Zvyky se musí dodržovat

Lodní deník posádky Fénix

Náročné ráno a náročný den. Vítr nefoukal a ani slunko nehřálo. Stále stejná práce jako včera.

Pochmurná nálada se táhla lodi od přídi až do vrabčího hnízda. Prkna na palubě nesvítila svým medovým odstínem, teď se spíš zdálo, že jsou šedé až černé.

Den došel k závěru a nezbývalo než jít spát. Nebo ne? Byla přece středa a každou středu jsme se vždy scházeli. Ale teď jsme byli na lodi, daleko od veselé muzika a mladých tanečnic. Všem to leželo v hlavě. Až na mladého kuchaře, který byl kopa legrace a smíchu.

Viděl naše tváře a i přes snahu, kterou vykládal celý den, se mu je nepodařilo změnit. Proto se rozhodl něco podniknout.

Vzal starý akordeon a začal hrát známé písně. Za chvíli se k tomu přidal i jeho hlas. Hrát uměl skvěle, ale zpíval dost falešně. Postupně jsme se k němu připojovali, až zpívala celá posádka. Když utichly písně, tak jsme se ještě povídali další hodiny až do pozdní noci.

Nakonec jsme si přeci jen udělali naše setkání. Sice nebylo doma, s tanečnicemi a plným barem, ale co by se vyrovnalo noční obloze s hvězdami?

I přes ne moc podařený den jsme usínali spokojení a veselí.

 

Dne 6.3. 2024

Lodník Noemi

Utichnutí zpěvu racků

Lodní deník posádky Fénix

Sluneční třpyt se rozléval po zlatém moři a racci nás svým křikem zvali na palubu k dnešní práci.

Slunce se zpoza šedých ranních mraků pomalu dralo na světlou oblohu. Bylo mírně nad horizontem a svou září nás oslňovalo.

Byl to teprve den, a právě proto, že to byl první den, oči se nám zaleskli a někdy se i neposlušným slzám podařilo utéct.

Byl teprve první den. Uvědomovali jsme si, že na dlouhou dobu opouštíme své domovy a rodiny, ale věděli jsme, že jedna rodina je právě teď s námi na stejné lodi a prožívá to stejné co my.

 

Den se přehoupl přes poledne. Ani jsme si nevšimli, že rackové už utichli. Loď rozrážela vlny přídi a hnala se k horizontu úžasnou rychlostí.

 

Večer se nebe zbarvilo červení a malé růžové mráčky klidně pluly dál. I loď zpomalila, jakoby věděla, že spěchat není potřeba.

Ulehli jsme do kajut unavení, ale šťastní a plni očekávání, co přijde dál.

Dne 5.3. 2024

Lodník Noemi

Velmi krátký popis rána

CRRRRRRRRRR! Cvak. Už ztich!

Kuk! Už je den! Hned vstaň!

Hop!

Dřep, vztyk! Dřep, vztyk! Dřep, vztyk! To už je dost.

Teď vem šat. Češ vlas, hol vous. A zub by chtěl též být čist. Dej si čaj, chléb a sýr. Už je čas jít. Vem klíč i foun a už běž.

Buch! Dům zas ztich.

Skautské borcole

Napadlo vás někdy, jak plnění výzvy Skautský borec vnímá vaše okolí? Jsou přátelé zaskočeni, že odmítáte sladkosti? Rodina potěšena, že uklízíte a vaříte jako o život? Já se nad touto otázkou zamyslela opravdu zhluboka a rozhodla se popsat Den skautského borce z pohledu člověka, který jej musí chtě nechtě plnit se mnou. Začtěte se do Dne skautského borce z pohledu batolete – mé rok a půl staré dcerky.

Probouzím se kolem půl sedmé a budím mámu. Nereaguje hned, tak musím přidat na hlasitosti. Jakmile se ale vzbudí, startuje hned z postele, aby mě odvlekla na nočník, takže si může zapsat body za vstávání na budík.  Začíná náš ranní trojboj, jak tomu říká máma. Snídaně (víte že jogurtem se dá malovat?), čištění zubů (pomoc, ne!), krémování celého těla a oblékání (dejte mi s tím pokoj!) mámě vynese krásných 30 minut práce.

