Den: 30. 3. 2024

Zdar všem,

co zvláštního vás donutily udělat výzvy? Těší vás to?

Já jsem třeba byla v rezervaci o obědové pauze. No a tenhle týden jsem prošla celé turisty přeplněné centrum Prahy, abych trefila synagogy.

O dva dny později cestou z divadla mi došlo, že synagoga je i u nádraží a nemusela jsem kvůli tomu čelit všem těm trdelníkům, deštníkům a jinému chaosu.

Pro březnový den nezvykle vysokou teplotu v horských krajinách zastírá písek ze Sahary. Vytváří ve vzduchu mlžný opar, který ale neskryje sníh na nejvyšsích vrcholcích. Na úpatí zeleného kopce kvete záplava bledulí a jen kovové mostrum vysoko zavěsených sedaček prozrazuje, že tento příkrý svah kdysi býval sjezdovkou

Moje oči ale toto vše nevidí, jsou upřené do země pod tíhou, která mi láme hřbet. Nesu svou budoucnost. Nesu polovinu sebe samé a nesu polovinu své lásky. Zatím spí, bezvládná a bezmocná se klátí ze strany na stranu a láme se vejpůl.

Vzhůru! Krok za krokem, neuklouznout po vlhké trávě. Moji průvodci mizí v dáli, až na jednu obětavou duši, která mi nabízí převzetí břemene. Bezhlesně odmítám. Tohle souboj mezi mou chabou tělesnou schránkou a prudkou horou.

Levá, pravá! V hlubokém předklonu ztězka sípám do kopce. Čerstvé jarní listy pod mýma nohama zdobí krůpěje rosy a tu a tam se mezi nimi kmitne hmyz.

Nahoru na horu! Přestávám vnímat pokřikování ostatních turistů i ostatní vjemy z okolí. Můj dech se třepetá jako motýl polapený ve sklenici, srdce buší ve zběsilém rytmu a na hrudi mě pálí.

Nádech, výdech! A znovu a ještě. Nelze se vzdát tak krátce po začátku. Moje břímě se probouzí a začíná klást otázky a požadavky. Má-li být uspokojeno, musím se dostat alespoň na zdánlivou rovinu.

A najednou jsem u horní stanice lanovky. Moji průvodci spokojeně přežvykují nebo se navzájem kočkují. Na chvíli odkladám svoje břímě. Dovolí mi krátkou pauzu na pár doušků vody a pak začně opět prosazovat svou. Nemohu ji odmítnout. Nemohu ji opustit. Jsme navzájem provázány nepopsatelným poutem. Snažím se ji činit spokojenou, ale někdy je to těžší, než zdolat tento kopec.

Je čas vyrazit dál. Přes silnici do lesa. Cesta stále stoupá, cik cak se klikatí až k rozhledně na vrchu. Není ale už tak prudká a mě pohání vědomí, že nejhorší mám za sebou. A taky mé břemeno. Nestačí ji, že mi křiví páteř, začíná útočit na ramena, vlasy i brýle. Násilím mi otáčí hlavou, bije mě a škube vlasy.

Chci se od ní odpoutat alespoň na délku paže, ale její vřískot by vyplašil všechnu zvěře v KRNAPU. Nezbývá než přesunout náklad do náručí, obrnit se proti jeho protestům a stále neochvějně kráčet vpřed.

Vyhrála jsem! Poslesních tři sta metrů lesa zdolávame ruku v ruce, plně zaujaty okolím. Byť já své zaujetí předstírám. Jsem naprosto vyčerpaná, moje tělo funguje jen ze setrvačnosti, moje mysl je úplně prázdná. Chci se zhroutit a jen tak existovat. Ale ona mi to nedovolí. Už nikdy. Napořád bude pohánět můj život vpřed tempem rychlejším, než by mi bylo milé.

Už jsme před rozhlednou. Moji průvodci spokojeně odpočívají a nezdá se, že by kdokoliv zaregistroval, že jsem právě podala svůj životní výkon. Dokonce padnou poznámky, že jsem měla své břímě předat. A tak pocit vítězství zá dobytého vrcholu i sebepřekonání kalí hořká pachuť nepovšimnutí.

