Den: 12. 3. 2024

Rubriky
Popis dne

Jak hrát Whist

Co to vlastně je?

Whist je karetní hra, která vznikla ze starší hry Ruff and Honours a hrála se zejména v 18. a 19. století. Tato hra má více jak třistapadesáti letou tradici. Dnes je whist na ústupu, nicméně stále se hraje například ve Velké Británii. V původní formě se jednalo o zábavnou hru založenou na strategii a komunikaci hráčů.

Tato hra se hraje ve čtyřech lidech (dvou týmech) s Francouzskými kartami. Ve hře je 52 karet a hraje se bez žolíků.  Každé kolo má 7 tahů neboli Zdvihů.

Pravidla:

  1. Rozdělte se do dvou dvojic.
  • Rozesaďte se do kruhu tak, že každý hráč bude sedět mezi dvěma svými protivníky a zároveň naproti svému spoluhráči.
  1. Zamíchejte karty a rozdejte je hráčům.
  • Můžete si vybrat, kdo bude jako první rozdávat karty. Ještě předtím vyndejte všechny žolíky z balíčku.
  • Rozdávat karty začnete u hráče nalevo od vás a pokračujete po směru hodinových ručiček, dokud nebudou mít všichni 13 karet.
  • (Při turnaji s cizími lidmi -> první hráč karty míchá, druhý snímá a třetí rozdává. Snižuje se tak možnost podvádění)
  1. Ukažte poslední rozdanou kartu všem hráčům.
  • Barva této karty (srdce, piky, trefy nebo káry) jsou pro dané kolo trumfové a vždy přebíjí karty jiné barvy. Tuto kartu má u sebe hráč, který rozdával. (Nezapomeňte se ujistit, že ji viděli všichni, pokud si barvu nepamatujete napište si ji někam.
  • Poslední karta vždy musí vyjít na rozdávajícího, pokud ne, zkontrolujte si karty, zda všichni mají opravdu13 karet.
  1. Vysvětlete všem uspořádání karet.
  • Od nejnižší po největší (2,3,4,5,6,7,8,9,10, J, Q, K, A)
  1. Hráč nalevo od rozdávajícího začíná a vyloží kartu lícem vzhůru.
  • – tato karta se dá doprostřed stolu, říká se jí VEDOUCÍ KARTA.
  • Vedoucí karta může být jakákoliv karta, kterou si hráč zvolí. Jakmile bude zahrán zdvih (tah), všechny zahrané karty se dají stranou a vyloží se nová vedoucí karta.
  1. Další tři hráči postupně hrají karty stejné barvy.

Postupuje se po směru hodinových ručiček (doleva) a všichni hráči postupně umístí lícem vzhůru kartu vedle předchozích zahraných karet.

  • Pokud má hráč v ruce jakoukoliv kartu stejné barvy jako má vedoucí karta, musí ji zahrát.
  • Nemá-li žádnou kartu stejné barvy, může zahrát jakoukoliv jinou kartu.
  • Pokud je na stole více než jedna barva, určuje, jakou barvu můžete hrát pouze původní, vedoucí karta.

Například: hráč A zahraje jako vedoucí kartu trefovou 10. Hráč B si vybere z tref, které má v ruce a zahraje trefového krále. Hráč C nemá ani jednu trefovou kartu, takže si vybere jakoukoliv kartu, kterou má v ruce a zahraje károvou 3. Hráč D má v ruce jedinou trefovou kartu trefového spodka a tu musí zahrát.

  1. Rozhodněte kdo získá zdvih.
  • Čtyřem zahraným kartám se říká zdvih. Jeden hráč tento zdvih získá a položí si ho rubama vzhůru na stranu vedle sebe, aby ho později použil k spočítání skóre.

Pravidla které určují, kdo zdvih vyhraje:

  • Byla-li zahrána jedna nebo více karet trumfové barvy, vyhrává ten, který vyložil nejvyšší kartu této barvy.
  • Pokud ve zdvihu nejsou žádné trumfové karty, vyhraje ten, kdo zahrál nejvyšší kartu vedoucí barvy.
  • Pamatujte, že trumfová karta byla určená ukázáním karty na začátku hry. Máte-li problém si její barvu zapamatovat, tak si ji napište.
  • Karty ze zdvihu se nevrací do ruky. V dané hře už se s nimi hrát nebude.

