Milí cestovatelé, milí skautští borci,
dovolte mi podělit se s vámi o svou zpověď týkající se věci, kterou v sobě nosím už od raného dětství. Své tajemství odhaluji v tomto videu: Moje celoživotní tajemství – Borec – YouTube Nepřeskakujte, prosím. 😉
Pokud byste věděli o někom s příběhem podobným mému, pošlete mi na něho prosím kontakt (na můj e-mail suri.surikata@seznam.cz nebo Facebook).
Díky a spoustu sil v posledních dvou dnech letošního Skautského borce!
Surikata
Včera k večeru jsem se vypravila do cca 35 km vzdálených Nechvalic na divadelní představení ochotnického spolku Cesta kolem světa za 80 dní. A bylo to pěkné! Vtipné a tak, ale recenzi teď psát nebudu.
Chci vám říct jedno své velké tajemství. Cestou z divadelního představení jsem svou zpověď natočila na mobil. Byla už tma a já jsem se zastavila ve zřícenině větrného mlýna v Příčovech u Sedlčan, kde náš oddíl posledních pár let tábořil (beze mě) a kde se konaly jistě velmi romantické slibové ohně.
Mám nějaký problém s přenosem svých dat z mobilu do počítače, takže si své tajemství ještě uschovám a budu se snažit problém vyřešit a svou zpověď sem dát příště.
Surikata
Byl jednou jeden gentlema,
jmenoval se Phileas Fogg,
slušný a uhlazený pán,
co jistý měl krok.
Vyvedlo ho někdy něco z míry?
Utrousil jediné sprosté slovo?
Ne. Ten anglický lord byl pln dobré víry
a nemyslel na prach a olovo.
Chodíval do Regormního klubu,
nikdy nikomu nerozbil hubu.
Fix je policejní inspektor a klíštěm´,
o Fixovi zase příště.
Poprvé jsem na tu knihu narazila v knihovně v dětství. A přečetla jsem ji až teď, ve 28 letech. Proč? Protože body!
Stejně jako mě nikdy nebavil Tábor smůly, tak tato kniha vlastně taky ne. Nebyla jsem schopna ji v minulosti přečíst. Až dnes. A jako jo, chvílemi jsem se usmála nebo zasmála nahlas, ale že bych nad každým odstavcem brečela smíchy, se říct nedá.
Kniha pojednává o příhodách (fiktivních i skutečných) jednoho skauta z Jestřábova oddílu, který je „takytáborník“. S Lemounem si dělají naschvály, skauti si z něho dělají srandu… Píše se tam i o jeho rodině. Kniha má 65 stran a líbí se mi, že je skautská. Nelíbí se mi překlepy a nedostatečná korektura. Jsou tam i obrázky, což je taky fajn.
Tato kniha patří mezi ty slabší. Mezi Jestřábovy největší skvosty se podle mě neřadí. Ale trochu jsem se při čtení přece jen pobavila. A vrátila se v duchu na tábory…
Přes týden obvykle stíhám jen práci. O víkendu se snažím dohnat týdenní výzvy a další aktivity. Nevím, zda jsem příliš pomalá, nebo to prostě jinak nejde. Ale nikdy nestihnu úplně vše, co stihnout chci. Takže čtení knihy zase nic. Ano, je to o prioritách.
Ale z týdenních výzev jsem zvládla vše, co jsem stihnout chtěla. Šiframi jsem se rozhodla nezabývat, jsou na mě moc těžké. 😀 Všechny tři zbývající úkoly do druhé týdenní výzvy jsem tedy plnila především v neděli (kromě roverského projektu a výzvy z Rovernetu, tam jsem začala už v sobotu).
Protože už mi do konce týdne nezbývalo moc času, vybrala jsem si roverský projekt, který se o víkendu dá zvládnout. A to Zbav se věcí. Byla to zároveň osobní výzva, protože opravdu nejsem uklízecí typ, ale zároveň jsem k tomu byla i donucena, protože chlívek nějak už přerostl. Ve sklepě se nám bohužel namnožily myši. Kočička Sněhurka pilně pracovala a spoustu už jich chytla, s některými jsem jí pomohla. Bohužel je ale neusmrcuje hned, takže minimálně jedna jí prostě utekla v okamžiku, kdy ji položila na zem. Než jsem tam došla, byla fuč. Vedle kurníku se slepicemi Sněhurka taky chytla myšku, je to naše šikulka. Už se skamarádila i s pejskem – olizuje ho a neútočí na něj. Sněhurku máme teprve chvíli. A je to zlatíčko.