Po úklidu kuchyně usedá k snídani máma. Oznamuje mi, abych si hezky hrála, že si u toho přečte zprávy. Ani mě nehne! Nakonec se jí vkrádám na klín a ujídám domácí houstičku z tvarohového těsta. No ale zprávy přečteny a deník borce taky, takže se přesouváme do koupelny.

Mámina ranní hygiena byla vždycky zdlouhavá a nudná, ale teď už si umím přisunout stoličku k umyvadlu a tak se snažím ukrást všechny ty zajímavé věci co máma používá (včetně elektrického zubního kartáčku), okousat tekuté mýdlo, namočit si ruce až po lokty a hlavně rozpatlat vyplivnutou pastu všude možně. Máma už si na to zvykla, takže ji to ani neprovokuje k porušení dne bez sprostých slov.

Než nastane čas vyrazit ven, stíháme ještě nabrat body za domácí práce. Vysavač miluju, protože hučí, svítí, hýbe se a dá se rozbírat a s prádlem mámě také pomáhám. Sundávám suché ponožky ze sušáku a rozhazuju je po koupelně, zatímco máma je skládá.

Konečně jedeme ven! S menšími dopravními obtížemi se setkáváme v jiné části města na dětském hřišti s Attilou a jeho mámou. Attila je můj kamarád, znám ho plavání. Prý je z Maďarska a maďaři mluví hrozně divnou řečí, takže spolu naše mámy konverzují anglicky. No nevím, jestli to ti dospělí trochu nekomplikují. My s Atim si rozumíme. Točíme se na kolotoči a koukáme na “kači”. Teda vlastně kachny, správně česky. (Schválně, jak umíte maďarsky vy? Víte, co znamená: “šimi-šimi”, “okatošan”, “čuč” nebo “cica”? Já jo!)

Máma sbírá body za čas strávený s rodinou a přáteli a při odchodu i na cestě poztrácené mince. Celkem 50Kč, tak doufám, že mi za ně něco koupí, když už jsme tady kvůli mě!

V autě cestou zpět mě máma přesvědčuje, ať nespím, že jedeme domů na oběd. Jenže já zastávám názor táty, že spánek je poloviční jídlo a volím předobědového šlofíka. Když se pak probudím, zjišťuji, že se máma pustila do pečení (ale stihla jen těsto) a úklidu mých hraček. Chuděrka, pořád ještě nepochopila, že moje rozmisťování rozličných předmětů po bytě není vytváření nepořádku, ale umělecký záměr, takzvaný landart. No ale zas za to má body, že.

Teď už si prý ale musím dát ten oběd. Nechápu proč, vždyť jsem přece spala. Po určitém přemlouvání si dám říct, ale jen maso, těstoviny jíst nebudu! Počkat, to maso je vlastně dobré, beru celý plátek do ruky a ukusuju. Máma mi ho rozkrájí a zkazí mi tak zábavu. Musím jí to nějak vrátit a tak rozpatlávám omáčku po stole, po sobě, po mámě a házím těstoviny na zem. Máma začíná hysterčit, ale sprostých slov nepoužije. Vlastně by mi měla poděkovat, beze mě by neměla co uklízet a tudíž by byla bez bodů.

Po mytí nás obou, kuchyně a v závěru i koupelny balí máma batoh se svačinou a oznamuje mi, že vyrážíme za tátou a na výlet. To zní docela dobře, jen tátovi to strašně trvá, než konečně najde naše auto na parkovišti a já mám vlastně trochu hlad, protože jsem tolik oběda zas nesnědla.

Ukazuje se, že výlet je vlastně další úkol do skautského borce. V rámci týdenní výzvy je třeba navštívit zříceninu. Popravdě řečeno, je to dost ubohý výlet. Houpačky na zahradě infocentra jsou zamknuté za plotem, po zřícenině nemůžu volně pobíhat, protože bych prý mohla někde spadnout a jediné děti, které potkáme jsou zmrzlé a odchází domů. Prostě nuda, nějaké výhledy mě moc neberou. Alespoň že potkáváme dva koně a můžeme dupat na dřevěném mostě, který skvěle duní. A taky vyžebrám na mámě sušenky a pak se jí i tátovi směju. Nemůžou mi totiž ujídat, protože drží den bez sladkostí.