Příklad: Hráč A vyloží na stůl srdcového krále (= Vedoucí kartu), Hráč B vyloží srdcovou 4, Hráč C vyloží srdcovou A a hráč D Vyloží srdcovou 6. Všechny karty jsou barvě Vedoucí karty (tedy srdcové). Vyhrává hráč C, protože vyložil nejvyšší kartu

  1. Vítěz posledního zdvihu pokládá vedoucí karu dalšího zdvihu.
  • Po tom co vítěz dal karty posledního zdvihu na svoji hromádku, položí novou kartu. Pro všechny zdvihy platí stejná pravidla.
  1. Pokračujte ve hraní, dokud všem nedojdou karty.
  • Aby bylo počítání bodů snazší, snažte se, aby od sebe všechny zdvihy, které jste vyhráli byly odděleny.
  1. Spočítejte body každého týmu.
  • Spočítejte zdvihy každého týmu. Pokud Honza získal v tomto kole 3 zdvihy a jeho partner Petr získal 4 zdvihy, sečtou je a mají společně 7 zdvihů.
  • Vítězný tým odečte od počtu svých zdvihů 6. To je jejich skóre za dané kolo. (Takže Honza a Petr by získali 1 bod.)
  • Tým, který prohrál, v tomto kole žádné body nedostane.
  • Počítejte zdvihy (skupinky 4 karet) a ne všechny vyhrané karty.
  1. Hrajte další kola, než některý z týmů získá 5 bodů.
  2. Před další hrou zamíchejte všechny karty.
  • Nový rozdávají je hráč po levici posledního rozdávajícího. Jako u předchozího kola se poslední (trumfová) karta všem ukáže.

Pokud se někdo dostal až na konec tak vám přeji hodně štěstí ve hře a pochopení pravidel. Pravidla jsou složitější, ale když je člověk pochopí, tak už je to sranda. Možná někomu z vás tento zápis pomůže získat pár bodů za týdenní výzvu hraní Whystu. Mějte se hezky a hodně sil do dalšího týdne!

Téra

Sobotní výprava

Pátek 8. března:

12:10 – odjíždím autem do Města, protože je potřeba vykonat zdvořilostní návštěvu u rodičů a oslavit máminy narozeniny. Cestou musím opatřit kytku. Sice s oblibou mámě říkám, že je kradu na hřbitově, ale raději pro květiny jezdím do květinářství 🙂

asi 13:00 – přijíždím k domu rodičů a jdu na věc.

…

14:50 – Zastavuji u skautského domu střediska Šíp Neštěmice.

14:58 – nacházím dům zamčený, nikde ani živáčka. Píši Honzovy zprávu a dím, že jsem na místě. Odpovídá, že je na cestě, ale že vlak měl zpoždění. A aby toho nebylo málo, tak že musí ještě domů, protože skleróza úřadovala a klíče od kluboven zůstali doma. Navrhuji tedy, ať dorazí ke klubovně jakýmikoli vhodným trolejbusem, že ho domů hodím, protože to bude rychlejší.

15:03 – přijel trolejbus s Honzou, nasedáme do auta a jedeme k němu domů. Je to skutečně nesrovnatelně rychlejší, než čekat na trolejbus nebo jít pěšky.

15:20 – jsme zpět u kluboven, nakládáme věci do kufru a vyrážíme do Prahy. Cestou si povídáme o všem možném i nemožném.

16:30 – po chvilkovém hledání zajíždíme do dvora sběrného místa, vykládáme dovezené věci a pak vyrážíme dál. Já jedu do práce, Honzu vezu sebou, aby nemusel šlapat pěšky na nádraží, které je poněkud z ruky. Navíc se mi s ním dobře povídá.

17:00 – přijíždíme na Florenc, zajíždím na náš dvůr u Negrelliho viaduktu, loučíme se. Honza odchází směr nádraží, já směr personální vrátnice a pak do práce.

