Ne, Maoi, Spálená výprava
Jak vystihnout atmosféru.
Výprava, kde se opaluje. Nebo získává úžeh (ale to naštěstí jen vedoucí)
Den: 14. 4. 2024
Ahoj všichni!
Dnešní článek bude trochu kratší než obvykle, protože jsem odjeta pryč, ale vzhledem k tomu, že tento týden jsem jeste nic nepřidala, byla to nutnost.
(tento článek samozřejmě věnují sushi12, i když si nejsem jistá, jestli si ho přečte – pokud jo, tak zdravím! <3)
Každopádně, přesuňme se k tématu – sushi.
Sushi původně vzniklo jako způsob, jak uchovat ryby – ty se do rýže naložily a díky kvašení se uchovaly déle čerstvé. Později se přestalo použít kvašení, místo toho lidé přišli na rýžový ocet, který několikaměsíční proces kvašení notně urychlil. Ryba se tak začala dávat s rýží do dřevených krabiček, aby se pořádně stlačila, odkud vznikl název hako-sushi.
Po skončení sakoku (japonské izolace trvající od 17. století do druhé poloviny století 19.) se sushi dostalk do světa a začalo se rozvíjet ve velkém. Vznikl nejznámější druh sushi – maki, později třeba california roll a také byla v San Francisku otevřena první sushi restaurace.
Japonska zná tisíce druhů sushi a také tisíce přísad. Co je ale nejdůležitější, je sushi rýže. Na rozdíl od normální rýže je trochu rozvařenější a mazlavější, a proto se tak krásně lepí na další důležitou přísadu – mořskou řasu. Rýže má trochu kyselejší chuť, díky rýžovému octu, se kterým se vaří – vždyť právě to dělá ze sushi sushi, jehož název v japonštině prý znamená “kyselá chuť.”
Druhů sushi je nespočet a každy z nich je něčím ikonický.
Například maki-sushi je jedno z neikoništějších sushi vůbec. Je o rolky, kde je rýže i ingredience uvnitř. Ingredience mohou býť různé – od zeleniny, jako avokádo, ředvička či okurka, až po nejrůznější druhy ryb.
K tomu se váže další typ sushi – uramaki–sushi. Je to typ obráceného sushi, kdy jsou mořská řasa spolu s ingrediencemi uvnitř a rýže navrchu.
Další známé sushi je nigiri-sushi. Vzniklo jako druh rychlého občerstvení, protože to je jedno z nejrychleji připravovaných sushi (ale určitě ne nejjednodušší). Jde o rýžové placičky, navrh se dá jen ryba a občas se celé sushi přebalí tenkým plátkem řasy.
Úplně nejjednodušší je sashimi-sushi, což jsou, když to vezmeme do důsledků, jen proužky ryby či masa podávané se sójovou omáčkou. (takže ani ta rýže vlastně není tak nutná)
U nás méně známé jsou například čiraši-sushi, neboli “rozptýlené sushi,” což je jídlo, kdy se ingredience na sushi smíchají v misce a jí se dohromady, trochu jako rizoto.
California roll je jeden z nejmladších druhů sushi. Místo tuňaka je zde použito avokádo či tyčinky surimi (náhrážka krabího masa) a sushi se roluje na styl uramaki. Rolka se navíc posypává sezamovými semínky či jikrami létajících ryb.
Temaki je jedno z těch méně obvyklých. Jsou to kornoutky z mořské řasy, ve kterých je naskládaná rýže, ryba a všechny ostatní ingredience sushi.
Inari-sushi je pojmenované podle boha Inari, jehož prostředníky jsou lišky a sushi má připomínat právě liščí uši. Připravuje se ze smaženého tofu, které je nadívané právě sushi rýží, neboť právě tofu je údajně nejoblíbenější pochoutka lišek.
Doufám, že se vám članek líbil, i když byl udělaný trochu narychlo. Tak zase příště!
Elen síla lúmenn’ omentielvo…
Tento týden nebyl nic moc, nějak se mi do ničeho nechtělo. Hlavní cíl borce je udělat ze sebe na 2 měsíce lepšího člověka (jestli to dobře chápu 😂), a tento aspekt já osobně hodnotím hlavně podle bodu prokrastinace. Ostatní bodíky pro mě nejsou tak důležité, spoustu z nich plním i mimo borce a přesně k tomu jsem tento týden sklouzl.
Plnil jsem vpodstatě jen to, co je součástí mé běžné rutiny a na body “navíc” co by člověk normálně neudělal, ale kvůli borcovi by se k tomu mohl dokopat jsem se nedokopal😅. A místo toho jsem vždy sklouzl k nějaké formě prokrastinace, kdy je člověk na telefonu jen proto aby na něm byl, což není dobré.