Na rozhlednu jsem se vypravila do Kamýku nad Vltavou. Kdybych měla více času, jela bych tam autobusem a domů bych se vrátila pěšky. Ale bylo už nedělní odpoledne, žádný autobus nejel a nebyl zkrátka čas. Takže jsem jela autem. Rozhledna byla zavřená, ale na internetu jsem bohužel nic nenašla. Prošla jsem kolem ní a kdyby byla otevřená, vystoupala bych až na vrchol. Pak jsem pokračovala areálem na zříceninu. První most byl bohužel chatrný, tak jsem to musela lehce obejít.
Doma jsem připravila a odeslala e-maily s třetí týdenní výzvou. Pak jsem se učila online Whist a využila k tomu článek od Téry zde v cestovatelském deníku. Díky moc, Téro! Poté jsem šla vařit. ChatGPT mi naštěstí našel recept na rychlou a snadnou polévku Blízkého východu.
To je vše, lidičky. Tak ahoj.
Ahoj cestovatelé,
podělím se s vámi o svůj zážitek na mém výletě na zříceninu hradu Valdek a Jindřichovu skálu, který se uskutečnil v neděli desátého března. Byl to právě poslední den na to, splnit si týdenní výzvy z prvního týdne!
Že opravdu nejsem Phileas Fogg, jsem předvedla hned ráno. Jsem sova a v brzkých ranních hodinách mě vytáhnout z postele je docela fuška, ale co bych neudělala pro body… Jenže vstát včas je prostě tragédie a chodit včas je úplná katastrofa, byť jsem se za poslední více než půlrok v této oblasti dost zlepšila. Ono když vám dají do práce skenovač obličeje, kde jediná sekunda opoždění se může zapříčinit, že vám strhnou celou půlhodinu, člověk se trochu vytrénuje. Ale i tak mám do přesnosti pana Fogga ještě dost daleko…
Na rychlík už ani nejdu. Lezu teprve z postele a cpu do sebe něco sladkého, abych se probrala. Rychlík v devět ráno v klidu odjel, zatímco já jsem sedla k počítači s tím, že pojedu v jedenáct. Dodržování časů a plánů není úplně moje parketa, takže ani rychlíček v jedenáct jsem nestihla. Odjela jsem až osobáčkem ve dvanáct. Ten mě dovezl z Příbrami do Jinec.
Vydala jsem se přes Ohrazenici a po cca 8 ujitých kilometrech se ocitla v cíli. Celou dobu mi byly kompasem mapy.cz. Bez nich bych byla ztracená. Po obhlídce hradu z vnějšku (vnitřek hradu byl nepřistupný zhledem k zákazu) se již začalo šeřit. Ze zvědavosti jsem ještě okoukla lom a hned jsem na to doplatila, protože mi tam upadl mobil a zohyzdil se nevkusnou pavučinou.
Zhruba tři a půl kilometru odtud byla Jindřichova skála, kam jsem také měla v plánu se někdy vydat. Tma houstla čím dál víc a můj výstup na Jindřichovu skálu se rázem proměnil v závod s časem. Naštěstí tma ještě nebyla natolik neproniknutelná, aby mi neposkytla krásný pohled. Překvapilo mě, že jsem tam v tomto pokročilejším čase potkala turistu (když jsem viděla, že má očividně stejný cíl cesty jako já, zatajil se mi trochu dech z toho, že tu jsem sama s cizím chlapem v černém, ale pán byl moc milý a brzy odešel.
Sedla jsem si na lavičku k ohništi a najedla se. Mezitím se už úplně setmělo. Svůj původní plán dojít do Příbrami k autu jsem nakonec zavrhla. První mobil se mi už vybil a druhý musí splnit úkol dovést mě úspěšně do Jinec na vlak, cestou, kterou jsem došla sem, a zároveň svítit na cestu. Baterku jsem s sebou neměla.