Jaro přichází

ptáci se navracejí

ty sedíš tu sám

Tento úkol v rámci týdenní výzvy se docela hodil – zrovna jsem četl Foglarův „Tábor svazu třinácti“, který vyšel v edici Skautské deníky (vydává tiskové centrum Junáka, v předchozích svazcích byly např. zápisky A.B. Svojsíka, Jiřího Wolkera nebo Jana Zábrany). Jde o útlou knížku, která je vlastně fotokopií ručně psaného Jestřábova zápisu o táboru ve Sluneční zátoce z roku 1927. Legenda praví, že ji sice věnoval jednomu ze svých oblíbených „gambusínů“ Mojovi Kalousovi, ale skutečným účelem bylo zapůsobit na jeho sestru, slečnu Jiřinku, do které se tehdy 20letý Jestřáb zamiloval – tak je to uvedeno v doslovu k deníku.

Deník samotný je ručně psaným sešitem plným táborových zážitků z pohledu mladého vedoucího tábora. Poznáme v nich zárodky příhod, které pak zpracoval ve svých knihách či komiksových příbězích. Jsou plny různých návrhů a zlepšováků, které pak další desetiletí piloval až k naprosté dokonalosti pro hladký průběh tábora. Možná by dnešní skauty mohlo zajímat, jak to dříve vypadalo (už jen představa toho, jak všechno s sebou vlečou ve velkých bednách několik kilometrů od nádraží nebo jak se snaží vyjít s proviantem, co bylo povinností táborové služby apod.).

Rád bych se ale spíše zamyslel nad celou Jestřábovou tvorbou a nad jeho odkazem pro současnost. O tom by se daly psát – a skutečně píšou – celé diplomové a disertační práce. Osobnost Jaroslava Foglara byla skutečně mnohostranná – z toho hlavního můžeme vybrat spisovatele (velmi často knížky se skautskou tématikou, ale ne jen o ní – vždyť Rychlé šípy byly jen partou kluků (resp. klubem – po vzoru Foglarových klubů Mladého hlasatele – redaktor oblíbeného časopisu pro mládež, který se stal tak populárním právě díky němu může být další významnou rolí Jestřába, ač mu bylo přáno ji vykonávat velice krátce, než přišly zákazy nejprve od nacistů a pak od komunistů). Jindy byly jeho hrdinové dvojice nerozlučných přátel či menší party. Skauting se v jeho knihách objevuje někdy jen jako doplněk děje, jindy jej ve větší míře utváří (prostředí oddílu, např. Pod junáckou vlajkou nebo Devadesátka pokračuje).  Vlastně i Hoši od Bobří řeky ve stejnojmenné knize nejsou pravým skautským oddílem (ač realita byla přesně opačná). Ze studia Jestřábova života jsem získal dojem, že skauting jej sice inspiroval, využíval jej při vedení oddílu, ale zas až tak moc jej neprožíval. Že důležitější pro něj byla práce s chlapci a formování jejich charakterů, než lpění na různých oficiálních tradicích. Pak jsem si ale uvědomil, že oddíl se ve 30. letech účastnil řady skautských setkání a akcí a pak – dalších pár desetiletí, kdy jej Jestřáb vedl více méně pololegálně (např. v rámci Klubu českých turistů) byl oficiální skauting zakázán, takže procházet se po městě ve skautském kroji možné nebylo. To šlo snad velmi krátce v období pražského jara a pak až po roce 1989. Asi by bylo zajímavé zjistit, jak by to vypadalo nejen s pražskou Dvojkou, kdyby se historie ubírala jinudy a naše země zůstaly po válce svobodné.

V každém případě i přes všechny nesnáze (nacistická okupace i komunistická diktatura) se mu podařilo oddíl vést nepřetržitě dále a každoročně pořádat tábory (i za heydrichiády, kdy mu tábor započatý přes všechny zákazy po několika dnech nařídili rozpustit), vedl jich celkem 60 a drží rekord v nepřetržitém vedení skautského (ač tajného) oddílu – tedy jako vůdce oddílu byl rovněž fenoménem. Vkrádá se myšlenka, kolik dalších knih by mohl při své úžasné pracovitosti napsat, pokud by mu v tom nebylo více jak 40 let bráněno (potřeboval své myšlenky dostávat ke čtenářům a tak psaní do šuplíku nebylo nic pro něj). V památníku národního písemnictví jsou uloženy kroniky z většiny jeho táborů, čítají další tisíce popsaných stran.

