Lodní deník posádky Fénix

Náročné ráno a náročný den. Vítr nefoukal a ani slunko nehřálo. Stále stejná práce jako včera.

Pochmurná nálada se táhla lodi od přídi až do vrabčího hnízda. Prkna na palubě nesvítila svým medovým odstínem, teď se spíš zdálo, že jsou šedé až černé.

Den došel k závěru a nezbývalo než jít spát. Nebo ne? Byla přece středa a každou středu jsme se vždy scházeli. Ale teď jsme byli na lodi, daleko od veselé muzika a mladých tanečnic. Všem to leželo v hlavě. Až na mladého kuchaře, který byl kopa legrace a smíchu.

Viděl naše tváře a i přes snahu, kterou vykládal celý den, se mu je nepodařilo změnit. Proto se rozhodl něco podniknout.

Vzal starý akordeon a začal hrát známé písně. Za chvíli se k tomu přidal i jeho hlas. Hrát uměl skvěle, ale zpíval dost falešně. Postupně jsme se k němu připojovali, až zpívala celá posádka. Když utichly písně, tak jsme se ještě povídali další hodiny až do pozdní noci.

Nakonec jsme si přeci jen udělali naše setkání. Sice nebylo doma, s tanečnicemi a plným barem, ale co by se vyrovnalo noční obloze s hvězdami?

I přes ne moc podařený den jsme usínali spokojení a veselí.

Dne 6.3. 2024

Lodník Noemi

Lodní deník posádky Fénix

Sluneční třpyt se rozléval po zlatém moři a racci nás svým křikem zvali na palubu k dnešní práci.

Slunce se zpoza šedých ranních mraků pomalu dralo na světlou oblohu. Bylo mírně nad horizontem a svou září nás oslňovalo.

Byl to teprve den, a právě proto, že to byl první den, oči se nám zaleskli a někdy se i neposlušným slzám podařilo utéct.

Byl teprve první den. Uvědomovali jsme si, že na dlouhou dobu opouštíme své domovy a rodiny, ale věděli jsme, že jedna rodina je právě teď s námi na stejné lodi a prožívá to stejné co my.

Den se přehoupl přes poledne. Ani jsme si nevšimli, že rackové už utichli. Loď rozrážela vlny přídi a hnala se k horizontu úžasnou rychlostí.

Večer se nebe zbarvilo červení a malé růžové mráčky klidně pluly dál. I loď zpomalila, jakoby věděla, že spěchat není potřeba.

Ulehli jsme do kajut unavení, ale šťastní a plni očekávání, co přijde dál.

Dne 5.3. 2024

Lodník Noemi

CRRRRRRRRRR! Cvak. Už ztich!

Kuk! Už je den! Hned vstaň!

Hop!

Dřep, vztyk! Dřep, vztyk! Dřep, vztyk! To už je dost.

Teď vem šat. Češ vlas, hol vous. A zub by chtěl též být čist. Dej si čaj, chléb a sýr. Už je čas jít. Vem klíč i foun a už běž.

Buch! Dům zas ztich.

Napadlo vás někdy, jak plnění výzvy Skautský borec vnímá vaše okolí? Jsou přátelé zaskočeni, že odmítáte sladkosti? Rodina potěšena, že uklízíte a vaříte jako o život? Já se nad touto otázkou zamyslela opravdu zhluboka a rozhodla se popsat Den skautského borce z pohledu člověka, který jej musí chtě nechtě plnit se mnou. Začtěte se do Dne skautského borce z pohledu batolete – mé rok a půl staré dcerky.

Probouzím se kolem půl sedmé a budím mámu. Nereaguje hned, tak musím přidat na hlasitosti. Jakmile se ale vzbudí, startuje hned z postele, aby mě odvlekla na nočník, takže si může zapsat body za vstávání na budík.  Začíná náš ranní trojboj, jak tomu říká máma. Snídaně (víte že jogurtem se dá malovat?), čištění zubů (pomoc, ne!), krémování celého těla a oblékání (dejte mi s tím pokoj!) mámě vynese krásných 30 minut práce.

Po úklidu kuchyně usedá k snídani máma. Oznamuje mi, abych si hezky hrála, že si u toho přečte zprávy. Ani mě nehne! Nakonec se jí vkrádám na klín a ujídám domácí houstičku z tvarohového těsta. No ale zprávy přečteny a deník borce taky, takže se přesouváme do koupelny.

