Nejlepší ZVaS ever!

Nejzajímavější z tohoto týdne byl Závod vlčat a světlušek, kterého jsem se zúčastnil jako doprovod hlídky v Čelákovicích (okres Praha-východ). Nejdřív se tedy podělím o radost z tohoto závodu, méně důležité borcovské poznámky nechávám na konec.

Závod nesl název Skautský tábor na Labi a moc se mi líbil jeho jednoduchý, ale přitom funkční a ryze skautský symbolický rámec. Na hlavní louce stál stožár, hangár jako zázemí pro pořadatele a jeden podsadový stan. Během úvodního nástupu se hlavní pořadatel zděsil, kam mu z tábora zmizel zbytek stanů a poprosil přítomné hlídky, aby mu je pomohli nalézt (protože “stany jsou v táboře to nejdůležitější”). U každé disciplíny na trase pak byl nejméně jeden podsadový stan, který sloužil někdy jako zázemí pro organizátory, jindy jako zadání úkolu (např. stan uklidit a z rozházených věcí vybrat a sbalit ty, které jsou potřeba na jednodenní výpravu). Disciplíny byly jednoduché, ale mnohdy praktické (např. v táborové kuchyni si každý v šestce měl připravit obloženou bagetu, která jim pak současně posloužila jako svačina). Důležité bylo, aby si hlídka nezapomněla před přípravou jídla umýt ruce, a následně po sobě uklidila pracovní prostor.

Jako průvodka sloužil arch papíru s obrázkem prázdné louky se stožárem, ke kterému si vlčata lepila obrázky stanů, která získávala za splnění jednotlivých disciplín. Na konci na stožár dokreslila vlajku a stany vybarvila, čímž vznikl hezký obrázek tábora. Součástí doprovodného programu bylo třeba pletení turbánků nebo skládání podsad z dílků vytvořených na 3D tiskárně. Nebyly třeba žádné spešl kostýmy, složité rekvizity, neuměle zahrané scénky. Všechno bylo přirozené, milé, skautské a zapadalo to do sebe (včetně nástupů se vztyčováním a spouštěním vlajky a zpěvem skautské a státní hymny — zkrátka jako na táboře). Před vyhlášením výsledků pořadatel závodu poděkoval hlídkám za nalezené stany a hrozně hezky řekl, že si během toho uvědomil, že v táboře přece nejsou nejdůležitější stany, ale to, co děvčata a chlapci dovedou, jak se k sobě hezky chovají a že dobře spolupracují. “Správně vidíme jen srdcem — co je důležité, je očím neviditelné,” uzavřel to Saint-Exupéryho citátem, který byl současně ukryt v jedné z šifer na stanovišti vtipně nazvaném Hlavomorna.

Všechno šlapalo, časově se to výborně stihlo, závod skončil dokonce o půl hodiny dříve, než bylo avizováno. Jen se trochu stydím, že naše šestky obsadily téměř všechna postupová místa. Pokud tedy tento zápis čtete někdo z okresu Praha-východ, moc se Vám omlouvám, nezlobte se, prosím. Příště to zase může dopadnout úplně jinak (posledně jsme nepostupovali vůbec). 

A jak jsem dnešek prožil borcovsky? 

Borcovsky dnešek nezačal vůbec dobře. Ráno jsem zaspal (jinými slovy: nevstal jsem, když mě ve 4:45 vzbudil štěkající pes, což byla osudová chyba), takže když jsem vstával v 5:50, už jsem neměl šanci ráno stihnout ani ranní běh, ani protažení a posilování. Stihl jsem se tak akorát osprchovat (studenou vodou samozřejmě), nasnídat, sbalit, obléct do kroje a vyrazit tak, abychom byli v 7:15 na místě srazu.

Nakonec se mi ale podařilo do dne naskládat poměrně dost bodů: nejvíc samozřejmě za dobrovolnictví (na závodě jsem strávil celý den), alespoň hodinu strávenou na trase jsem si mohl započítat jako procházku, v době kdy jsme na trase nebyli jsem hrál alespoň hodinu na kytaru, po cestě na závod a ze závodu povídání s přáteli (svezl jsem se s tátou jednoho z našich vlčat). Některé body byly tvrdě vydřené, třeba když jsem si nedal po horkém dni s vítěznou šestkou zmrzlinu.

Když se k tomu přičetlo psaní tohoto Cestovního deníku, čtení zápisů druhých a tak podobně, hodilo to nakonec hezkých 965 bodů, což je vlastně (na moje poměry) velmi slušný výsledek 🙂

Přeji všem borkyním a borcům hodně sil do posledních dvou týdnů výzvy!