Dalo by se psát dál a dál, podívejme se ale jen na tu diskutovanou otázku – má tvorba Jaroslava Foglara co nabídnout dnešní mládeži? Popravdě jeho dílo je dnes až nekriticky obdivováno generací padesátiletých tatíků, kteří na něm vyrůstali, znají všechny hlášky, mají všechna vydání jeho knih (některé i vícekrát), sbírají cokoli s ním jen okrajově související. Fotkami svých sbírek zahlcují příslušná fóra (proto se taky přidám s aspoň jednou fotkou 😊 Proto se i první vydání („kobesovky“) na aukru draží za mnoho tisíc korun. Samozřejmě knížky vnucují svým dětem – pochvalují si, že i přes časový odstup jsou z některých (asi vede Záhada hlavolamu) nadšené. Tajemno a napětí dokázal Foglar budovat velmi dobře. Dobové reálie a opěvovaná přátelství už dnešní mládeži asi tolik neřeknou. Přijmou ale modernější napodobitele (např. Prašinu)? V každém případě v současné době přibývají nová vydání jak originálních foglarovek (s více či méně zdařilými ilustracemi nových autorů (z nichž svým pojetím ilustrací absolutně vyniká Jiří Grus), tak různých též více či méně zdařilých napodobitelů (ať už jde o pokračování Chaty v jezerní kotlině, komiks o Červenáčkovi nebo prequel o Janu Tleskačovi). Dokonce se vydávají i „retroedice“ s originálními ilustracemi ze starých kobesovek, ty ale často bývají už poškozeny zubem času nebo úplně chybí a tak je kvalita těchto pokusů dost bídná. Ale konečné slovo v tom má jedině a pouze generace vás mladých – čtete ještě foglarovky? 😊

P.S. různé zajímavosti a doplňky k Jaroslavu Foglarovi je možné sehnat na webu Skautské nadace Jaroslava Foglara.

Knihu Nováček Bubáček píše deník napsal jako mnoho dalších knih pro mládež se skautskou tématikou Jaroslav Foglar – Jestřáb. Výrazně se ale liší pojetím, neboť se nejedna o dobrodružnou literaturu, ale spíš o satiru.

Název knihy vyjadřuje i její obsah. Jedná se o fiktivní deník chlapce z Jestřábova oddílu, doplněný o popis jeho rodiny.  Bubáček je vylíčen jako silně obézní, mentálně zaostalý, ale vcelku dobrosrdečný nemotora, který zápolí nejen s běžnou skautskou činností a hlavně se svým skautským sokem Lemounem.

Vše je psáno v silné nadsázce a značně zveličeno. Jazyk je velmi květnatý a poplatný době svého vzniku a tudíž pro dnešního čtenáře zastaralý.

Některé příhody jsou skutečně úsměvné, většina je pro dnešního čtenáře vzhledem k historickým reáliím obtížně pochopitelná. Několik momentů je pak ale optikou 21. století vyloženě zarážející, například kapitola, ve které je popsáno domácí násilí, nebo skupinová krádež během školní exkurze.

Kniha se má nejspíš přiblížit dílům jako “Pan Kaplan má třídu rád” nebo Forres Gump, a věřím, že Jestřábovým skautům připadala velmi vtipná, ale dnešní děti by z ní pochopily stěží desetinu. A ani mě jako dospělého čtenáře nedonutila k záchvatům smíchu, spíše k několika pousmáním. Vlastně mi to přišlo spíš jako smutný pokus o křečovitý humor za každou cenu.

Za mě se jedná o nejslabší foglarovku (nečetla jsem ovšem všechny). Je to ale zajímavé počtení v případě, že vás dané období zajímá a jestli si chcete představit, cemu se smáli Hoši od Bobří řeky nebo Rychlé šípy.

Popravdě měl tento příspěvek vypadat úplně jinak. Ale v hlavě mi běhalo více nápadů a ani jeden se nedal nějak smysluplně zformulovat. Je to tím, že jsem dneska nějaká bez nálady a taky unavená z brigády.

Proto jsem se rozhodla vám povědět trošku o jednom ze svých  koníčků, kterým jsou květiny. Ale ne jen tak ledajaké květiny. Ale pěstování ne úplně obvyklých květin konkrétně masožravek. K masožravkám mě kupodivu přivedl kaktus, který jsme kdysi mívali v chodbě a ten, když rozkvetl, tak smrděl jako bolavá noha 🤣. A jak smrděl, tak na svůj květ lákal hrozné množství much. Tak jsem si začala představovat jak by bylo super mít vedle masožravku, která by rovnou požírala mouchy 🤣.