21:30 – odjíždím domů. Jede se hezky, je celkem mírný provoz.

asi 23:00 – přijíždím domů a chystám se na spaní. Uléhám před půlnocí, ještě slyším půlnoční zprávy, ale o jejich konci už nevím. Zítra mě čeká náročný den.

Sobota 9. března:

4:45 – zvoní telefon, že mám vstávat. Zjišťuji, že v noci nešel proud.

4:46 – opětovně vypadl proud. Takže batoh balím za svitu baterky. Proud ale občas naskočí, aby během minuty zase vypadl.

5:00 – rozcvička s baterkou tu ještě nebyla. Všechno je jednou poprvé 🙂

5:50 – odcházím z domu, startuji auto a vyrážím přes Tašov, Rýdeč, Všeradiště, Řepčice, Třebušín, Lovečkovice, Hradec, Habřinu, Úštěk a Stvolínky až do Zahrádek. Přijíždím asi tak v 6:32.

6:41 – podle jízdního řádu přijíždí vlak. Sláva! 🙂 U průvodčího kupuji svéráznou jízdenku Zahrádky – Česká Lípa přes Litoměřice Horní nádraží 😀 Celou dobu trnu, abych neusnula a nejela až do Postoloprt.

7:36 – vlak přijíždí do Litoměřic. S potěšením vystupuji a koukám, kde je kdo.

V asi 7:45 – přichází první z dětí a pak postupně další a další.

7:55 – přicházejí vedoucí a začíná šrumec, počítání, jízdenky a podobně.

8:05 – přichází poslední kluk s tátou. Tak jsme všichni 😀

8:13 – odjíždíme směr Česká Lípa. Rodiče zůstávají na nástupišti a Pekelná výprava začíná.

9:09 – z okna vlaku kontroluji auto na parkovišti. Je tam. Začínáme se pomalu chystat na vystupování.

9:16 – vystupujeme v Lípě, chvilku řádíme v parku, protahujeme se a zahříváme těla na provozní teplotu.

asi v 9:30 – vyrážíme směr Peklo, nacházíme vzkaz od Čertíka Diblíka a užíváme si.

asi v 11:30 přicházíme ke Skautské skále, připravujeme ohniště a pouštíme se do přípravy oběda. Mimochodem, batáty upečené v popelu jsou vynikající a skutečně chutnají skoro všem. Včetně mlsounů, jako jsem já. Před časem jsem to na jedné výpravě zkusila a tentokrát jsem jeden obrovský batát nesla již cíleně. Je vynikající, kam se hrabou pečené brambory. A navíc jsem si mohla dělat jídlo s oddílem. A dětem to také opravdu chutná, protože se to je na nich vidět 🙂

12:15 – loučím se s oddílem a odcházím sama směr Zahrádky. Neznámou cestou a krajinou, odkázaná jen sama na sebe, své schopnosti a vědomosti a vybavena jen vědomím, že to musím stihnout.

13:02 – přicházím k autu ve stanici Zahrádky. Chvilku odpočívám, připravuji se na cestu. Přemýšlím, jestli se převléknu do civilu, nebo ne. Nakonec vyrážím tak, jak jsem a riskuji posměšky od některých kolegů.

asi 13:50 – dorážím do Prahy a říkám, si že to krásně vyjde.

…

Z důvodu pohybu nadprůměrného množství pitomců na silnici dorážím do práce až v 14:30.

Rychle si připravím vše potřebné na představení a převlékám se do občanského oblečení. Několik posměšků se našlo, jako vždy, ale na to jsem zvyklá. Nebo si to alespoň namlouvám.

21:30 – nakládám mladší sestru (a její sestru 😀 ) a vyrážíme k domovům.

22:20 – vykládám děvčata v Roudnici a dál pokračuji sama.

23:15 – jsem konečně doma. Proud i plyn fungují.

23:35 – uléhám a propadám se do říše snů. Během několika minut, spíše sekund, nevím o světě.

Na kolegy jsem asi působila poněkud unaveně či mentálně úplně mimo a vy už teďka víte, proč.