No hurá, konečně jsme doma a vše je jak má být. Máma, táta, hračky a já a hrozně si to užíváme. Teda alespoň já, rodiče asi bolí nohy, protože jen leží a tleskají mým dovednostem. Jenže najednou je něco strašně špatně, cítím se pod psa, mám hlad, jsem unavená a vůbec nic se mi nelíbí a nechce. Ještě dovolím rodičům, aby nabrali body za čas s rodinou péčí o mě a pak usínám u čtení knihy dřív, než uplyne oněch požadovaných 15 minut.

Přesně ale vím, co bude máma dělat, říkala to tátovi. Musí ještě něco poklidit, dokončit pečení, znovu přečíst zprávy, protáhnout se, dobrovolničit pro skauty a otužit ve sprše. Na tvoření nebo čtení jí zas nezbude čas, ale co. Zítra je taky den.

S borcem až za hranice (doslova)

Letos mě štěstí či neštěstí dovedlo do Berlína, kde tak trochu omylem budu trávit následující dva měsíce. Když do naší skautské skupiny poslali odkaz na Borce, řekla jsem si, že to můžu zkusit.

Tak jak se tedy borcuje, respektive skautuje tady v Berlíně?

V první řadě kultura a čistá zem lze plnit bez mrknutí oka. Jenže sbírat berlínské odpadky je něco vskutku tak nechutného, že se mi do toho chce s velikou nelibostí. Také je dost velká šance, že místo odpadku seberete mrtvou krysu nebo něco horšího…

A nabídka kultury je zde taky opravdu široká. Ráda se toulám po Berlíně a objevuji nová místa a podivnosti. Je libo muzeum nechutných jídel? Nebo třeba největší sbírku plynných lamp na světě?

Bohužel kvůli mé vzdálenosti nedorazím ani na jeden sraz, ale určitě vás budu zásobovat příspěvky do cetovatelského deníku.

Slíďa-poprvé.

AHOY

Zdarec!

Jak se máte? Snad se držíte, borci!

Borce plníme poprvé a když jsem zjistila, co to obnáší, začala jsem skákat radostí! Můj život je totiž velice naplněn aktivitami a málo volným časem. Chodím na uměleckou školu, kde každý den strávím osm hodin a hned jedu na trénink házené, který má hodinu a půl. Sice stereotyp, ale baví mne to. Taky moc ráda chodím do skautu a mimo jiné hraji na klavír, kytaru, miluju čtení a hlavně psaní nejen básní nebo třeba učení Norštiny.

Největší sranda ale nastane od pondělí do pondělí, kdy se školou jedu do Itálie. No, zajímá mne, kolikrát si budu moci zapsat body za neporušení mlsání…

Jinak chtěla bych psát tady něco zajímavého… třeba nějaké zajímavosti? diskuze? básničky? nebo třeba random poznatky, na kterých během dne dumám? Zkusím něco vymyslet!

– ještě jak jste na tom s šifrou v týdenní výzvě? Jsem total ztracená…

Tak se všichni držte a nevzdavejte se! Dokažte, že jste Borci! A začíná jaro tak vzhůru do přírody❤️

Turistika vážení, Turistika

Po zjištění co jsou to týdenní výzvy a jaké je jejich zadání, muselo nevyhnutelně přijít přemítání kam vyrazit. Nakonec jsem se rozhodla pro hrad Šostýn, zříceninu z 13. Století, která se nachází nedaleko mého bydliště.

Můj taťka trval na tom že půjde se mnou. (,,Mladá holka samotná v lese, to by nedělalo dobrotu”) Takže jsme vyrazili dva. Šlo se od Kopřivnického koupaliště po cyklostezce červený kámen, lesní cestou, a nakonec po žluté turistické značce. Šostýn moc zachovalý není, žádná místnost nemá strop a dochoval se pouze jeden dveřní oblouk, ale svému účelu posloužil. Nakonec jsme se ještě vydali na Raškovu vyhlídku a šlo se domů…

Pokud tu je někdo z oblasti Lašské brány Beskyd, (Hukvaldy, Kopřivnice, Štramberk, Příbor) vřele doporučuju. Trasa není moc fyzicky náročná, výstup zabere plus mínus půl hodiny, pod kopcem je parkoviště a ještě to nahoní nějaké ty bodíky. Hodně štěstí!

