Pro březnový den nezvykle vysokou teplotu v horských krajinách zastírá písek ze Sahary. Vytváří ve vzduchu mlžný opar, který ale neskryje sníh na nejvyšsích vrcholcích. Na úpatí zeleného kopce kvete záplava bledulí a jen kovové mostrum vysoko zavěsených sedaček prozrazuje, že tento příkrý svah kdysi býval sjezdovkou
Moje oči ale toto vše nevidí, jsou upřené do země pod tíhou, která mi láme hřbet. Nesu svou budoucnost. Nesu polovinu sebe samé a nesu polovinu své lásky. Zatím spí, bezvládná a bezmocná se klátí ze strany na stranu a láme se vejpůl.
Vzhůru! Krok za krokem, neuklouznout po vlhké trávě. Moji průvodci mizí v dáli, až na jednu obětavou duši, která mi nabízí převzetí břemene. Bezhlesně odmítám. Tohle souboj mezi mou chabou tělesnou schránkou a prudkou horou.
Levá, pravá! V hlubokém předklonu ztězka sípám do kopce. Čerstvé jarní listy pod mýma nohama zdobí krůpěje rosy a tu a tam se mezi nimi kmitne hmyz.
Nahoru na horu! Přestávám vnímat pokřikování ostatních turistů i ostatní vjemy z okolí. Můj dech se třepetá jako motýl polapený ve sklenici, srdce buší ve zběsilém rytmu a na hrudi mě pálí.
Nádech, výdech! A znovu a ještě. Nelze se vzdát tak krátce po začátku. Moje břímě se probouzí a začíná klást otázky a požadavky. Má-li být uspokojeno, musím se dostat alespoň na zdánlivou rovinu.
A najednou jsem u horní stanice lanovky. Moji průvodci spokojeně přežvykují nebo se navzájem kočkují. Na chvíli odkladám svoje břímě. Dovolí mi krátkou pauzu na pár doušků vody a pak začně opět prosazovat svou. Nemohu ji odmítnout. Nemohu ji opustit. Jsme navzájem provázány nepopsatelným poutem. Snažím se ji činit spokojenou, ale někdy je to těžší, než zdolat tento kopec.
Je čas vyrazit dál. Přes silnici do lesa. Cesta stále stoupá, cik cak se klikatí až k rozhledně na vrchu. Není ale už tak prudká a mě pohání vědomí, že nejhorší mám za sebou. A taky mé břemeno. Nestačí ji, že mi křiví páteř, začíná útočit na ramena, vlasy i brýle. Násilím mi otáčí hlavou, bije mě a škube vlasy.
Chci se od ní odpoutat alespoň na délku paže, ale její vřískot by vyplašil všechnu zvěře v KRNAPU. Nezbývá než přesunout náklad do náručí, obrnit se proti jeho protestům a stále neochvějně kráčet vpřed.
Vyhrála jsem! Poslesních tři sta metrů lesa zdolávame ruku v ruce, plně zaujaty okolím. Byť já své zaujetí předstírám. Jsem naprosto vyčerpaná, moje tělo funguje jen ze setrvačnosti, moje mysl je úplně prázdná. Chci se zhroutit a jen tak existovat. Ale ona mi to nedovolí. Už nikdy. Napořád bude pohánět můj život vpřed tempem rychlejším, než by mi bylo milé.
Už jsme před rozhlednou. Moji průvodci spokojeně odpočívají a nezdá se, že by kdokoliv zaregistroval, že jsem právě podala svůj životní výkon. Dokonce padnou poznámky, že jsem měla své břímě předat. A tak pocit vítězství zá dobytého vrcholu i sebepřekonání kalí hořká pachuť nepovšimnutí.