Sobotní pozorování

Má cesta do práce začala cestou autobusem. Stále mě zaráží, když nastoupím do autobusu, při kupování jízdenky pozdravím řidiče a ten se jen diví, že jsem člověk, který používá pusu k pozdravu :D. Každý cestující co v autobuse je najednou začne sledovat mě jako jedinou osobu, která přistoupila. Je jedno, že si předtím prohlíželi cosi v telefonech nebou koukali z okna, jakmile se zastaví na zastávce, všichni hned pozorují kdo vystupuje a nastupuje. Proč se lidi nesmějí? Proč nezdraví řidiče? Otravuje je sobotní cesta kamkoli autobusem?

Při vystoupení jsem se vydala směr stánek s trdelníkem, kam chodím na brigádu. Cestou jsem míjela farmářské trhy, kde jsem si všimla kolik věcí se dá podle lidí řadit do farmářských trhů: ručně háčkované hračky, ,,české” utěrky, či snad škrabky na zeleninu všeho druhu? A proč lidé nedávají pozor, že někomu překáží nebo stojí v cestě, která je jediná možná kudy lidé chodí?
Cestou na stánek jsem si vyslechla jeden telefonát, ve kterým paní zmiňovala nádherné počasí toho dopoledne a shrnutí ošklivého počasí během uplynulého týdne. Potkala jsem veselého malého pejska, dalšího většího pejska a pejska s paní, která marně hledala v batohu mističku, kterou zapomněla vzít s sebou na výlet a následně to všechno řekla svému pejskovi. Je úžasné, jak si všichni povídáme se svými mazlíčky i přes to, že to někdy může vypadat komicky.

Příchod na stánek by mohl být jako každý jiný až na to, že už všude kroužilo spousta lidí. Po otevření stánku jsem si ani nestihla vše připravit a už zde byli první zákazníci, kteří se dožadovali dopolední kávy. Jistě samozřejmě! Kávu udělám, ale proč lidé více nesledují a nevidí, že ještě vše chystám?

Konečně všechno připraveno jak má být a můžu se věnovat přípravě trdelníků a v tu chvíli vidím krásně elegantně oblečené dámy na procházce. No není divu, jsme přeci v lázních! Ale co zaujme na první pohled každého jsou fialové francouzské berle, které pomáhají v chůzi mladší paní, možná slečně. Je to věc, která upoutá každého, protože to u mladého člověka není tak častné. Proč to upoutalo mě? Protože jsem studentka fyzioterapie a dle mého by už slečna berle nepotřebovala, ale co můžu vědět. Třeba je musí nosit stále kvůli poruše rovnováhy! Paní, která s ní vyrazila na procházku rozzářila promenádu v růžovém kostýmku s lodičkami. Jenže co se nestalo pak? Někdo upoutal mou pozornost! Byla to paní, která šla rychleji a pomalu se blížila k nim a prohlížela si slečnu s berlemi. Ano, toto upoutá častěji, vždyť je to jasné. Ale proč se za slečnou stále otáčí, když už dvojici minula? Proč na ní stále tak zírá?

Dobrý den! Co si dáte?
Jeden!
Jeden trdleník? Ano, prosím tady je.

Dobrý den!
…
Dáte si něco? Trdelník, kávu?
Dva!

Je jedno v jakém jazyce kdo mluví, ale pozdravit nebo odpovědět na pozdrav v jakémkoliv jazyce je snad slušnost no ne? A jak to zpříjemní den, když se to stane?

Nikdo nejde, usedám konečně na židli a zkouším vzít knížku do ruky (Ano, můžeme si číst, když si hlídáme zákazníky). Po chvilce čtení odkládám knihu, protože přicházejí zákazníci ke stánku.
Dobrý den!
Odpovědi se však nedočkám. Zákazníci si prohlížejí nabídku. Možná nemluví česky.
Hallo!
Stále nic. Asi se moc soustředí na nabídku, nechám jim chvilku v klidu.
Najednou bez žádného slova odchází.

Dobrý den! Mám jenom jeden dotaz!
Dobrý den! Ano? Co byste potřeboval?
Nevíte jestli dneska jezdí kočáry? (Zážitková jízda v kočáru s koňmi po městě)
Omlouvám se, ale to opravdu netuším. Ale jděte tam  a tam, to je místo odkud začínají každou jízdu.
No a proč to nevíte? Vždyť jste odsud, ne?

Z pozorování lidí, které neprobíhalo jen v sobotu, jelikož pozoruji v práci lidi pořád mě stále nepřestane udivovat jak lidé nezdraví a neděkují. Jak je úplně jedno kdo je jaké národnosti, všude se najdou lidé, kteří jsou slušní a ti, kteří se ke všem chovají jako k poddaným. Josu lidé, kterým nepřijde divné si chtít koupit rychlovarnou konvici, kterou potřebujete k práci a smlouvají o ceně. Lidé kteří se ptají proč prodáváte zrovna tohle a ne něco jiného a lidé, kterým i osmkrát řeknu, že máme otevřeno denně a stejně se mě po deváté zeptají, jestli bude otevřeno zítra. Práce s lidmi je náročná, ale i krásná. Kolikrát se mi stalo, že jsem si krásně popovídala i s cizinci a měla z toho hroznou radost (A to moje angličtina není nic moc). Nebo mi zlepšilo náladu přání krásného dne a ať mi práce pěkně uteče.

Proto se i sama snažím na lidi být co nejvíc milá. Hlavně na ty, kteří stojí ve stáncích a prodávají své výrobky nebo tak. O to víc jim ráda řeknu, že ráda počkám, protože není nic horšího, když děláte všechno na rychlo až vám začnou pak padat věci z rukou.