Byl to príma den 🙂

PS: Od Skautské skály do Zahrádek je to téměř přesně 5 kilometrů, které jsem ušla za 50 minut. Vzhledem k okolnostem jsem se svým výkonem velmi spokojená 🙂

PPS: Cestou jsem se málem uzdravila, protože jsem potkala snad tisíc lidí, kteří šli ze Zahrádek do Lípy. Já budu tak zdravá :-))

U Merlinových špinavých kalhot

Ahoj,přesně tuhle NEnadávku jsem uslyšel, když jsem dneska dorazil domů a poslalo mě to k zemi v záchvatech smíchu. Manželka je mnohem úspěšnější v nenadávání než já, ač se snažím.

Používáte někdo nějakou podobnou perlu? Přidejte jí, ať se pobavíme 🙂

Špu a její myšlenky :)

A máme tady úterý, jediný den v tomto týdnu, kdy můžu splnit týdenní výzvu a něco dobrého uvařit. Ono je to s tím vařením docela složité, protože většinou máme já i můj muž oběd v práci, večeře nevaříme (prostě si doma něco ulovíme) a kolikrát dojdeme pozdě a ani nemáme hlad (alespoň já ne). Vařit pro dva lidi každý den je hrůza. Ale dnes bude dobrá večeře, muž se vrátí ze skautské schůzky pozdě a proto budou tortily s falafelem. Zkouším tento recept.

A jak vypadají mé dny? Jsou od rána do večera nabité, prokrastinace nemá šanci.

Ráno se vyhrabu z postele chvíli po budíku (dávám si ranní chvilku pro sebe, přemýšlení nad nadcházejícím dnem, letmé plánování, očekávání) a jdu snídat. Bez snídaně není den. A pak práce. Ve škole s puberťáky je to někdy složité a také je to moje současná výzva – nepoddávat se tomu a držet si odstup. Světlým bodem jsou hodiny matematiky, která mi přísahám nikdy nešla, o to více si teď užívám, že ji začínám chápat. Ale berte to s rezervou, jde o matiku na základní škole. Každopádně soustavy rovnic jsou momentálně skvělý. Včera jsem se snažila o nich doma básnit, no, nesetkalo se to s úspěchem.

A co po práci? Třeba včera, v pondělí, na mě čekala kolegyně na naše tradiční pondělní kafe a pak hurá za mými vlčaty. Po dvou týdenní absenci schůzek (z důvodu mé nemoci) to byl…záhul! Rozjívení, rozdivočení, ale šťastní, že jsme se sešli. Dokonce mě někteří zastavovali v práci a ptali se, zda už se konečně uvidíme na schůzce. A to pak člověka potěší. Zkoušeli jsme si základní úkony zdravovědy, třeba nalepit náplast v rukavicích (aby si na ně zvykli). Myslím, že se jim to docela povedlo, však pokud se fotka nahraje, posuďte sami. 😀 Každopádně jsem se pořádně nasmáli a užili si společný čas. A o to jde. Na schůzkách se také snažíme zapojovat hry z dramatické výchovy. Jsou krátké, ale intenzivní. Kluci se u nich hodně hýbou a spolupracují ve skupině a docela jim to jde a baví je to. Uvidíme, jaký posun udělají za pár měsíců. Ono totiž vnímat skupinu je fakt těžký.

A dál? Dál byla střediskovka. No, co vám budu povídat. Spousta organizačních záležitostí. Naše středisko je specifické v tom, že jsme složeni z oddílů rozstrkaných do okolních vesnic. Málokdy se sejdeme všichni dohromady. Někdo chodí do práce, někdo bydlí v Brně, někdo studuje v Praze nebo jiných městech. Jenže co s tím? Na minulé radě přišel nápad – inspirovat se Výchovnými poradnami, které vede Australan. Díky za ně! Proto jsme si založili naše on-line Střediskové kafe. Primárně je určen pro rádce skautů a skautek, vedoucí vlčat a světlušek, ale také pro ty, kteří chtějí poznat další členy střediska. Chtěli jsme původně mluvit o výchově a problémech, které na schůzkách nebo při vedení oddílu jsou, poradit, slyšet jiný náhled, také se pochlubit tím, co se nám povedlo, jak nám jde příprava tábora nebo jak se nám povedla schůzka nebo výprava. Zatím to ale vypadá tak, že si povídáme o životě. Prostě a jen mluvíme. A to je dobře. Snažíme se tedy vytvořit prostor, kde můžeme bez obav sdílet cokoliv, kde najdeme pochopení, radu, povzbuzení a inspiraci. V ideálním světě by to bylo skutečné kafe, ale jak říká jeden náš člen “Život není ideální.”.

