Lodní deník posádky Fénix
Sluneční třpyt se rozléval po zlatém moři a racci nás svým křikem zvali na palubu k dnešní práci.
Slunce se zpoza šedých ranních mraků pomalu dralo na světlou oblohu. Bylo mírně nad horizontem a svou září nás oslňovalo.
Byl to teprve den, a právě proto, že to byl první den, oči se nám zaleskli a někdy se i neposlušným slzám podařilo utéct.
Byl teprve první den. Uvědomovali jsme si, že na dlouhou dobu opouštíme své domovy a rodiny, ale věděli jsme, že jedna rodina je právě teď s námi na stejné lodi a prožívá to stejné co my.
Den se přehoupl přes poledne. Ani jsme si nevšimli, že rackové už utichli. Loď rozrážela vlny přídi a hnala se k horizontu úžasnou rychlostí.
Večer se nebe zbarvilo červení a malé růžové mráčky klidně pluly dál. I loď zpomalila, jakoby věděla, že spěchat není potřeba.
Ulehli jsme do kajut unavení, ale šťastní a plni očekávání, co přijde dál.
Dne 5.3. 2024
Lodník Noemi