Audiokniha

Přemýšlel jsem jaké bude mít Skautský borec letos téma, po velmi úspěšném rytířském tématu. Cesta kolem světa za 80 dní mě hodně překvapila, ale zároveň nadchla. Knížku moc dobře znám a sbírání známek různých postav je velmi povedený nápad.

Taky jsem si hned musel pustiti výbornou audioknihu (de facto rozhlasovou hru), hodím sem i odkaz kdybyste si ji někdo chtěli taky poslechnout: odkaz.

Živá pohlednice

Ahoj ahoj, zdravím všechny spoluborce v letošní výzvě. Už jsem se nemohla dočkat kdy se budu moct přihlásit a plnit všemožné výzvy. Plnění Borce mi přez rok opravdu chybělo, takže teď se do toho zase vrhám po hlavě. 😜💪

Ve svých příspěvcích bych se chtěla pokoušet o nějakou vlastní tvorbu, přistanou zde i některá má dílka. A sem tam se s Vámi podělím o svůj spešl denní zážitek.

I. ŽIVÁ POHLEDNICE

Jistě jste si všimli na úvodním obrázku krátkého komiksového příběhu, který se odehrává na pozadí staré pohlednice Českého Krumlova. Malba akrylem a následně kopírovaná. Na pohlednici byla původně dophotoshopovaná vzducholoď, která jednou v historii přelétala nad městem, jenže ji nikdo v ten okamžik nestihl vyfotit. (Zájemci se více dočtou ve článku ” Ze zepelínu pršely na Krumlov hákové kříže. Ale jeho fotka je podfuk”)

Já jsem chtěla obrázek rozpohybovat i trochu jinak. Přišlo mi, že velká černá kočka bude ideální. 😁

Spešl denní zážitek, který nebyl vůbec příjemný, se stal v čase mé relaxace před tréninkem. Měla jsem chuť na kafe z automatu, jenže jsem tam strávila asi 5 minut vhazováním mincí, které neustále propadaly.

Teď už nezbývá než preventivní omluva za možné pravopisné chyby a popřát všem borcům hodně zdaru.

Překvapení a Paella

Tak už jsem se konečně dobrala k prvnímu zápisu. A první věc, kterou musím říct je, že normálně sama sebe nepoznávám, v pozitivním slova smyslu.

Mám docela problém s prokrastinací, tak jsem se pustila do Skautského borce. Nečekala jsem ale, že mě to namotivuje tak moc, protože nejsem vůbec soutěživý typ. No, sama jsem byla překvapená.

Teď ale konec řečí o mé překvapenosti.

Ráda bych se totiž pochlubila s mým Evropským jídlem – Paella, typické jídlo ze španělské Valencie. Vařila jsem ji teda na obyčejné pánvi a s krůtím masem, ale to je jen osobní úprava.

Když čte člověk recept může se zdát docela složitý. Ale nebojte! Je to jen pocit, není to nic hrozného 😆 A opravdu ji doporučuji zkusit. Má velmi charakteristickou chuť a také typický postup přípravy.

Jsem hrozně moc šťastná, jak se mi to tentokrát povedlo, protože minule se mi podařilo to zespodu solidně připálit😂

Zajímavé je u tohoto jídla i to, že bývalo jídlem chudých zemědělců. V podstatě v době oběda smíchali na veliké pánvi, co se dalo, nejčastěji nějaké slávky, králíčí maso a lehce dostupnou rýži. Dnes se paella prodává ve španělských restauracích za nemalé peníze. Nicméně, drahá není jen kvůli zájmu turistů, ale také kvůli šafránu, který dává jídlu onu charakteristickou chuť, a který nepatří mezi nejlevnější koření.

Děkuji všem, kteří jste to dočetli až sem!

Uvidíme, kdy se tu objevím znovu 😆

Pírko

Zápis III – Velice epická báseň

Ahoj všichni!