O víkendu už se to zlepšilo, rodinná oslava na chatě, tam zase nešlo splnit mlsání, ale jednou za čas si člověk může dopřát pár nezdravých věcí a zároveň mě ten příjemně a smysluplně strávený čas s rodinou (celé sobotní odpoledne jsem koukal na hokej🤣), bez prokrastinace namotivoval do posledních 2 týdnů. Uteklo to teda hrozně rychle.
Věřím že se vám šestý týden dařil o něco lépe než mě a jste namotivovaní do finiše.
Jája
Poslušně hlásím, že mé fyzično se dostává opět do stavu provozu schopného a že bude opět možné se s vervou zapojit do borcování. A co jsem tak koukala na tabulku, tak se mi zatím daří plnit dvě ze tří svých cílů: čili dohrát až dokonce a být lepší, jak loni.
Na včerejšek jsem v práci vydindala volno, takže jsem mohla se zbytkem oddílu vyrazit do Vědomic na ZVaS. Hodilo to nakonec hezký počet bodů, protože deset hodin s dětmi, z toho čtyři na trati, to se prostě hodí. Navíc se užila i spousta srandy a překvapení, a moje světlušky (a jeden světlušák) neskončily jako poslední. Sice jen o fous, ale to mě nevadí, jim už trochu jo, ale do příště budou budou moci hodně natrénovat a pak už to bude o dost lepší.
Domů jsem dorazila velmi příjemně naladěna a unavena. Po prohlédnutí toho individua v zrcadle jsem se dosti zhrozila, ale do rána se červená téměř vstřebala a tak jsem dneska v práci moc neděsila 😀
Do postele jsem padla jako podťatá sosna, usnula jsem velmi brzy po tom, co jsem šla spát a až do rána spala. V klidu a pohodě. A poprvé po téměř dvou týdnech už bez léků. Co více si přát.
Už nějakou dobu hledám novou práci. Dostala jsem nějaké tipy, ale pořád to nějak nebylo to, co bych hledala nebo na co bych si troufala. Až teďka ve čtvrtek jsem zase jednou jela do práce, bylo teplo, celkem pohoda a já si tak přemýšlela o všem možném. A pak jsem najednou věděla, že ten poslední tip musím zkusit, že to je správná volba a dobrá cesta. Bylo to tak moc jasné, že nešlo váhat. V pátek dopoledne jsem tedy sedla k počítači a napsala do oné firmy email. Ani jsem nebyla nějak moc nervózní a jen tak psala. Šlo to snadno. Až podezřele. Ono to nějak dopadne. Tento pocit, takové to náhlé osvícení, naprostou jistotu, že je něco potřeba udělat a případně i jak, jsem už několikrát zažila. A zatím se mi vždy vyplatilo ten pocit poslechnout. Věřím a doufám, že i tentokrát mi někdo ukazuje dobrou cestou 🙂
Mějte se všichni jak kdo chcete, máme před sebou ještě dva týdny, to už určitě všichni dáme 🙂
Milý cestovatelský deníčku,
snad mi všichni borci odpustí, že neumím kreslit. Týdenní výzva si to ale žádala, tak jsem to zkusila. Z messengeru jsem zkusila obkreslit biceps a z watsupu siluetu objetí jako symbol přátelství a vztahů. Kromě táborového ohně jsem ale nevymyslela moc dobrý způsob, jak ztvárnit všechny ty krásné zážitky, co skaut přináší… Snad je to nakonec stejně nejvíc o tom, že se máme rádi.
Krásný den všem,
Fialka
Ahoj, dnes tu pro vás mám recept na Japonské lívance.
Japonské lívanečky fuwa fuwa sice na první pohled vypadají jako klasické americké lívance a také se často podávají zalité javorovým sirupem, ale jsou mnohem víc nadýchané, lehké, dalo by se říct až pěnové. Jejich příprava přitom není nijak složitá a bude vám na ně stačit jen pár základních ingrediencí, které určitě máte v kuchyni.
Suroviny (1 dávka)
4 vejce
40 ml mléka
1 lžička kypřícího prášku
60g hladké mouky
40g cukru krupice
Kousek másla na pánev
Ovoce
Postup
1.Vejce rozklepneme a oddělíme zvlášť bílky a žloutky. Z bílků a cukru vyšleháme pevný sníh.
2.Žloutky smícháme s mlékem, kypřicím práškem a moukou. Do této směsi pak zlehka vmícháme po částech vyšlehaný sníh.
3.Na rozpálenou pánev dáme rozpustit kousek másla a na něm smažíme lívance. Jakmile na pánev nalijeme těsto přiklopíme pokličkou. Necháme asi minutu péct. Pečeme na při nízké teplotě.
4.Odkryjeme poklici a na lívance přidáme další těsto a zavřeme poklicí. Opět pečeme asi 1 minutu. (Po pár pokusech jsem tento bod receptu vynechala a lívance byly mnohem lepší a nepřipálené)
5. Odklopíme poklici, obrátíme lívance, pečeme další 1 minutu.
6.Hotové lívance servírujeme na talíř, posypeme cukrem a s ovocem.
