Poslušně hlásím, že mé fyzično se dostává opět do stavu provozu schopného a že bude opět možné se s vervou zapojit do borcování. A co jsem tak koukala na tabulku, tak se mi zatím daří plnit dvě ze tří svých cílů: čili dohrát až dokonce a být lepší, jak loni.
Na včerejšek jsem v práci vydindala volno, takže jsem mohla se zbytkem oddílu vyrazit do Vědomic na ZVaS. Hodilo to nakonec hezký počet bodů, protože deset hodin s dětmi, z toho čtyři na trati, to se prostě hodí. Navíc se užila i spousta srandy a překvapení, a moje světlušky (a jeden světlušák) neskončily jako poslední. Sice jen o fous, ale to mě nevadí, jim už trochu jo, ale do příště budou budou moci hodně natrénovat a pak už to bude o dost lepší.
Domů jsem dorazila velmi příjemně naladěna a unavena. Po prohlédnutí toho individua v zrcadle jsem se dosti zhrozila, ale do rána se červená téměř vstřebala a tak jsem dneska v práci moc neděsila 😀
Do postele jsem padla jako podťatá sosna, usnula jsem velmi brzy po tom, co jsem šla spát a až do rána spala. V klidu a pohodě. A poprvé po téměř dvou týdnech už bez léků. Co více si přát.
Už nějakou dobu hledám novou práci. Dostala jsem nějaké tipy, ale pořád to nějak nebylo to, co bych hledala nebo na co bych si troufala. Až teďka ve čtvrtek jsem zase jednou jela do práce, bylo teplo, celkem pohoda a já si tak přemýšlela o všem možném. A pak jsem najednou věděla, že ten poslední tip musím zkusit, že to je správná volba a dobrá cesta. Bylo to tak moc jasné, že nešlo váhat. V pátek dopoledne jsem tedy sedla k počítači a napsala do oné firmy email. Ani jsem nebyla nějak moc nervózní a jen tak psala. Šlo to snadno. Až podezřele. Ono to nějak dopadne. Tento pocit, takové to náhlé osvícení, naprostou jistotu, že je něco potřeba udělat a případně i jak, jsem už několikrát zažila. A zatím se mi vždy vyplatilo ten pocit poslechnout. Věřím a doufám, že i tentokrát mi někdo ukazuje dobrou cestou 🙂
Mějte se všichni jak kdo chcete, máme před sebou ještě dva týdny, to už určitě všichni dáme 🙂