Hned na začátek mám jednu dobrou zprávu (tedy dobrou pro mě. Vás asi moc zajímat nebude, ale třeba by mohla).

Zdá se, že jsem konečně napsala báseň.

Pro trochu kontextu:

Poslední dobou jsem měla jakési problémy s inspirací a zkrátka se mi nedařilo žádnou báseň napsat. Psala jsem povídky, školní slohovky, jeden román, ale báseň žádnou. Už už jsem se začínala obávat, zda mé básnické střevo neutrpělo jakousi múzickou apendicidu. Až do včerejšího večera, kdy se mi onu báseň konečně podařilo zachytit i na papír.

Tak to by bylo k úvodu.

A teď k básni samotné.

Už se zveřejněním první týdenní výzvy mi bylo jasné, že jeden bod určitě nesplním – a toť výlet na hrad. Nejsem totiž z místa, kde bych mohla jednoduše nějaký navštívit. Proto jsem se rozhodla, že týdenní výzvu splním alespoň v představách (s dobrým pocitem, ale bez bodíků) a právě z této představy se zrodila tato báseň. A vzhledem k tomu, že mi bylo řečeno, že někdo o mé výtvory i stojí, rozhodla jsem se ji i uveřejnit.

Ráda bych ji tedy věnovala svihulce, všem lidem z mého střediska a také Nelče z Hradce.

Tady ji máte.

 

Epická báseň o mém výletu na hrad

Vzhledem k tomu, že jsem vážně Borec,

přišlo na to, že s válením je konec.

Neboť v rámci výzvy týdenní,

není čas na ňáké válení.

Neb co lidi z netu nařídí,

musí se hnedle ňák zařídit.

I vyšla jsem tedy z domu,

vyhlédnout nějakou tu horu.

A na té hoře – půjde to snad? –

měl by též stát nějaký hrad.

Bylo to, tuším, v neděli,

vzduch kolem sluncem se tetelil.

Zrak můj se rozhlédl po okolí,

bystrý, jak dva slepí sokoli,

náhle však – cíl ten je vytyčen:

hle! – to hrad čtyřmi zdmi obklíčen!

 

“Ano, toť cíl je snažení mého!”

Však náhle – co to? – cosi divného,

problesklo se tam za stíny.

Ach, to pták se křídly černými!

Dívá se do mých, do zřídelnic

A blbě čumí. Nikdy víc.

To je ta skutečnost odvěká,

souznění ptáka a člověka.

Měla jsem to brát jako omen.

Ale pták frnk! a zmizel za domem.

 

Nezbylo nic než se připravit,

krosnu na tři dny zabalit.

Stanula jsem náhle před svým prahem,

bude se stýskat po domově drahém!

Slzu, co skápla, jsem dlaní si stiskla,

zmizela za kopcem brzy má víska.

 

Co bychom Procházkou nazvali,

uběhlo – a stojím u skály.

 

Skála se strmě tyčí přímo vzhůru,

na tyhle věci já mám vážně smůlu,

že když ze sebe chci něco vykřesat,

můj cíl má vždy úhel devadesát.

Mohla jsem vzdát se – však k čemu by to bylo?

Tak srdce mé se silně rozbušilo,

v mých svalech vzpjala se neznámá síla –

naplnila tělo – a já vyrazila.

 

Rvala se statečně do přímého srázu,

je zázrak, že jsem to zvládla bez úrazu,

neb došla jsem již dávno k závěru,

že já si vždy někde namelu.

Však rvala jsem stonky a rvala jsem kořeny,

s výrazem nejspíše zoufalé stařeny.

Drala se vpřed, až ze mě lilo,

dole se jezero potu vytvořilo.

Kyslík mi utíká pryč z mých plic,

nejde to, vážně, nemůžu víc!

 

Chvíli se zastavím ve stínu,

pohlédnu vzhůru na zříceninu.

Říkám si, však ve vší pokoře:

„Mohla bych být konečně nahoře.“

Však teď mám chuť spolknout pilulky,

nevylezla jsem ani do půlky!

 

Nevolky spolknu to sprosté slovo,

nedá se nic dělat – tak začnu nanovo!

