Autor: Slida

Každým rokem se stávám obětí několika špatných vtipů. Naštěstí tyto události jsou vždy tak traumatické, že znění vtipů zapomínám. Jenže jak někdo moudrý jednou řekl: připravit se na budoucnost můžeš pouze z minulých zkušeností.

A proto žádám o pomoc a zároveň vyhlašují soutěž. Jedná se o: NEJLEPŠÍ ŠPATNÝ VTIP

Výherce dostane dobrý pocit z výhry a špatný pocit ze svého vtipu. Ale tak třeba se i zasmějeme….(Pochybuji). Své příspěvky pište do komentářů.

Tady přikládám první dva, které jsem ještě nestačila zapomenout a jeden převzatý z NSJ

…..

Kamarádka: podívej na to kuře! V té omáčce úplně plave a je hrozně vodový.

Já: tak to bude asi Vodňanský kuře

…..

Nastupuji k tátovi do auta, který zrovna převáží nařezané větve v kufru.

Táta: trochu nám to tady smrdělo, tak jsem nám pořídil stromeček do auta.

…..

Proč mají tady tolik jamu?

Protože jsme na jamboree.

…..

Tabulky, čísla, stopky a vše na vteřiny přesně. Udržuj body a hlídej se v tabulce. Každý den nejlepším člověkem, kterým můžeš být. Jenže…

Odeber dobrý pocit.

Odeber dobrovolnost.

Odeber úkoly, které přispívají k vnitřnímu štěstí.

Mysl zamořená myšlenkou na další získání a zmaximalizování bodů při každé činnosti, kterou děláme. Všichni. A právě všichni jsme umístění v tabulce. Kdesi v jiné realitě, kde účast je povinností a kde při nedosažení bodů čeká trest je děsivá.

Výzva Borec, která postrádá slovo výzva a Borec, dostává dystopický nádech. Jen si představte systém tabulek a nekonečných bodů po celý život, který by nám všem udával naší hodnotu a naše příležitosti. Jistě i dnes v mnoha místech se body pomalu stávají realitou. A určování ceny člověka také jistě ve světě najdeme.

Přesto se nedokážu zbavit pocitu, že i bez reprezentace a vizualizace našich denních úkonů v podobě výzvy, žijeme v jedné tabulce, která je jen zamotaná a nemá jednoduchou podobu.

Naším rozhodnutím věnovat se čtením knihy nebo učením se místo prokrastinace, posunujeme se v našem životě. To pouze podoba, kdy na své vlastní oči vidíme náš vzestup či pád, nahání mi myšlenky na drastickou temnou verzi.

Přesto v ní žijeme od narození až do konce. Jen není tak dobře vidět. V kolika výzvách jen žijeme? Do kolika systémů společenství se zapojujeme bez toho, aniž bychom si uvědomovali, že v nich jsme?

Tato myšlenka, primitivní, která napadla jistě každého s pohledem na tabulku, otevírá dveře do dalších námi neviditelných dveřích. Kde jsou – to však stále netuším.

Letos mě štěstí či neštěstí dovedlo do Berlína, kde tak trochu omylem budu trávit následující dva měsíce. Když do naší skautské skupiny poslali odkaz na Borce, řekla jsem si, že to můžu zkusit.

Tak jak se tedy borcuje, respektive skautuje tady v Berlíně?

V první řadě kultura a čistá zem lze plnit bez mrknutí oka. Jenže sbírat berlínské odpadky je něco vskutku tak nechutného, že se mi do toho chce s velikou nelibostí. Také je dost velká šance, že místo odpadku seberete mrtvou krysu nebo něco horšího…

A nabídka kultury je zde taky opravdu široká. Ráda se toulám po Berlíně a objevuji nová místa a podivnosti. Je libo muzeum nechutných jídel? Nebo třeba největší sbírku plynných lamp na světě?

Bohužel kvůli mé vzdálenosti nedorazím ani na jeden sraz, ale určitě vás budu zásobovat příspěvky do cetovatelského deníku.

Slíďa-poprvé.