Putování za Uškou

Dnešní povídání se mi vlastně nikam nezapočítává, protože je pátek a to je odpočinkový den. Jenže je to také den, kdy mám konečně čas i něco napsat a to nejenom několik řádek, ale i něco více. Takže dneska to udělám jen pro dobrý pocit a někdy o víkendu napíši ještě něco málo, abych měla těch 100 bodů, ty se pokaždé hodí. Odpočinkový den mě osobně dosti rozhazuje skoro všechno, protože každý den něco mám, někdy i hodně, a tak ať jej dám kamkoli, vždycky na tom hrozně tratím. Ale o tom dneska povídat nechci.

Kupodivu se stalo to, že jsem tento týden měla celkem tři dny volna. Pondělí jsem tedy věnovala práci doma, praní a také udělání daňového přiznání a toho všeho, co je potřeba udělat.

Úterý dopoledne padlo na žehlení a odpoledne pak na schůzku s naší drobotinou. Do toho i nějaké to čtení, ať se tabulka plní 🙂

Středu jsem se rozhodla věnovat sobě a takové malé pouti. Chtěla jsem se prostě projít a jelikož Týdenní výzva je taková, jaká je (čili „Navštiv skautskou památku“) tak jsem se vydala na jedno místo, které není moc známé, vlastně skoro vůbec, ale které pro mne osobně, a nás oddíl vůbec, má veliký význam.

Ráno jsem si tedy sbalila všechno potřebné na cestu, uklohnila tousty a čaj, všechno dala do batohu, na sebe si oblékla oddílovou mikinu, šátek, vestu, obula si trekové boty a vyrazila na cestu. To bylo asi v deset hodin. Věštba byla příznivá, venku bylo kolem pěti stupňů nad nulou a vypadalo to všechno dobře.

Úmyslně jsem šla tak, abych nebyla na frekventovaných cestách, neměla jsem nějak na nikoho náladu a tohle se mi povedlo dobře, sice občas projelo nějaké to auto, ale jinak jsem vlastně až do Třebušína nikoho nepotkala. A i ta rodina v Třebušíne odbočila dříve, než jsme se potkali, takže to vlastně vyšlo parádně. Na obrázku je cesta vedoucí z Malečova směrem k vodárně a pak dále do Horních Zálezel.

 

Chvílemi jsem musela jít po cestách a silnicích, ono to jinudy pořádně nešlo, ale jak to šlo, tak jsem odbočila bokem, do lesů a luk. Šlo se mi hezky. Du uší jsem měla puštěnou muziku. Asi si někdo pomyslí cosi o barbarech, ale mě to pomáhá se soustředit na sebe a být úplně mimo. Přitom to nemám moc na plno, abych slyšela, co se kolem děje a byla v bezpečí. Takže muzika a pak i Skuattalk s Bobem o historii a tak podobně. Vřele tento díl doporučuji, byť je dlouhý jako Lovosice 🙂

 

 

 

 

 

 

 

Ač je to k nevíře, došla jsem až k Habeši 🙂 Tento konkrétní je v Proboštově. Dneska tato vesnice patří pod Malečov a není zrovna veliká, ale dříve to bývalo centrum dění, v Proboštově totiž je, na rozdíl od Malečova, kostel.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kopečky já ráda 🙂 A pokud se vám zdá, že tam kdesi v dálce vidíte něco povědomého nebo známého, tak máte pravdu. Na obrázcích je skutečně vidět jak Buková hora, tak památný kopec Říp. Od nás to k němu není daleko.

Ukázalo se, že mapy nejsou vždy úplně spolehlivé, protože ukazují cesty, které ve skutečnosti neexistují a nebo neukazují cestu, na které evidentně stojím. Ještě že se umím celkem dobře orientovat, takže mi to nevadí. Užila jsem tak i nějaké to dobrodružství při hledání správné cesty a našla i mnohá hezká zákoutí, kam bych jinak nedošla.

V Řepčicích jsem se napila z místního pramene, voda ze studánky je fakt moc dobrá a člověku hnedka dodá nové síly na cestu. Altánek je nový, v létě se bude turistům jistě hodit. A nejenom jim.

 

 

 

 

 

 

Asi v půl jedné jsem byla na místě. Počítala jsem s tím, že bude potřeba odklidit nepořádek, ale ukázalo se, že to vůbec není potřeba. Sebrala jsem tedy jen vyhořelé svíčky a zapálila dvě nové. Jednu jsem přinesla, druhá byla na místě, ale někomu zhasla téměř okamžitě po zapálení. Tak proto dvě.