No a jak si tak jdu po asfaltce lesem, najednou na mě u cesty vybafne zaparkované auto. Krve by se ve mně nedořezal! Potřebovala jsem utíkat, abych stihla poslední vlak z Jinec do Příbrami, ale teď jsem musela být ve střehu a neupozorňovat na sebe dupáním a nevysilovat se předčasně úprkem. Do toho mě pořád zlobila neposedná tkanička. Když jsem se k ní vždy ohnula, tušila jsem, že teď po mně ten úchyl skočí. Naštěstí se tak nestalo a když jsem konečně vyšla z lesa, dala jsem se do běhu a poslední vlak stihla s pětiminutovou rezervou.
Na Valdek a Jindřichovu skálu jsem už měla spadeno delší dobu. Teď se mi to díky první týdenní výzvě letošního Skautského borce podařilo.
Milé borky a milí borci,
je to skutečně tak, sázka byla vykonána a my jsme se vydali na cestu! Před námi se otevírají nové kraje se vším, co je pro ně charakteristické. Náš čas utíká každou minutou a do konce cesty zbývá o jeden den méně. Já osobně jdu zatím chůzí a dříve, než vám povím o svém prvním dni na cestě, bych ráda napsala pár slov týkajících se první týdenní výzvy.
Každá týdenní výzva má pět oblastí a těmi jsou příběh, navštiv místo, skautství, vaření a šifra. O čem budu teď psát, je oblast skautství, to znamená v tomto týdnu napsání článku do skautského časopisu. Na webu casopisy.skaut.cz máte jejich seznam i s kontakty na šéfredaktory, kterým článek můžete poslat. Pokud se chcete vydat cestou jinou než celostátní, můžete svůj text nabídnout třeba i časopisu našeho skautského oddílu ve Višňové Skautingu pod lupou, jehož jsem šéfredaktorkou. V našem časopise Skauting pod lupou vydáváme různé žánry, od publicistiky po beletrii. Stačí mi napsat na suri.surikata@seznam.cz. Můžete napsat třeba článek o něčem skautském, co proběhlo či probíhá (třeba o Skautském borci) nebo pozvánku na nějakou vámi pořádanou akci, ale také třeba fejeton, komentář, povídku, báseň či vytvořit komiks. Lze také založit vlastní oddílový či střediskový časopis, nebo například nějaký plátek ke skautské akci, kterou pořádáte… Já časopis píši i sázím v Dokumentech Google, tam se mi to dělá dobře. Elektronická verze zpravodaje je v PDF nahraná na Google Sites (webu časopisu). Takto jsem spokojená a tento postup mohu doporučit. Další tipy na tvorbu vlastního časopisu si můžete přečíst v mém článku v Roverském kmeni.
Další bod, co bych vám ráda řekla, je, abyste se nebáli psát do cestovatelského deníku klidně každý den, nebo i třeba desetkrát denně. Ano, body za psaní cestovatelského deníku dostanete pouze jednou týdně, ale nikdo vám nebrání psát do cestovatelského deníku nad tento rámec a dostávat body za úkol psaní. Má to benefit i pro ostatní borce a borky, protože díky více zápiskům budou mít co číst a přibyde jim skóre za čtení cestovatelského deníku.
Taky můžete třeba natočit videozáznam svého vystupování a nahrát ho právě do cestovatelského deníku. Tím odpadne nutnost mít nějakého offline diváka, který vaše vystupování uvidí. Můžete sem dát klidně např. odkaz z YouTube… Dobrý způsob, jak získat body za vystupování, co? Zkuste navrhnout téma, na které bych mohla promluvit… třeba se pak budete mít čemu smát. 😀
A teď už k tomu, jak jsem letošní první den borce strávila.
Když jsme spustili výzvu, byla jsem ještě nějakou dobu u počítače a šla si pak lehnout. Po osmi hodinách spánku jsem vstala na budík, odpověděla na pár e-mailů od borců a borek, přidala info na web Borce ohledně Borcomaminek a návod, jak postupovat, když vám nefunguje zapisování do tabulky na mobilu.
Naplánovala jsem si, co chci plnit a jaké známky bych ráda získala. Následovalo protahování, práce v podobě roznášení letáků, při kterém jsem sebrala odpadky, a úklid svinčíku u mě v pokoji.
Na dnešní den mám např. v plánu dělat na našem oddílovém časopise Skauting pod lupou, napsat do něho článek o právě proběhlém Trignisu apod.
