Je to pech, ale přeci to nevzdám.

Od začátku letošního ročníku se snažím být v bodech lepší, než moje úhlavní protiborka a zatím se to pořád nějak dařilo. Ne o moc, pořád jsme se tak nějak přetahovaly, ale veskrze to vypadalo dobře. Jenže pak přišlo úterý tohoto týdne.

Měla jsem v plánu se zastavit u nějaké památky a tím nabrat další body, zrovna tak jsem chtěla volný čtvrtek využít k výletu a opět získat hromadu dalších bodů a zážitků, protože výlety já obecně ráda 🙂

Někdy v pondělí jsem začala trochu cítit záda, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Nebylo to poprvé v mém životě a nedomnívám se, že to je naposledy. Takže pohoda. Dělala jsem doma, to co bylo třeba, jako třeba že jsem honila šicí stroj a tak vůbec.

V úterý jsem si řekla, že je už tak hezké počasí, že by to bylo vhodné na to, vyrazit v sukni. Odpoledne jsem se tedy začala strojit, ale zjistila jsem, že to fakt nedám, že mé fyzično je jiného názoru. Takže jsem valila klasicky v džínech. Schůzka byla fajn, jen takové to normální zlobení vlčat, ale bez toho by to asi nešlo. No a pak už hurá spát, protože ve středu jsem musela bezy vstávat, abych stihla být včas v práci na zkoušce, kterou někdo vymyslel už od osmi hodin… Uléhala jsem spokojená a těšila se na to, že budou další body za spánek a tak vůbec 🙂

Tu noc jsem definitivně usnula až ve tři ráno a budík mi zvonil v pět. Asi si dovedete představit, jak jsem musela vypadat a jak mi bylo. Večer jsem pak padla do postele jako podťatá sosna a spala skoro deset hodin, alespoň k něčemu to bylo 🙂

Volný čtvrtek jsem prožila v posteli, kde mi bylo nejlépe. Z výletů a bodů nebylo nic. Jen těch pár za čtení.

V pátek jsem myslela, že mi už hrábne, ale dostala jsem tip na jeden lék a také jej pak dostala.

Ulevilo se mi. Velmi se mi ulevilo, takže dneska ráno bylo možno jet ne výpravu. Hurá! 😀 Takže večer nastavit budíka tak, aby zazvonil za osm hodin a minutu 😀 Pak se rychle najíst, sednout do auta, vrátit se pro telefon, a vyrazit do Blíževedel. Tam rychle zaparkovat a téměř v minutě poslední dorazit na nástupiště a vidět přijíždět vlaky. Ono těch minut bylo asi pět, ale takto je to takové dramatičtější  😉 Nastoupila jsem do vlaku, koupila si lístek, koukala z okna, po lidech, občas do telefonu, ale nejraději po okolí. Vylezla jsem v Litoměřicích a hnedka už tam byla Bára a pak další děti, větší mi menši (počítaje v to i dospělé). No a pak zase do vlaku a hurá do Blíževedel 😀 a následně na hrad Hřídelík. Tam světlušky a vlčata rozdělali oheň a pak se učili, jak se skládá a ovládá turistický plynový vařič. Ono se jim to brzy možná bude hodit.

No a pak už byl čas loučení, došla jsem na nádraží, jako na potvoru jsem čekala u závor, nasedla do auta a vyrazila ku Praze za svojí prací.

Z výpravy jsem měla velikou radost, z bodů za ní také 🙂 Je fakt hezké sledovat, jak člověka umí někdy změnit barevná tabulka s čísly.

Z důvodů zdravotní rozhodnuté mého fyzična, že je ideální čas na to si zase jednou zabolet je mi jasné, že tentokrát náš souboj s Č nevyhraji. Má už takový náskok, že to asi fakt nepůjde stáhnout a otočit. Navíc, fakt nejsem schopná dělat svoji obvyklou ranní rozcvičku a jsem ráda, že jsem ráda. A do toho ještě takové pracovní období, že není reálné spát osm hodin. Když to tak sečtu jedno k druhému, je to pech. Nicméně: Přeci to nevzdám! Takže i když můj původní třetí cíl už není reálný, tak nedám svou kůži lacino a ono to nějak dopadne. Pořád mám šanci Borce doborcovat až do konce a být o něco lepší jak loni.

Už se nám borcování blíží ke konci, ale i tak si to ještě můžeme hezky a hodně užívat. Takže to také nevzdávejte a užívejme si hezký jarních dní, pěkných výprav, radosti z toho, že můžeme být spolu a tak vůbec 🙂