 

Výzva Skautský borec pro mě letos přišla v zajímavý čas. Jelikož jsem byla 14 dní před borcem doma nemocná, měla jsem dostatek času přemýšlet a hodnotit, sledovat zajímavé lidi na instagramu a inspirovat se. Už dlouho sleduju Báru. Bára je skvělá ženská, která miluje organizování domácnosti. Má o něm svůj ig profil, web a také spolupracovala s TV. Bára dokáže v domácnosti zorganizovat cokoliv. A to byla výzva. Proto jsem se vrhla na reorganizaci našeho bytu. Vyházela nepotřebné oblečení, probrala skříně, dokonce jsme vyměnili některý nábytek. A jdu ještě dál. Vzhledem k nabitým dnům je fajn, když přijdu večer domů a nezakopávám o hromady věcí a mám si kde uvařit kafe, protože moje minulé já umylo před odchodem nádobí. Bára vydala skvělý diář, který má ve své části tabulku, kde je plán úklidu na každý den. Je to plán, není to dogma, ale může člověku usnadnit život. Navíc mě uklízení hrozně baví a protože vím, že ke cvičení se nikdy nedokopu a už se o to ani nesnažím (mnohem raději půjdu na procházku nebo na výlet), volím si v letošním roce jiné priority. Cílem mého letošního borcovního snažení je omezit čas na sociálních sítích, více číst knihy (nejen ty odborné), vytvořit si nějaký volný čas pro sebe (protože v posledních měsících skautuji skoro 24/7, což je dost nebezpečné) a i přesto, že jsem se letos asi zbláznila a kromě vedení oddílu a vedení vlčat a pomáhání okresu, pomáhám na vzdělávacím kurzu a sama mám v plánu na jeden jet, chci mít ve svých dnech čas na odpočinek, který nebude obsahovat přemýšlení o práci nebo o oddíle. Vědomě si nastavit čas tak, abych s tím byla v pohodě a zvládla všechny důležité úkoly. Protože dobrovolničit je sice skvělý, ale nesmíme u toho vyhořet. Takže si teď jdu zapnout WOW a odehrát své daily questy. Mějte se a nezapomeňte odpočívat! 🙂

 

Dobrovolníkem v Himálaji

Zdarec, borčata,

ráda bych s vámi sdílela svůj minulotýdenní úkol, a to článek do skautského časopisu, který jsem poslala do redakce Roverského kmene. Jelikož netuším, jaký bude jeho osud, dám vám ho sem, ať si ho můžete přečíst, kdyby to náhodou nedopadlo. A nebo pokud by se vám nechtělo čekat, než to vyjde 😉

Tak snad se vám bude líbit, a třeba někoho i inspiruje 🙂

Švihulka

DOBROVOLNÍKEM V HIMÁLAJI ANEB JAK OBOHATIT ŽIVOT DĚTEM I SOBĚ

Nezisková organizace Brontosauři v Himálajích již více než 15 let vysílá české dobrovolníky až na samý sever Indie do himálajské oblasti zvané Ladakh neboli Malý Tibet. Hlavním úkolem dobrovolníků je připravit a realizovat prázdninovou výuku pro děti v tamní škole, a to pod taktovkou hesla J. A. Komenského – „škola hrou“.

Každý rok v červenci vyráží parta přibližně 20 dobrovolníků vstříc neuvěřitelnému dobrodružství, které je v následujících několika týdnech čeká v jedné z malebných vysokohorských vesniček Malého Tibetu. Z dobrovolníků se totiž na 14 dní stanou prázdninoví učitelé zdejších dětí.