Mámina ranní hygiena byla vždycky zdlouhavá a nudná, ale teď už si umím přisunout stoličku k umyvadlu a tak se snažím ukrást všechny ty zajímavé věci co máma používá (včetně elektrického zubního kartáčku), okousat tekuté mýdlo, namočit si ruce až po lokty a hlavně rozpatlat vyplivnutou pastu všude možně. Máma už si na to zvykla, takže ji to ani neprovokuje k porušení dne bez sprostých slov.

Než nastane čas vyrazit ven, stíháme ještě nabrat body za domácí práce. Vysavač miluju, protože hučí, svítí, hýbe se a dá se rozbírat a s prádlem mámě také pomáhám. Sundávám suché ponožky ze sušáku a rozhazuju je po koupelně, zatímco máma je skládá.

Konečně jedeme ven! S menšími dopravními obtížemi se setkáváme v jiné části města na dětském hřišti s Attilou a jeho mámou. Attila je můj kamarád, znám ho plavání. Prý je z Maďarska a maďaři mluví hrozně divnou řečí, takže spolu naše mámy konverzují anglicky. No nevím, jestli to ti dospělí trochu nekomplikují. My s Atim si rozumíme. Točíme se na kolotoči a koukáme na “kači”. Teda vlastně kachny, správně česky. (Schválně, jak umíte maďarsky vy? Víte, co znamená: “šimi-šimi”, “okatošan”, “čuč” nebo “cica”? Já jo!)

Máma sbírá body za čas strávený s rodinou a přáteli a při odchodu i na cestě poztrácené mince. Celkem 50Kč, tak doufám, že mi za ně něco koupí, když už jsme tady kvůli mě!

V autě cestou zpět mě máma přesvědčuje, ať nespím, že jedeme domů na oběd. Jenže já zastávám názor táty, že spánek je poloviční jídlo a volím předobědového šlofíka. Když se pak probudím, zjišťuji, že se máma pustila do pečení (ale stihla jen těsto) a úklidu mých hraček. Chuděrka, pořád ještě nepochopila, že moje rozmisťování rozličných předmětů po bytě není vytváření nepořádku, ale umělecký záměr, takzvaný landart. No ale zas za to má body, že.

Teď už si prý ale musím dát ten oběd. Nechápu proč, vždyť jsem přece spala. Po určitém přemlouvání si dám říct, ale jen maso, těstoviny jíst nebudu! Počkat, to maso je vlastně dobré, beru celý plátek do ruky a ukusuju. Máma mi ho rozkrájí a zkazí mi tak zábavu. Musím jí to nějak vrátit a tak rozpatlávám omáčku po stole, po sobě, po mámě a házím těstoviny na zem. Máma začíná hysterčit, ale sprostých slov nepoužije. Vlastně by mi měla poděkovat, beze mě by neměla co uklízet a tudíž by byla bez bodů.

Po mytí nás obou, kuchyně a v závěru i koupelny balí máma batoh se svačinou a oznamuje mi, že vyrážíme za tátou a na výlet. To zní docela dobře, jen tátovi to strašně trvá, než konečně najde naše auto na parkovišti a já mám vlastně trochu hlad, protože jsem tolik oběda zas nesnědla.

Ukazuje se, že výlet je vlastně další úkol do skautského borce. V rámci týdenní výzvy je třeba navštívit zříceninu. Popravdě řečeno, je to dost ubohý výlet. Houpačky na zahradě infocentra jsou zamknuté za plotem, po zřícenině nemůžu volně pobíhat, protože bych prý mohla někde spadnout a jediné děti, které potkáme jsou zmrzlé a odchází domů. Prostě nuda, nějaké výhledy mě moc neberou. Alespoň že potkáváme dva koně a můžeme dupat na dřevěném mostě, který skvěle duní. A taky vyžebrám na mámě sušenky a pak se jí i tátovi směju. Nemůžou mi totiž ujídat, protože drží den bez sladkostí.

No hurá, konečně jsme doma a vše je jak má být. Máma, táta, hračky a já a hrozně si to užíváme. Teda alespoň já, rodiče asi bolí nohy, protože jen leží a tleskají mým dovednostem. Jenže najednou je něco strašně špatně, cítím se pod psa, mám hlad, jsem unavená a vůbec nic se mi nelíbí a nechce. Ještě dovolím rodičům, aby nabrali body za čas s rodinou péčí o mě a pak usínám u čtení knihy dřív, než uplyne oněch požadovaných 15 minut.

Přesně ale vím, co bude máma dělat, říkala to tátovi. Musí ještě něco poklidit, dokončit pečení, znovu přečíst zprávy, protáhnout se, dobrovolničit pro skauty a otužit ve sprše. Na tvoření nebo čtení jí zas nezbude čas, ale co. Zítra je taky den.