A jak kdyby v patách ohniště,

vrhnu se do toho keřiště.

Začnu zas s dobrým rozmarem,

však kopec se živým zápalem,

brzy mě zbaví té nálady.

„Bože, to mám zase nápady!

V plicích mě píchá jak dikobraz,

to jsem zas musela být vážně pod obraz!

Plácám se tu vzhůru jak to tele,

kéž bych radši zalezla zpátky do postele!

Co to je tohle zas za cesty?“

Nemají smysl však protesty.

Krajina rozpíná se pod horou,

tam ale nekoukám – to ani náhodou!

Já totiž z výšek mám závratě,

a proto (snad příliš upjatě)

ze země svůj zrak už ani nehnu,

nebo tu s sebou nejspíš fakt šlehnu.

 

Však náhle se mi sráz pod nohou,

změní na cestu štěrkovou.

A vida! Já na tom, na štěrku,

uzřím tu zelenou ještěrku.

Přestanu myslet jen na body,

a hledím na ten zázrak přírody.

Vzpomínám na storku o ještěrkách,

štěrku a taky dvou baterkách,

to mi dá sílu jít kupředu.

 

Hrad už je za chvíli v dohledu.

„Doufám, že to bude za to i stát,

když už tu šplhám na tenhle hrad.“

Zbývá jen pár kroků nahoru.

A jsem tu! Vtom spatřím závoru,

a na ní ceduli – ta lidská ochota!

OTEVŘENO POUZE PONDĚLÍ-SOBOTA

 

Nemohu očím svým uvěřit,

v mých cévách tlak nelze naměřit,

začnu řvát na celé, na kulky,

50 bodů se ztrácí z tabulky.

„Takovou dobu se tu do kopce deru,

já se na tohle vážně snad…“

 

Tak skončila má báje epická,

může se zdát snad trochu dětinská,

účel svůj snad ale splnila –

5 bodů právě vám nabyla.

 

Tak jako Holzmanm teď odejdu stranou,

tak zase někdy – a nashledanou!

 

Doufám, že se líbila.

____________________

Elen síla lúmenn’ omentielvo.

První dojmy

Letošní ročník je prvním ročníkem skautského borce, který plním. Dříve jsem o něm ani neslyšel, ale mám štěstí, že máme v oddíle činné rovery, kteří o takovýchto různých akcích a výzvách dávají vědět. Proto jsem se k nim letos mohl přidat i s několika dalšími rovery, kteří se do této výzvy zapojují taktéž poprvé. Stalo se tak, že nás v oddíle soutěží poměrně dost, za což jsem opravdu rád. Byť nejsem úplně soutěživým člověkem, v této výzvě mě nějaká ta zdravá soutěživost přece jen postihla a pomáhá mi tak v motivaci něco se sebou udělat. Dříve jsem se přece jen málokdy odhodlal otevřít cestou do školy knížku, což se mi teď začíná konečně dařit. Stejně tak i v různých jiných oblastech. Už asi poslední dva roky se mi nepovedlo vstát na první budík a teď už jsem to zvládl třikrát po sobě! Také mi skautský borec pomáhá s rozvržením času, což pro mě osobně nebylo taktéž úplně snadné. Přestože jsem momentálně nemocný a nemůžu úplně plnit silové a sportovní úkoly tak doufám, že až se dám do kupy, tak zapracuji i v tomto směru. Teď už jen doufám, že mně i Tobě vydrží zapálenost do této výzvy, ale i do osobního růstu déle, než pár dní. Tož, držte se!

Cestou kolem světa s Ezopem – 0. díl

Úvod

Zdravím všechny čtenáře a vítám vás u mého nového literárního plátku, který se bude, věnovat knížce, která nás tímto borcem provází. Letošní změna tématu mě velmi nadchla. Myslím si, že je to vydařený nápad a děkuji organizátorům, že se do toho pustili. <3

Ačkoliv jsem pár Verneovek v dětství četl, tak jsem se nikdy nedostal k Cestě kolem světa za osmdesát dní a do nedávna jsem ji znal pouze z útržků onoho animovaného seriálu. Když jsem pak z podoby letošních známek pochopil, že pan Fog ve skutečnosti není lev a že celá knížka není napsaná o polidštěných zvířatech, došlo mi, že bych měl své obzory opět trochu rozšířit.