Samotná výuka je realizována v párech, přičemž každá dvojice dobrovolníků má na starosti jeden vyučovací předmět dle vlastního výběru. Nemusí to být ale jen takové předměty, které známe z našich škol. Důraz je kladen zejména na to, aby to pro žáky bylo nejen poučné, ale i zábavné a obohacující. Kromě typicky vědeckých disciplín lze do výuky zařadit třeba i kreativitu, hudbu, tanec, sport, programování nebo mediální výchovu. Na základě obtížnosti daného kurzu je pak dobrovolníkům přiřazena konkrétní věková kategorie, a to od mateřské školky až po devátou třídu základního stupně. Během dvou vyučovacích týdnů dobrovolníci s dětmi připraví vlastní projekt, který během posledního dne společně prezentují na slavnostním ceremoniálu.

KDO MŮŽE BÝT DOBROVOLNÍKEM?

Přihlásit se jako dobrovolník může úplně každý, kdo má chuť a odhodlání připravit si zajímavý a edukativní program v anglickém jazyce a předat své zkušenosti dětem z druhého konce světa. K dobrovolnictví není potřeba žádná speciální praxe nebo vystudovaná škola, stačí jen dostatečný zápal a alespoň nějaká osobní zkušenost s daným tématem.

Pokud někdo není vyloženě pedagogický typ, nemá nápad na zajímavý projekt či mu chybí parťák do dvojice, a přeci by rád dobrovolnictví zažil na vlastní kůži, nevadí. Vítáni jsou též šikovní pomocníci, kteří mohou přispět například prací na stavbě nového školního zázemí, popřípadě rozšiřovat a modernizovat to stávající. Jako užiteční členové týmu se mohou hodit také zdravotníci nebo fotografové.

Téměř každý rok se dobrovolnictví v Himálaji účastní i mediálně známá osobnost. V minulosti to byli například Světlana Nálepková, Iva Bittová, Lucie Výborná nebo Dominik Hašek, který učil děti hrát hokej přímo v areálu školy na ledové ploše, vybudované rovněž rukami dobrovolníků.

JAK JSME DĚTI UČILI POZNÁVAT KAMENY A VYRÁBĚT CIHLY

Jakožto skautka a tehdy ještě studentka geologie jsem neváhala a přihlásila jsem se k dobrovolnictví v Himálaji s projektem výuky základů geologie. Prostřednictvím nejrůznějších her, podobně jako v oddíle, jsme dětem ukázali, že ne všechny kameny jsou stejné. Že když si je prohlédnou zblízka, uvidí jednotlivé stavební částice, kterým se říká minerály. A že minerály mohou být různě barevné a velké, a když budou mít štěstí, mohou objevit i velmi pěkné kousky. Také jsme jim pomocí názorných pokusů demonstrovali, jak probíhalo vrásnění, které dalo vzniknout těm obrovským horám, které obklopují jejich domov.

Druhá, praktická část výuky byla věnována postupu výroby nepálených cihel, jež místní lidé hojně využívají ke stavbě svých obydlí. Žáci si sami vyzkoušeli připravovat směs na cihly, přičemž si museli otestovat, jaké složení receptury je nejvhodnější a v jakém poměru musí přidávat štěrkovitou či jílovitou složku, aby výsledná cihla po vysušení na přímém slunci byla co nejpevnější.

Na závěrečný projekt byli žáci rozděleni do dvou skupin, přičemž každý tým musel společnými silami vyrobit dvě co nejkvalitnější cihly. Na slavnostním ceremoniálu pak obě skupiny na pódiu předvedly své výtvory a provedly zátěžový test. Mezi cihly postavené na výšku bylo položeno dlouhé prkno, na které postupně vystupovaly děti z obou družstev. Vyhrát měla ta skupina, jejíž cihly unesly více dětí a nerozpadly se pod jejich tíhou. Soutěž dopadla zcela nečekaně – oběma týmům se podařilo vyrobit tak kvalitní cihly, že i po nástupu všech členů na prkno tyto stále pevně držely svůj původní tvar. Zvítězili tedy všichni!

