Ahoj všichni!

Hned na začátek mám jednu dobrou zprávu (tedy dobrou pro mě. Vás asi moc zajímat nebude, ale třeba by mohla).

Zdá se, že jsem konečně napsala báseň.

Pro trochu kontextu:

Poslední dobou jsem měla jakési problémy s inspirací a zkrátka se mi nedařilo žádnou báseň napsat. Psala jsem povídky, školní slohovky, jeden román, ale báseň žádnou. Už už jsem se začínala obávat, zda mé básnické střevo neutrpělo jakousi múzickou apendicidu. Až do včerejšího večera, kdy se mi onu báseň konečně podařilo zachytit i na papír.

Tak to by bylo k úvodu.

A teď k básni samotné.

Už se zveřejněním první týdenní výzvy mi bylo jasné, že jeden bod určitě nesplním – a toť výlet na hrad. Nejsem totiž z místa, kde bych mohla jednoduše nějaký navštívit. Proto jsem se rozhodla, že týdenní výzvu splním alespoň v představách (s dobrým pocitem, ale bez bodíků) a právě z této představy se zrodila tato báseň. A vzhledem k tomu, že mi bylo řečeno, že někdo o mé výtvory i stojí, rozhodla jsem se ji i uveřejnit.

Ráda bych ji tedy věnovala svihulce, všem lidem z mého střediska a také Nelče z Hradce.

Tady ji máte.

 

Epická báseň o mém výletu na hrad

Vzhledem k tomu, že jsem vážně Borec,

přišlo na to, že s válením je konec.

Neboť v rámci výzvy týdenní,

není čas na ňáké válení.

Neb co lidi z netu nařídí,

musí se hnedle ňák zařídit.

I vyšla jsem tedy z domu,

vyhlédnout nějakou tu horu.

A na té hoře – půjde to snad? –

měl by též stát nějaký hrad.

Bylo to, tuším, v neděli,

vzduch kolem sluncem se tetelil.

Zrak můj se rozhlédl po okolí,

bystrý, jak dva slepí sokoli,

náhle však – cíl ten je vytyčen:

hle! – to hrad čtyřmi zdmi obklíčen!

 

“Ano, toť cíl je snažení mého!”

Však náhle – co to? – cosi divného,

problesklo se tam za stíny.

Ach, to pták se křídly černými!

Dívá se do mých, do zřídelnic

A blbě čumí. Nikdy víc.

To je ta skutečnost odvěká,

souznění ptáka a člověka.

Měla jsem to brát jako omen.

Ale pták frnk! a zmizel za domem.

 

Nezbylo nic než se připravit,

krosnu na tři dny zabalit.

Stanula jsem náhle před svým prahem,

bude se stýskat po domově drahém!

Slzu, co skápla, jsem dlaní si stiskla,

zmizela za kopcem brzy má víska.

 

Co bychom Procházkou nazvali,

uběhlo – a stojím u skály.

 

Skála se strmě tyčí přímo vzhůru,

na tyhle věci já mám vážně smůlu,

že když ze sebe chci něco vykřesat,

můj cíl má vždy úhel devadesát.

Mohla jsem vzdát se – však k čemu by to bylo?

Tak srdce mé se silně rozbušilo,

v mých svalech vzpjala se neznámá síla –

naplnila tělo – a já vyrazila.

 

Rvala se statečně do přímého srázu,

je zázrak, že jsem to zvládla bez úrazu,

neb došla jsem již dávno k závěru,

že já si vždy někde namelu.

Však rvala jsem stonky a rvala jsem kořeny,

s výrazem nejspíše zoufalé stařeny.

Drala se vpřed, až ze mě lilo,

dole se jezero potu vytvořilo.

Kyslík mi utíká pryč z mých plic,

nejde to, vážně, nemůžu víc!

 

Chvíli se zastavím ve stínu,

pohlédnu vzhůru na zříceninu.

Říkám si, však ve vší pokoře:

„Mohla bych být konečně nahoře.“

Však teď mám chuť spolknout pilulky,

nevylezla jsem ani do půlky!

 

Nevolky spolknu to sprosté slovo,

nedá se nic dělat – tak začnu nanovo!

A jak kdyby v patách ohniště,

vrhnu se do toho keřiště.

Začnu zas s dobrým rozmarem,

však kopec se živým zápalem,

brzy mě zbaví té nálady.

„Bože, to mám zase nápady!

V plicích mě píchá jak dikobraz,

to jsem zas musela být vážně pod obraz!

Plácám se tu vzhůru jak to tele,

kéž bych radši zalezla zpátky do postele!

Co to je tohle zas za cesty?“

Nemají smysl však protesty.

Krajina rozpíná se pod horou,

tam ale nekoukám – to ani náhodou!

Já totiž z výšek mám závratě,

a proto (snad příliš upjatě)

ze země svůj zrak už ani nehnu,

nebo tu s sebou nejspíš fakt šlehnu.

 

Však náhle se mi sráz pod nohou,

změní na cestu štěrkovou.

A vida! Já na tom, na štěrku,

uzřím tu zelenou ještěrku.

Přestanu myslet jen na body,

a hledím na ten zázrak přírody.

Vzpomínám na storku o ještěrkách,

štěrku a taky dvou baterkách,

to mi dá sílu jít kupředu.

 

Hrad už je za chvíli v dohledu.

„Doufám, že to bude za to i stát,

když už tu šplhám na tenhle hrad.“

Zbývá jen pár kroků nahoru.

A jsem tu! Vtom spatřím závoru,

a na ní ceduli – ta lidská ochota!

OTEVŘENO POUZE PONDĚLÍ-SOBOTA

 

Nemohu očím svým uvěřit,

v mých cévách tlak nelze naměřit,

začnu řvát na celé, na kulky,

50 bodů se ztrácí z tabulky.

„Takovou dobu se tu do kopce deru,

já se na tohle vážně snad…“

 

Tak skončila má báje epická,

může se zdát snad trochu dětinská,

účel svůj snad ale splnila –

5 bodů právě vám nabyla.

 

Tak jako Holzmanm teď odejdu stranou,

tak zase někdy – a nashledanou!

 

Doufám, že se líbila.

____________________

Elen síla lúmenn’ omentielvo.