v dohledu.

„Doufám, že to bude za to i stát,

když už tu šplhám na tenhle hrad.“

Zbývá jen pár kroků nahoru.

A jsem tu! Vtom spatřím závoru,

a na ní ceduli – ta lidská ochota!

OTEVŘENO POUZE PONDĚLÍ-SOBOTA

 

Nemohu očím svým uvěřit,

v mých cévách tlak nelze naměřit,

začnu řvát na celé, na kulky,

50 bodů se ztrácí z tabulky.

„Takovou dobu se tu do kopce deru,

já se na tohle vážně snad…“

 

Tak skončila má báje epická,

může se zdát snad trochu dětinská,

účel svůj snad ale splnila –

5 bodů právě vám nabyla.

 

Tak jako Holzmanm teď odejdu stranou,

tak zase někdy – a nashledanou!

 

Doufám, že se líbila.

____________________

Elen síla lúmenn’ omentielvo.

Zápis II. aneb Divná evropská jídla, která si můžete udělat doma

Ahoj všichni!

Stejně jako Terminátor, i já jsem se rozhodla vrátit. A co mě k tomu donutilo? Rozhodně ne bodíky za psaní článků (ty jsem si vybrala už včera), ale týdenní výzva, po jejímž přečtení mi zůstaly stát vlasy na hlavě.

Jak mám sakra uvařit tradiční evropské jídlo?

V tu chvíli se mi samozřejmě veškeré recepty, které mi byly předávány z generace na generaci, totálně vykouřily z hlavy. Ale k čemu máme internet? A začala jsem googlit.

A začly se dít věci.

Proto bych vás v rámci tohoto článku chtěla zasvětit do divů a tajů evropské kuchyně, ale naschvál jsem si vybrala jídla, která jsou:

a) jednoduchá na přípravu

b) co nejdivnější

Tak pojďme na to!

  1. Broodje Hagelsdag (Nizozemsko)

Když se to přeloží do češtiny, mělo by to znamenat “sendvič krupobití.” Řekla bych, že název celkem dává smysl – na rozdíl od jídla samotného.

Co budete potřebovat:

  • chléb
  • máslo nebo margarín
  • čokoládové posypání

Asi chápete, co s danými ingrediencemi máte dělat.

Sice vám to zničí Den bez mlsání, ale těmi 50 body za evropskou kuchyni se to dorovná!

 

2. Chip Butty (Velká Británie)

S touto hrůzou mám osobní zkušenost, když mi byla naservírovaná mou drahou adoptivní rodinou při školním zájezdu do Velké Británie. Prý se to servíruje společně s Fish&Chips, když vám dojdou hranolky a v jednom bufetu s rychlým občerstvením jsem to viděla asi za 4 – 5 liber (cca 120 – 150 kč) Zní to strašně – ale je to překvapivě celkem dobré!

Co budete potřebovat:

  • 2 kusy toastového chleba
  • máslo nebo margarín
  • hranolky
  • kečup

Tak aby bylo jasno – máslo i hranolky i kečup dovnitř. A ode všeho hodně!

3. Slambuc (Maďarsko)

Já se o tomto jídle dověděla poprvé od mých skautských bratří a vyděsilo mě to už v první chvíli. Další horor přišel, když to začali vařit na táboře – a poslední a největší, že to není tak špatný.

Co budete potřebovat:

  • špek
  • cibuli
  • těstoviny
  • brambory

Na špeku usmažíte cibuli, na to hodíte uvařené brambory a k tomu uvařené těstoviny. Mohou být jakékoliv (my to dělali s lasagnema). Dá se to servírovat i s třeba česnekem a chilli papričkami nebo pálivou klobásou . A prý se to má přesně dvaatřicetkrát otočit, aby se to nespálilo. A teprve potom je to hotový.

4. Zapečená krupicovka (Česká republika)

Nechme teď stranou ten věčný boj o krupicovou kaši. Protože tahle se stejně míchat nedá. Recept mám od mé skvělé matky, která ho má zas od její matky a ta zas od její matky (jak říkám, z generace na generaci)

Co budete potřebovat:

  • jemná dětská krupička/krupice (jak to kdo má rád)
  • mléko
  • povidla

Podle receptu na druhé straně obalu od krupice uvaříme krupicovou kaši. Poté jí vyklepneme na pekáč, pomažeme povidly a pečeme dozlatova.

 

5. Germknödel (Rakousko)

O tomhle jsem věděla už dřív, ale když jsme to nedávno měli v jídelně, byl to celkem šok.

Co budete potřebovat:

  • hladká/polohrubá mouka
  • droždí
  • cukr
  • mléko
  • vejce
  • pudink v prášku
  • mák

Podle receptu z kuchařky či z internetu připravte kynuté knedlíky s povidly. Knedlíky musí být velké, nejlépe jeden přes celý talíř. Poté si připravte pudink, přelijte jím knedlík a navrch posypte mákem a moučkovým cukrem.

 

Tohle je vše, co mě zatím napadá. Ale kdo ví? Třeba bude část 2!

Doufám, že jsem vás inspirovala, a že něco z toho třeba i uklohníte sami. Rozhodně dejte vědět!

A dejte vědět i v případě, kdy by vás napadly podobné brutální recepty, o které byste se chtěli podělit s ostatními.

Tak zase příště. A dobrou chuť!

_______________

Elen síla lúmenn’ omentielvo

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zápis I. aneb Vzhůru do dvou měsíců plných akce!

Ahoj všichni!

Nemůžu uvěřit, že jsem znovu proprokrastinovala celý rok. Je to zkrátka těžké, udržet pozornost a motivaci, když nemáte nikoho, kdo by vás postrkoval kupředu. Nebo vás kopal do zadku.

Díky všem bohům ale nastal čas Skautského Borce, který mi těch zbývajících 10 měsíců lenošení vynahradí (nevím, jak jste na tom vy, ale já bývám během Borce tím vůbec nejproduktivnější tvorem, kterým jsem schopná vůbec být).

Předem bych chtěla poděkovat všem, co se na téhle soutěži podílejí v čele organizačního týmu – jste fakt machři. Strašně si vážím toho, že jste se do toho letos zase pustili, a tentokrát i s novým tématem, týdenními výzvami, a vším tím okolo – fakt paráda! Už se nemůžu dočkat, co tyhle dva měsíce přinesou!

Samozřejmě ale také přeju všechno nejlepší ke startu i všem, co se rozhodli se (i) letos přihlásit – i vy jste vážně Borci!

Ode mě samozřejmě nemůžete čekat zas nic jiného než příspěvky týkající se recenzí na filmy a seriály, nadávání na sport a různé jiné zábavy, spolu se sem tam nějakou poezií či povídkou. A kdo ví? Třeba znovu rozvíříme vody nějakým tím filozofováním. Samozřejmě se moc těším na diskuze, takže se snad znovu potkáme v komentářích pod příspěvky.

(upřímně jsem čekala, že budu první, kdo začne psát do Cestovatelského deníku, ale zdá se, že mě někdo předešel (tohle znamená válku, Řetězi! xD) Inu, budiž)

Už nevím, co dalšího bych dodala, aby vám čtení těchto řádků zabralo doopravdy 5 a více minut. Víte co? Čtěte trochu pomaleji. Nebo… si ho přečtěte znovu. A pak třeba znovu. Kdo vám v tom brání? Já rozhodně ne.

Tak v klidu, a zvládneme to, Borci!

S přátelským pozdravem

Motyka

_____________________

Elen síla lúmenn’ omentielvo…