Ahoj všichni!
Ano, přiznávám. S tímto článkem přicházím, takříkajíc, s křížkem po funusu, neboť Velikonoce už nás dávno minuly, ale vzhledem k tomu, že jsem minulý týden přijela úplně mrtvá z puťáku a od té doby jsem na to neměla čas, jsem ráda, že jsem se k tomu vůbec dostala. Navíc, 5 bodů je 5 bodů, ať už budu psát o čemkoliv a alespoň tím navážu na tradici svých tematických zápisů o jídle – i když ne vždy tak úplně.
Ale než začneme – copak jste vařili jako tradiční velikonoční jídlo?
Já si právě teď pochutnávám na vařených vejcích (původně měli být s křenem. Ale křen nám došel. Takže – vejce s křenem bez křenu. Budiž.) Jediné, co mi k tomu chybí, je potravinářské barvivo – moje oblíbené tradiční velikonoční jídlo je totiž takový ten jakýsi mimozemský vaječný salát, který vznikne, když rozkrájíte vejce, která vaši bratři přitáhli z koledy. Často se nám totiž stává, že barva prosákne až na bílek, takže to jídlo je hned takové barevnější. Letos jsem však vajec barvila jen pár a nikdo od nás na koledu nešel, takže z mimozemského salátu sešlo. 🙁
Ale už dost o mých problémech a pojďme se podívat na to, jak slaví Velikonoce i jiné národy. A jako obvykle jsem vybrala ty největší skvosty, jaké se dají na internetu najít.
Velikonoční bandikut (Austrálie)
Stejně jako k Vánocům neodmyslitelně patří vánoční pásovec, k velikonocům zas patří bandikut. (Nevíte, co to je bandikut? Nezoufejte, negooglujte – známý též jako vakojezevec či bibly, bandikut je druh australského vačnatce, podobně jako klokani. Vypadá to jako mix králíka, pískomila a klokana) Stejně jako my máme čokoládová kuřátka, zajíčky a jiné potvory, Australané v rámci kampaně za ohrožené živočichy vsadili zase na bandikuty. Jak se říká, jiný kraj… (Na druhou stranu, bandikut je alespoň roztomilý. Mohly to být také čokoládové tarantule. A těch bych se já osobně nedotkla ani chlorovaným klacíkem.)
Obří omeleta (Francie, Haux)
Tradice vesnice Haux údajně koření v době Napoleonských válek, kdy vojsko Bonaparta procházelo skrz obec a vesničané je pohostili omeletou. Od té doby je velká omeleta tradicí, na kterou se údajně sjíždějí turisté z celého světa. Na jídlo je tradičně rozklepnuto více jak 5000 vajec, z čehož vznikne omeleta velká na to, aby se z ní najedlo 1000 lidí.
Påskekrim (Norsko)
Zatímco si zbytek světa připomíná vraždu Ježíše Krista, Norové radši řeší něco jiného – například kdo zabil Bjørna Bjørnsona v jeho rybářské chatrči. Velikonoce jsou totiž časem na Påskekrim, tedy maraton detektivek a mysteriózních thrillerů, ať už ve formě severských krimi filmů, knížek či rozhlasových her. Také na to mají čas – v Norsku jsou totiž velikonoční prázdniny dlouhé 2 týdny a často také spojené s lyžováním či bežkováním.
Rozbíjení botides (Řecko, Korfu)
Botides je v řečtině výraz pro keramickou vázu – a právě ty jsou v Řecku, zatímco u nás probíhá Bílá sobota, rozbíjeny. A ne jen tak – hází se rovnou z oken vysokých pater domů přímo na ulici. Údajně to má zahnat zlé duchy, a proto si každý přihlížející může vzít jeden keramický střep domů, aby mu přinášel štěstí. Přestože celá akce vypadá dost nebezpečně, nikdo při ní ještě nebyl zraněn – ulice jsou totiž pečlivě hlídané a hází se pouze z určených domů. Přesto je to však pro Čecha dost neobvyklá podívaná – mnohem bližší mu nejspíš bude tradiční řecké barvení vajec. Ty se barví zásadně na červeno, aby tak připomněli krev Ježíše Krista.
Vaječné závody (Skotsko)
A zatímco většina Řeků i Čechů svá obarvená vejce řádně snědí nebo rozdají příbuzným, Skotové se s tím nepářou a rovnou je pustí z kopce dolů. To má údajně symbolizovat kámen, který se odvalil z Kristovy hrobky po jeho zmrtvýchvstání. Dnes se však než o symboliku jedná o zábavu (nejen) pro mládež, kde spolu soutěžící soutěží o to, čí vejce se dostane nejdál, aniž by se rozbilo.
Doufám, že se vám i tento příspěvek líbil, a že jste se třeba něco nového dozvěděli. A kdo ví – třeba některou z tradic přijmete za svou a budete se jí příští rok řídit (jen prosím, až budete někdo házet květináč, nejdříve se ujistěte, že na ulici nikdo není. Moc děkuji:))
Tak zatím!
Elen síla lúmenn’ omentielvo…