A CO DÁL? PŘECE VSTŘÍC DALŠÍMU DOBRODRUŽSTVÍ!

Po dvou týdnech sice prázdninová výuka končí, ale další dobrodružství začíná. Dobrovolníci se obvykle následující dny či týdny vydávají po vlastní ose na průzkum kulturního či přírodního bohatství Himálaje. Malý Tibet nabízí jednak poznání úplně odlišného způsobu života spojeného se zdejším náboženstvím – buddhismem, jednak nepřeberné možnosti treků do hor či pohodovější výpravy k horským jezerům. Odvážnější jedinci si mohou vyzkoušet třeba i sjíždění divoké řeky Indus.

Během našeho putování jsme navštívili celou řadu buddhistických klášterů a posvátných míst. Dokonce jsme měli možnost se osobně zúčastnit oslavy 80. narozenin samotného Dalajlámy. Největším zážitkem z celé expedice ale pro mne byl jednoznačně výstup na šestitisícovku Stok Kangri (6153 m n. m.). Do základního tábora v nadmořské výšce 5000 m bylo nutno zdolat cca 1500 výškových metrů na vzdálenosti 20 km, a to relativně obtížným terénem. V základním táboře jsme se občerstvili a ulehli na půl dne do stanu, abychom nabrali sílu na závěrečný výstup k vrcholu. Tento úsek cesty bylo nutné absolvovat v noci, jelikož přes den ledovec taje, a nebylo by tak možné po něm šplhat vzhůru. O půlnoci jsme se tedy vydali vzhůru na nejdobrodružnější cestu v mém životě, abychom okolo páté hodiny ranní mohli spatřit dechberoucí úsvit nad nekonečnou „střechou světa“.

CHCETE TO ZAŽÍT TAKY?

Přáli byste si i vy získat takové neskutečné zážitky, obohatit svůj život poznáním místní kultury a zároveň se zasloužit o rozvoj vzdělávání budoucí generace v chudé oblasti Malého Tibetu? Neváhejte a přihlaste se k dobrovolnictví na webu www.himalajskypatron.cz. Zde naleznete i spoustu užitečných informací, příběhů a dalších možností, jak se do projektu zapojit.

 

Temná verze Borce a co by kdyby

Tabulky, čísla, stopky a vše na vteřiny přesně. Udržuj body a hlídej se v tabulce. Každý den nejlepším člověkem, kterým můžeš být. Jenže…

Odeber dobrý pocit.

Odeber dobrovolnost.

Odeber úkoly, které přispívají k vnitřnímu štěstí.

Mysl zamořená myšlenkou na další získání a zmaximalizování bodů při každé činnosti, kterou děláme. Všichni. A právě všichni jsme umístění v tabulce. Kdesi v jiné realitě, kde účast je povinností a kde při nedosažení bodů čeká trest je děsivá.

Výzva Borec, která postrádá slovo výzva a Borec, dostává dystopický nádech. Jen si představte systém tabulek a nekonečných bodů po celý život, který by nám všem udával naší hodnotu a naše příležitosti. Jistě i dnes v mnoha místech se body pomalu stávají realitou. A určování ceny člověka také jistě ve světě najdeme.

Přesto se nedokážu zbavit pocitu, že i bez reprezentace a vizualizace našich denních úkonů v podobě výzvy, žijeme v jedné tabulce, která je jen zamotaná a nemá jednoduchou podobu.

Naším rozhodnutím věnovat se čtením knihy nebo učením se místo prokrastinace, posunujeme se v našem životě. To pouze podoba, kdy na své vlastní oči vidíme náš vzestup či pád, nahání mi myšlenky na drastickou temnou verzi.

Přesto v ní žijeme od narození až do konce. Jen není tak dobře vidět. V kolika výzvách jen žijeme? Do kolika systémů společenství se zapojujeme bez toho, aniž bychom si uvědomovali, že v nich jsme?

Tato myšlenka, primitivní, která napadla jistě každého s pohledem na tabulku, otevírá dveře do dalších námi neviditelných dveřích. Kde jsou – to však stále netuším.

