Nastupuji do vlaku, čeká mě dlouhá cesta. Vytahuji mobil a píši první řádky, letmo pokukujíc po přistupujících lidech. Co o nich napíšu? To, že je každý jiný a přece tak stejní? Všechny originály spadají do stejné kategorie, vím o nich přibližně stejně. Není rozdílnost podmíněna existencí nenápaditosti? Připomíná mi to poznámku mě blízkého člověka. Pro prvním týdnu studia psychologie mi říká: “Tam je každý hrozně výrazný. Skoro půlka lidí má nějak barevnou hlavu, druhá je jinak vzhledově výrazná. Dokonce tam jedna týpka přišla s reálným kovovým mečem. Na vejšce jde snad všechno. Takže já, jako nenápadný tichý člověk, tam vyčnívám skoro nejvíc.” Vedlejší čtveřici sedadel obsahuje slečna přibližně mého věku, hubené postavy. Sundá bundu, z batohu vytáhne peněženku a připraví si ISIC. Rozhodčí venku píská, mávne a nastoupí do vlaku, dveře se zavřou a my vyjíždíme. Slečna vytahuje knihu se jménem Chyba a začíná číst. Já se postupně nořím znovu do Zaklínače. Určuje člověk sám, jak je speciální, originální nebo k tomu potřebuje druhé?
Přichází průvodčí, pípne první jízdenku a říká: “Z Moravského Berouna do Bruntálu je výluka.” Vypadá spíše mladě přes šedé vlasy. Je vyšší postavy a má výrazná ramena. Sympatický obličej. “Pro vás taky. Pak tam budou autobusy, jo?” slyším. Slečna naproti zavírá knížku, ukazuje mobil a kartičku. “ISIC prosím z druhé strany. Díky. Pak je tam ta výluka.” Přechází ke mě. Píp. “Máte to tu červený. Jste si jistý, že je vše v pořádku?” “No, celkem jo.” “Správný datum?” Zkontroluju a k mému vyděšení má pravdu. “Omlouvám se, to jsem zvoral, mám to na zítra.” Průvodčí se zamýšlí. “Nebojte, to nejste zdaleka první. Fakt se mi to teď nechce řešit. Nezapomeňte, pak z Berouna busy.” Odešel do vedlejšího vagonu. Na dívku vedle dopadají sluneční paprsky a ona se usmívá do mobilu ve snaze zachytit správný úhel. Udělat perfektní fotku. No, co už, Zaklínač nepočká.
Abych byl upřímný, tento styl psaní je pro mě něco nového. Což mě znervózňuje, protože jsem teď nedávno zjistil, že znám dalšího borce, který čekám, že mi to bude číst (zdravím Pipi XD). Takže za to přidám ještě jednu příhodu z posledního týdne.
Je středa ráno a na mobil mi kámoš poslal fotku polohy. Projíždí vlakem okolo mé vsi.
“Tak co? Platí dneska tvé pozvání na večeři?”
“Ehm. Šlo by to zítra?”
“Jakože klidně, ale mám dlouho školu. ”
Odklikávám si úkol Kámoš večeře v kalendáři a vidím, že má kamarádka zítra narozeniny. Minulý rok měla oslavu, která ji udělala obrovskou radost, nejen protože o ní netušila. Říkám si, by ji určitě potěšilo, kdybychom letos alespoň poseděli. Mohl bych uvařit nějakou večeři, dali bychom pivo a víno… Naše společná známá píše, že by i zůstala ve městě o den déle, aby přišla. Volám kámošovi a on, že kdybych uvařil už dnes a vzal to sebou, tak by to mohlo být i u něj. Idealis. Napíšu si seznam na nákup, vyrážím a u toho obvolávám pár dalších lidí. Mezi nimi uznám za vhodné zavolat i oslavenkyni. Bylo by fajn mít jistotu, že bude. Dovolal jsem se až po dokončení nákupu.
“No já ještě nevím, jestli budu nebo ne. Ale dám ti vědět co nejdřív.”
“Jakože kdybych se mohl přimluvit, tak bych byl fanouškem možnosti, kdybys zůstala.” (Ano, opravdu tak někdy mluvím i v reálu.)
Hodím věci do lednice a jedu na stěnu. Po návratu mě čeká špatná zpráva.
“Hele, asi pojedu spíš domů.”
No, škoda.
Takže můj jídelníček na další týden je jasný a jsem osobně zvědav, jak zvládnu výzvu xdd. A taky jsem se znova vyškolil, co se mé impluznosti týče.
Ve čtvrtek v sedm večer mám padla od školy. Píšu kámošovi, že vyrážím, mám-li něco vzít jako dezert či k pití. Zda je zásoben. (Pozn. Autora – v tu chvíli jsem už měl stejně pokažený den bez mlsání XD.)
“Hej, ale jídlo je ještě v mrazáku. To nepůjde. Máš říct, že to platí.”
“Však neva, budu tam za půl hodiny nejdřív.”
“No ne, já jdu spát, vstávám zítra 3:30.”
Huh? Druhý moment učení. Ne všichni to mají, že píšeš až když chceš změnit nebo rušit, jinak platí. Co už. Už jsem si dlouho neudělal vajíčka se slaninou.