Tento recept jsem zkoušela včera, není špatný ale asi raději zůstanu u klasických českých lívanců.
Téra
Nejzajímavější z tohoto týdne byl Závod vlčat a světlušek, kterého jsem se zúčastnil jako doprovod hlídky v Čelákovicích (okres Praha-východ). Nejdřív se tedy podělím o radost z tohoto závodu, méně důležité borcovské poznámky nechávám na konec.
Závod nesl název Skautský tábor na Labi a moc se mi líbil jeho jednoduchý, ale přitom funkční a ryze skautský symbolický rámec. Na hlavní louce stál stožár, hangár jako zázemí pro pořadatele a jeden podsadový stan. Během úvodního nástupu se hlavní pořadatel zděsil, kam mu z tábora zmizel zbytek stanů a poprosil přítomné hlídky, aby mu je pomohli nalézt (protože “stany jsou v táboře to nejdůležitější”). U každé disciplíny na trase pak byl nejméně jeden podsadový stan, který sloužil někdy jako zázemí pro organizátory, jindy jako zadání úkolu (např. stan uklidit a z rozházených věcí vybrat a sbalit ty, které jsou potřeba na jednodenní výpravu). Disciplíny byly jednoduché, ale mnohdy praktické (např. v táborové kuchyni si každý v šestce měl připravit obloženou bagetu, která jim pak současně posloužila jako svačina). Důležité bylo, aby si hlídka nezapomněla před přípravou jídla umýt ruce, a následně po sobě uklidila pracovní prostor.
Jako průvodka sloužil arch papíru s obrázkem prázdné louky se stožárem, ke kterému si vlčata lepila obrázky stanů, která získávala za splnění jednotlivých disciplín. Na konci na stožár dokreslila vlajku a stany vybarvila, čímž vznikl hezký obrázek tábora. Součástí doprovodného programu bylo třeba pletení turbánků nebo skládání podsad z dílků vytvořených na 3D tiskárně. Nebyly třeba žádné spešl kostýmy, složité rekvizity, neuměle zahrané scénky. Všechno bylo přirozené, milé, skautské a zapadalo to do sebe (včetně nástupů se vztyčováním a spouštěním vlajky a zpěvem skautské a státní hymny — zkrátka jako na táboře). Před vyhlášením výsledků pořadatel závodu poděkoval hlídkám za nalezené stany a hrozně hezky řekl, že si během toho uvědomil, že v táboře přece nejsou nejdůležitější stany, ale to, co děvčata a chlapci dovedou, jak se k sobě hezky chovají a že dobře spolupracují. “Správně vidíme jen srdcem — co je důležité, je očím neviditelné,” uzavřel to Saint-Exupéryho citátem, který byl současně ukryt v jedné z šifer na stanovišti vtipně nazvaném Hlavomorna.
Všechno šlapalo, časově se to výborně stihlo, závod skončil dokonce o půl hodiny dříve, než bylo avizováno. Jen se trochu stydím, že naše šestky obsadily téměř všechna postupová místa. Pokud tedy tento zápis čtete někdo z okresu Praha-východ, moc se Vám omlouvám, nezlobte se, prosím. Příště to zase může dopadnout úplně jinak (posledně jsme nepostupovali vůbec). 
A jak jsem dnešek prožil borcovsky?
Borcovsky dnešek nezačal vůbec dobře. Ráno jsem zaspal (jinými slovy: nevstal jsem, když mě ve 4:45 vzbudil štěkající pes, což byla osudová chyba), takže když jsem vstával v 5:50, už jsem neměl šanci ráno stihnout ani ranní běh, ani protažení a posilování. Stihl jsem se tak akorát osprchovat (studenou vodou samozřejmě), nasnídat, sbalit, obléct do kroje a vyrazit tak, abychom byli v 7:15 na místě srazu.
Nakonec se mi ale podařilo do dne naskládat poměrně dost bodů: nejvíc samozřejmě za dobrovolnictví (na závodě jsem strávil celý den), alespoň hodinu strávenou na trase jsem si mohl započítat jako procházku, v době kdy jsme na trase nebyli jsem hrál alespoň hodinu na kytaru, po cestě na závod a ze závodu povídání s přáteli (svezl jsem se s tátou jednoho z našich vlčat). Některé body byly tvrdě vydřené, třeba když jsem si nedal po horkém dni s vítěznou šestkou zmrzlinu.
Když se k tomu přičetlo psaní tohoto Cestovního deníku, čtení zápisů druhých a tak podobně, hodilo to nakonec hezkých 965 bodů, což je vlastně (na moje poměry) velmi slušný výsledek 🙂
Přeji všem borkyním a borcům hodně sil do posledních dvou týdnů výzvy!