Letos mě štěstí či neštěstí dovedlo do Berlína, kde tak trochu omylem budu trávit následující dva měsíce. Když do naší skautské skupiny poslali odkaz na Borce, řekla jsem si, že to můžu zkusit.

Tak jak se tedy borcuje, respektive skautuje tady v Berlíně?

V první řadě kultura a čistá zem lze plnit bez mrknutí oka. Jenže sbírat berlínské odpadky je něco vskutku tak nechutného, že se mi do toho chce s velikou nelibostí. Také je dost velká šance, že místo odpadku seberete mrtvou krysu nebo něco horšího…

A nabídka kultury je zde taky opravdu široká. Ráda se toulám po Berlíně a objevuji nová místa a podivnosti. Je libo muzeum nechutných jídel? Nebo třeba největší sbírku plynných lamp na světě?

Bohužel kvůli mé vzdálenosti nedorazím ani na jeden sraz, ale určitě vás budu zásobovat příspěvky do cetovatelského deníku.

Slíďa-poprvé.

Přemýšlel jsem jaké bude mít Skautský borec letos téma, po velmi úspěšném rytířském tématu. Cesta kolem světa za 80 dní mě hodně překvapila, ale zároveň nadchla. Knížku moc dobře znám a sbírání známek různých postav je velmi povedený nápad.

Taky jsem si hned musel pustiti výbornou audioknihu (de facto rozhlasovou hru), hodím sem i odkaz kdybyste si ji někdo chtěli taky poslechnout: odkaz.

Tak už jsem se konečně dobrala k prvnímu zápisu. A první věc, kterou musím říct je, že normálně sama sebe nepoznávám, v pozitivním slova smyslu.

Mám docela problém s prokrastinací, tak jsem se pustila do Skautského borce. Nečekala jsem ale, že mě to namotivuje tak moc, protože nejsem vůbec soutěživý typ. No, sama jsem byla překvapená.

Teď ale konec řečí o mé překvapenosti.

Ráda bych se totiž pochlubila s mým Evropským jídlem – Paella, typické jídlo ze španělské Valencie. Vařila jsem ji teda na obyčejné pánvi a s krůtím masem, ale to je jen osobní úprava.

Když čte člověk recept může se zdát docela složitý. Ale nebojte! Je to jen pocit, není to nic hrozného 😆 A opravdu ji doporučuji zkusit. Má velmi charakteristickou chuť a také typický postup přípravy.

Jsem hrozně moc šťastná, jak se mi to tentokrát povedlo, protože minule se mi podařilo to zespodu solidně připálit😂

Zajímavé je u tohoto jídla i to, že bývalo jídlem chudých zemědělců. V podstatě v době oběda smíchali na veliké pánvi, co se dalo, nejčastěji nějaké slávky, králíčí maso a lehce dostupnou rýži. Dnes se paella prodává ve španělských restauracích za nemalé peníze. Nicméně, drahá není jen kvůli zájmu turistů, ale také kvůli šafránu, který dává jídlu onu charakteristickou chuť, a který nepatří mezi nejlevnější koření.

Děkuji všem, kteří jste to dočetli až sem!

Uvidíme, kdy se tu objevím znovu 😆

Pírko

Letošní ročník je prvním ročníkem skautského borce, který plním. Dříve jsem o něm ani neslyšel, ale mám štěstí, že máme v oddíle činné rovery, kteří o takovýchto různých akcích a výzvách dávají vědět. Proto jsem se k nim letos mohl přidat i s několika dalšími rovery, kteří se do této výzvy zapojují taktéž poprvé. Stalo se tak, že nás v oddíle soutěží poměrně dost, za což jsem opravdu rád. Byť nejsem úplně soutěživým člověkem, v této výzvě mě nějaká ta zdravá soutěživost přece jen postihla a pomáhá mi tak v motivaci něco se sebou udělat. Dříve jsem se přece jen málokdy odhodlal otevřít cestou do školy knížku, což se mi teď začíná konečně dařit. Stejně tak i v různých jiných oblastech. Už asi poslední dva roky se mi nepovedlo vstát na první budík a teď už jsem to zvládl třikrát po sobě! Také mi skautský borec pomáhá s rozvržením času, což pro mě osobně nebylo taktéž úplně snadné. Přestože jsem momentálně nemocný a nemůžu úplně plnit silové a sportovní úkoly tak doufám, že až se dám do kupy, tak zapracuji i v tomto směru. Teď už jen doufám, že mně i Tobě vydrží zapálenost do této výzvy, ale i do osobního růstu déle, než pár dní. Tož, držte se!