Mou první masožravkou byla klasická mucholapka. Je to taková ta hrozně rychlá, která sklapne pasti, i když jí pohladíte. Většinou to je pro ostatní akorát atrakce. A koupila jsem jí snad v Kauflandu. Začala se o ní zajímat a koupila si i knížku. Jenže nepřežila zimu. Špatně jsem pochopila jak má zimovat a samozřejmě nepřežila.

Ale pak jsem byla s mamkou v Berouně na Hrnčířských trzích a tam najednou!! Stánek s květinami a tam masožravky!! Chodila jsem okolo několikrát než jsem se konečně rozhoupala a koupila si tu jednu, na kterou jsem celou dobu koukala a byla to láčkovka, konkrétně nepenthes bloody mary.

A tím začala má vášeň růst! O masožravky je důležité se starat každý den. Jelikož potřebují stále vlhko, proto musí mít stále v podmisce vodu.

Postupně jsem začala hledat blázny se stejným koníčkem jako mám já až jsem objevila na facebooku boží skupinu, kde je super komunita a spousta inspirace. Najednou vidíte kolik tomu lidi dávají péče a kolik trpělivosti mají jejich drahé polovičky, které jim to trpí nebo se o to začnou zajímat také. Já pěstuji masožravky normálně v pokoji na parapetu a už jsem musela přestat kupovat nové a tolik rozsazovat, protože to nemám kam dávat a už jsem taky rozdala květiny kde komu 😅. Ale musím říct, že obdivuji všechny, kteří staví venkovní jezírka nebo domácí vytrýny, kdo jede za masožravkami do pralesů atd. A jsem hrozně ráda, že jednu ze svých nejlepších kamarádek jsem do této mánie natáhla taky!

Pár rad:

• Kupování květin v supermarketech není špatné. Už několikrát se mi stalo, že byly lepší než od pěstitelů. Jen si je vždycky co nejdřív přesaďte do správného substrátu. A to platí pro všechny bez vyjímky!
• Co funguje jiným nemusí fungovat vám, zkoušejte najít svou cestu.
• Při požádání o radu bude vždycky více kecalů. O to víc si vždycky vážím, když mi někdo poradí sám za sebe ze zkušeností než podle komentářů ostatních.
• Pokud máte divné koníčky a myslíte si, že jste sami, tak zkoušejte hledat!

Tak doufám, že aspoň někoho tenhle příspěvek zaujme 😊.

P.S. Ještě samozrejm a pěstuju i kaktusy 😅. A pak ještě i tilandsie😊.

Pozoruji, co se dá. Lidi, zvířata, děti, přírodu obecně. Nejsem romantická duše, takže haiku nikdy nebude můj žánr. Leda by to byly ironické a sarkastické haiku. Ale přesto jsem se do toho pustila. předem se omlouvám všem, pro něž je haiku vrcholem poezie. 😀

Jaro je cítit,

fialky na celé kolo

voní a já ne.

Ospalé včely

zmateně krouží kolem

květu, jenž se nerozvil

Hebké kočičky

Na větvích jívy předou

Žirafám k chuti

Na jarní trávě

Smetanky jak housátka

Bude pečínka

Nastupuji do vlaku, čeká mě dlouhá cesta. Vytahuji mobil a píši první řádky, letmo pokukujíc po přistupujících lidech. Co o nich napíšu? To, že je každý jiný a přece tak stejní? Všechny originály spadají do stejné kategorie, vím o nich přibližně stejně. Není rozdílnost podmíněna existencí nenápaditosti? Připomíná mi to poznámku mě blízkého člověka. Pro prvním týdnu studia psychologie mi říká: “Tam je každý hrozně výrazný. Skoro půlka lidí má nějak barevnou hlavu, druhá je jinak vzhledově výrazná. Dokonce tam jedna týpka přišla s reálným kovovým mečem. Na vejšce jde snad všechno. Takže já, jako nenápadný tichý člověk, tam vyčnívám skoro nejvíc.” Vedlejší čtveřici sedadel obsahuje slečna přibližně mého věku, hubené postavy. Sundá bundu, z batohu vytáhne peněženku a připraví si ISIC. Rozhodčí venku píská, mávne a nastoupí do vlaku, dveře se zavřou a my vyjíždíme. Slečna vytahuje knihu se jménem Chyba a začíná číst. Já se postupně nořím znovu do Zaklínače. Určuje člověk sám, jak je speciální, originální nebo k tomu potřebuje druhé?
Přichází průvodčí, pípne první jízdenku a říká: “Z Moravského Berouna do Bruntálu je výluka.” Vypadá spíše mladě přes šedé vlasy. Je vyšší postavy a má výrazná ramena. Sympatický obličej. “Pro vás taky. Pak tam budou autobusy, jo?” slyším. Slečna naproti zavírá knížku, ukazuje mobil a kartičku. “ISIC prosím z druhé strany. Díky. Pak je tam ta výluka.” Přechází ke mě. Píp. “Máte to tu červený. Jste si jistý, že je vše v pořádku?” “No, celkem jo.” “Správný datum?” Zkontroluju a k mému vyděšení má pravdu. “Omlouvám se, to jsem zvoral, mám to na zítra.” Průvodčí se zamýšlí. “Nebojte, to nejste zdaleka první. Fakt se mi to teď nechce řešit. Nezapomeňte, pak z Berouna busy.” Odešel do vedlejšího vagonu. Na dívku vedle dopadají sluneční paprsky a ona se usmívá do mobilu ve snaze zachytit správný úhel. Udělat perfektní fotku. No, co už, Zaklínač nepočká.