Možná si někdo z vás vzpomene, že loni jsem psal výběr kuriozitních Ezopových bajek a myšlenka na sebe navazujících zápisů se špetkou kulturního obohacení se mi zalíbila.

Letos jsem tak přišel s nápadem přiblížit tuto knihu sobě i ostatním skautským borcům formou stručného převyprávění děje. Spolu s tím, jak bude výzva postupovat bych se i já rád posouval ve čtení knihy, na což bude navazovat zprostředkování děje do těchto zápisů cestovatelského deníku.

Doufám, že vás mé zápisy zaujmou, a že je vydržím s určitou pravidelností přidávat, abychom do konce výzvy stihli projít knížku celou. Jestliže pak odhalíte v mých poznámkách chybu či nepřesnost, určitě mi dejte vědět do komentářů.

Aby dnešní zápis nebyl pouze o slibech věcí budoucích, přidávám také stručný popis autora.

O autorovi

Jules Verne se narodil dne 8. února 1828 do rodiny francouzského právníka v Nantes. Dostalo se mu tedy dobrého vzdělání, a i sám Jules ve škole vynikal. Po dovršení všeobecného vzdělání se na žádost otce vydal roku 1847 studovat práva na Pařížskou univerzitu. V Paříži si tak prožil bouřné roky francouzské revoluce.

Ještě během studií se seznámil například s francouzským spisovatelem, mimo jiné autorem Tří mušketýrů, Alexanderem Dumasem. Sám se chtěl stát zejména dramatikem, ale jeho divadelní hry neměly dostatečný úspěch. Ačkoliv složil právnickou zkoušku, nikdy se právní činnosti nevěnoval. Odmítl dokonce převzít otcovu praxi, neboť chtěl následovat své instinkty.

V roce 1856 se na svatbě svého přítele seznámil s 26 letou vdovou, sestrou nevěsty, se kterou se pak po necelém roce v lednu 1957 oženil. Později se jim narodil syn Michele, který se po smrti svého otce vydal několik jeho nedokončených příběhů.

Roku 1963 pak vydává svůj první dobrodružný román Pět neděl v balonu, který si ve Francii hned získal velký úspěch. Nakladatel tak nabídl Verneovi dlouhodobou smlouvu, ze které nakonec vzešel cyklus Podivuhodné cesty. Ten se stal souborem více než 60 dobrodružných románů. Věnoval se tématům vědy, přírody, geografie a především lidskému pokroku.

Jules kromě psaní také sám dosti cestoval. Ještě před napsáním Cesty kolem světa za 80 dní se podíval například do Ameriky, Skandinávie a zejména i do Anglie, která bude důležitá pro začátek našeho příběhu. Později ale navštívil například i Afriku.

Roku 1888 byl zvolen starostou v městě Amiens, které se nachází asi 140 km severně od Paříže. Roku 1905 zde pak 24. 3. i umírá.

Ačkoliv se o ohlas svého jména zasloužil Verne vlastní prací, u některých děl vydaných pod jeho jménem jsou pochyby o autorství. Kromě toho, že úpravy na jeho dílech prováděl i nakladatel, je doložené, že román Trosečník z Cynthie ve skutečnosti napsal André Laurie a Verne na díle prováděl pouze korekturu. Jeho jméno tak bylo nejspíše přidáno pouze z komerčních důvodů. Podobně již zmíněné příběhy, které publikoval Michel Verne se od původních děl jeho otce zřejmě zásadně lišily.

I přes tyto pochybnosti v autorství je sám J. Verne autorem mnoha zajímavých příběhů. Jeho knihy se na dlouhou dobu staly základem chlapecké literatury a je považován za jednoho ze zakladatelů žánru sci-fi. Je také uváděn jako 2. nejpřekládanější spisovatel na světě.

Autorovi tak patří všechna čest a my se již můžeme těšit až si projdeme jeho dílo Cesta kolem světa za osmdesát dní, které vydal v roce 1873.

Přeji vám krásný den a těším se, až příštím zápisem naši cestu započneme.
Ezop