Pokud vám jméno Ušky nic neříká, tak věřte, že je to zakladatelka 1. dívčího oddílu z Litoměřic, patříme pod středisko Radobýl. Osobně jsem ji nikdy nepoznala, přišla jsem do oddílu až po její smrti, ale přesto ji za mnohé vděčím. Svůj věčný sen sní na hřbitově v Třebušíně, aby měla výhled na svůj milovaný Kalich.

Chvilku jsem postála, přemýšlela o všem možném, na hrobě bzučel důkladný čmelák, kolem cvrlikalo opeřenstvo, foukal vítr a jinak bylo ticho a klid. A tu mi na mysl přišel slib. Polohlasem jsem si jej znovu přeříkala. Ani nevím proč, prostě to tak samo vyplynulo ze situace. Možná jej Uška chtěla slyšet, kdo ví.

Rozloučila jsem se a vyšla před hřbitov, doplnila jsem trochu kalorií, a hlavně tekutin, a vydala se na cestu domů. Nechtělo se mi jít stejnou cestou, takže jsem to vzala trochu jinudy. A na této etapě se právě ukázalo, že ne všechny cesty jsou na mapách a ne všechno, co je v mapě je i ve skutečnosti. Ale nakonec všechno dobře dopadlo. V jednom okamžiku totiž zafungovala moje vizuální paměť a já pochopila, kudy mám jít. Tím místem jsem před pár hodinami procházela, jen z jiného směru a jinam.

Pokukovala jsem trochu po obloze, protože občas spadla nějaká ta krůpěj, ale pršet nezačalo, což mi udělalo radost. Nicméně jsem byla rozhodnutá prostě dojít, ne se někde schovávat, jelikož cestou domů mi už zmoknutí nevadí. Mám déšť ráda, ačkoli nerada moknu, když to není nutné, nebo pak musím v těch mokrých věcech být déle, než je nutné. Vím, je to trochu protimluv, ale je to tak.

Rozloučila jsem se a vyšla před hřbitov, doplnila jsem trochu kalorií, a hlavně tekutin, a vydala se na cestu domů. Nechtělo se mi jít stejnou cestou, takže jsem to vzala trochu jinudy. A na této etapě se právě ukázalo, že ne všechny cesty jsou na mapách a ne všechno, co je v mapě je i ve skutečnosti. Ale nakonec všechno dobře dopadlo. V jednom okamžiku totiž zafungovala moje vizuální paměť a já pochopila, kudy mám jít. Tím místem jsem před pár hodinami procházela, jen z jiného směru a jinam.

Pokukovala jsem trochu po obloze, protože občas spadla nějaká ta krůpěj, ale pršet nezačalo, což mi udělalo radost. Nicméně jsem byla rozhodnutá prostě dojít, ne se někde schovávat, jelikož cestou domů mi už zmoknutí nevadí. Mám déšť ráda, ačkoli nerada moknu, když to není nutné, nebo pak musím v těch mokrých věcech být déle, než je nutné. Vím, je to trochu protimluv, ale je to tak.

Před Proboštovem jsem potkala jeden z mála autobusů, které tudy během dne projedou. Silnice je tam úzká a tak jsem uhnula do boku, aby autobus nemusel uhýbat, když ze zhora jelo auto. Je to zrovna jedno z těch míst, kde člověk chtě nechtě musí kus jít po silnici, protože jinudy to rozumně nejde. Řidič si mě dost prohlížel a asi trochu nechápal, ale vzadu ve voze byl evidentně někdo z našich. Neviděla jsem pořádně na tváře a tak nikoho nepoznala, ale podle toho, jak se na mě smáli a mávali to bylo jasné. Tohle mě pokaždé zlepší náladu. Zamávala jsem jim na oplátku a pokračovala po cestě dále.

Domů jsem dorazila někdy po půl čtvrté. Hodně unavená, ale moc spokojená a plná dojmů. Pobolívalo mě skoro celé tělo, ale bolavá záda byla v pořádku a já měla fakt velikou radost. Byla to vlastně letošní první delší výprava a je poznat, jak člověk přes zimu zleniví 🙂

Když jsem tvořila poslední obrázek, tak jsem poněkud fascinovaně zírala na údaj o tom, kolik metrů jsem vystoupala a pak zase sestoupala. Pět set padesát tři metrů není vůbec špatné, když se to přepočítá na ušlou vzdálenost, která je celkem asi dvacet kilometrů. Ten plánek totiž nevznikl v telefonu podle záznamu navigace, ale podle mé paměti a tak ne všechno přesně odpovídá skutečnosti, hlavně tam, kde jsem trochu bloudila po lesních cestách bez značení. Nebo přímo v lese bez cest. Jestli to celkem bylo kilometrů osmnáct nebo jednadvacet není důležité.

V noci se mi hezky spalo a ještě i dneska mám dobrou náladu. Věřím, že i vám se podařilo získat body za Týdenní výzvu podobně příjemným způsobem.