Jídlo – 2. týdenní výzva aneb co si dám k obědu?

Ahoj borci!

Doufám, že máte pěkný start do nového týdne a rozhodla jsem se vám představit jídla, která si můžete udělat v tentotýdenní výzvě.

  • Falafel
  • Hummus (moje nejoblíbenější – tip: rozmixujte s ledem, bude vláčnější)
  • Kuskus a bulgur
  • Chleby a placky (arabský chléb, pita, naan)
  • Birjání
  • Labneh (vykapaný jogurt jako příloha ke všemu)
  • Köfta (turecký karbanátek)
  • Kibbeh
  • Dhaal z červené čočky

Všechna jídla bývají velmi dobře kořeněna a s trochou trpělivosti nejsou ani těžká.

Doufám, že vám bude chutnat.<3

Rubriky
Popis dne

Nejproduktivnější den (i s obrázkem!)

Nejproduktivnější den prvního týdne byla sobota, kdy se podařilo překročit magickou hranici 1000 bodů za jeden den. Konečně se totiž poprvé dalo vyspat (jinak se vstáváním před 6 do práce se dostatečně prospat prostě nejde :-/ A tak když konečně nadešel první volný den celého týdne tak bylo jasné že bude po řádném spánku věnován plnění úkolů a to co nejefektivněji… po ranním běhu jsem tedy požádal svého virtuálního asistenta o vytvoření denního rozvrhu tak, abych stihnul vše potřebné (hlavně 5 hod studia, nějaký ten sport, relax atd.). A aby to zdůraznil, nechť to pojme s německou důkladností a precizností. Výsledek můžete vidět… vypadá to sice jako denní rozkaz wehrmachtu a nebyla tam jinak ani minuta volna, ale výsledek stál za to :))

Druhý zápis

Tak už začal druhý týden, a já ne a ne vymyslet báseň, a že by nakonec jo:

 

V lese temném, kde větve šelestí ladem,

tam se skautský borec vydal na cestu,

s batohem na zádech a mapou v ruce

v srdci malém, ale plném odvahy, jako hřebec na louce.

 

Výzva lesa zní v šepotu stromů a ptáků zpěvu,

skautský borec, jehož srdce tlouklo jak hlas divokého řevu.

šlapal po stezce, co v lese se stočila,

světlo mezi stromy jak ztracený poklad mu zahřálo.

 

Svěřený ohněm, jak strážce svítilny,

Borec skautský, ve tmě, s odhodláním v srdci svém krystalíny.

Za každým stromem skrývá se tajemství a výzva,

Borec s mapou se vydává, jak dobrodružství mává.

 

v lese temném, kde větve šelestí ladem,

skautský borec neváhá, jak šíp vytažený z luku střelím.

tam, v srdci přírody, rozhlíží se v dálce,

borec skautský, hrdina malý, ale jeho odvaha nezná hranice.

 

(Ne)mocný borec

Podobně jako určitě mnoho z vás (někteří to i psali) jsem i já stále odměňována sama sebou za své borcovské snažení. Za každodenní poctivé otužování ve studené vodě mi tělo hezky poděkovalo – strašně jsem se nachladila.

Takže, co teď? Všech sportovních aktivit i otužování jsem se musela vzdát, což je ovšem škoda. Takže mám návrh, co takhle udělat kategorii při nemoci?

Pro začátek mám tři nápady:

  1. Místo otužování ve studené vodě by mohla být jednoduchá babská rada na rýmu: nohy v horké vodě. Nezní to sice moc jako výzva, ale nenechte se zmást – už po pár sekundách máte pocit, že se vám pálí kůže na prstech a že to nevydržíte ani minutu, natož pak deset.
  2. Místo cvičení by se mohla počítat aktivní léčba – kloktání slané vody, proplachování nosu a další. Nějaký čas to zabere a není to nic příjemného.
  3. Denně vypít aspoň litr horkého bylinkového čaje – výzva obzvlášť pro ty, kdo bylinky nemusí!

Tak to je zatím vše, co mě napadlo. Mějte se hezky a hlavně zůstaňte zdraví!