Abych byl upřímný, tento styl psaní je pro mě něco nového. Což mě znervózňuje, protože jsem teď nedávno zjistil, že znám dalšího borce, který čekám, že mi to bude číst (zdravím Pipi XD). Takže za to přidám ještě jednu příhodu z posledního týdne.

Je středa ráno a na mobil mi kámoš poslal fotku polohy. Projíždí vlakem okolo mé vsi.
“Tak co? Platí dneska tvé pozvání na večeři?”
“Ehm. Šlo by to zítra?”
“Jakože klidně, ale mám dlouho školu. ”
Odklikávám si úkol Kámoš večeře v kalendáři a vidím, že má kamarádka zítra narozeniny. Minulý rok měla oslavu, která ji udělala obrovskou radost, nejen protože o ní netušila. Říkám si, by ji určitě potěšilo, kdybychom letos alespoň poseděli. Mohl bych uvařit nějakou večeři, dali bychom pivo a víno… Naše společná známá píše, že by i zůstala ve městě o den déle, aby přišla. Volám kámošovi a on, že kdybych uvařil už dnes a vzal to sebou, tak by to mohlo být i u něj. Idealis. Napíšu si seznam na nákup, vyrážím a u toho obvolávám pár dalších lidí. Mezi nimi uznám za vhodné zavolat i oslavenkyni. Bylo by fajn mít jistotu, že bude. Dovolal jsem se až po dokončení nákupu.
“No já ještě nevím, jestli budu nebo ne. Ale dám ti vědět co nejdřív.”
“Jakože kdybych se mohl přimluvit, tak bych byl fanouškem možnosti, kdybys zůstala.” (Ano, opravdu tak někdy mluvím i v reálu.)
Hodím věci do lednice a jedu na stěnu. Po návratu mě čeká špatná zpráva.
“Hele, asi pojedu spíš domů.”
No, škoda.
Takže můj jídelníček na další týden je jasný a jsem osobně zvědav, jak zvládnu výzvu xdd. A taky jsem se znova vyškolil, co se mé impluznosti týče.
Ve čtvrtek v sedm večer mám padla od školy. Píšu kámošovi, že vyrážím, mám-li něco vzít jako dezert či k pití. Zda je zásoben. (Pozn. Autora – v tu chvíli jsem už měl stejně pokažený den bez mlsání XD.)
“Hej, ale jídlo je ještě v mrazáku. To nepůjde. Máš říct, že to platí.”
“Však neva, budu tam za půl hodiny nejdřív.”
“No ne, já jdu spát, vstávám zítra 3:30.”
Huh? Druhý moment učení. Ne všichni to mají, že píšeš až když chceš změnit nebo rušit, jinak platí. Co už. Už jsem si dlouho neudělal vajíčka se slaninou.

No tento týden byl co se týče borce náročný…byl jsem nemocný ale snažil jsem se držet krok.

Doufám že už nemocný nebudu a všem kteří jsou nemocní přeji brzké uzdravení.

Věděli jste, že na povrchu Měsíce může docházet k lunotřesením, tedy k analogii pozemských zemětřesení? Jaký je ovšem mechanismus jejich vzniku? Do dnešních dnů Měsíc postupně chladne. Kvůli tomu dochází k pozvolnému zmenšování objemu jeho povrchu. Zmenšování je kompenzováno vznikem relativně mělkých přesmykových zlomů, podél nichž dochází k lunotřesením. A k čemu nám tato informace může být užitečná. To už se muset dočíst v nadcházejícím (dubnovém) čísle časopisu Vesmír… 😉