Borkyně a borci, slyšte!
Předchůdcem téhle výzvy byl Foglarův Modrý život. Jednoduchá tabulka se sedmi sloupečky a jedenatřiceti řádky, aby vystačila na celý měsíc. Těch původních sedm úkolů se může zdát poměrně banálních:
- ranní cvičení
- čištění zubů
- mytí studenou vodou
- slušná mluva
- čestné chování
- dobrý čin
- radostný prožitek
Už v těchto sedmi úkolech se ale odráží snaha o všestranný rozvoj, o který Foglar Modrým životem usiloval: rozvoj fyzické zdatnosti, hygieny, odolnosti a imunity, sebekontroly, pomoci druhým, a dokonce i psychohygieny (uvědomění radostného prožitku je formou reflexe a vděčnosti). A to vše vzniklo v roce 1934, kdy něco jako duševní zdraví či péče o psychiku ještě vůbec nebyly společenská témata. Foglarův modrý život letos slaví 90 let, a přitom to je geniální nástroj k osvojování a ukotvování návyků. Však se také stává populárním na manažerských školeních — například Petr Ludwig ve svém Konci prokrastinace ho propaguje pod názvem “buzerlístek” (o Modrém životě se prý dozvěděl až dlouho poté, co buzerlístek vymyslel).
Skautský borec je takový Modrý život na steroidech. Je mnohem promakanější, ale taky je to o kus větší záhul. Přirozená soutěživoat mnoho borců dožene k výkonům na hranici možností, jedou v obrátkách, které nejsou dlouhodobě udržitelné. Přesto se v Cestovatelském deníku v posledních dnech objevují stesky, že “je škoda, že Borec končí.”
A já říkám: Výzva končí, ale borci můžeme přece být pořád! Předpokládám, že cílem Borce není dva měsíce si hrát na lepšího člověka a pak spadnout zpátky do starých kolejí. Alespoň já ho beru jako příležitost se nejen hecnout, ale taky najít způsoby, jak do svého života začlenit věci, které jsem vždycky chtěl dělat, ale nedokázal jsem si na ně najít čas. Teď díky Borci jsem to v mnoha ohledech dokázal (stále ne ve všech, ale v mnoha). A jsem připraven v několika z nich pokračovat. Po dlouhé době jsem zase začal ráno běhat a cvičit, doufám, že mi to vydrží. Třeba ne každý den a tak dlouho, ale alespoň každý druhý a třeba v polovičním rozsahu. Díky Borci jsem začal jezdit do práce nebo z práce na kole (mám to 40km, takže vždy jen jednu cestu za den). To doufám, že mi taky vydrží. Snad poprvé jsem doma něco pořádného uvařil (i když to nikdo nechtěl jíst ;-)), snažil jsem se častěji rozjímat. Tohle všechno bych rád zachoval ve svém životě dál a jsem vděčný Borci, že mě do toho postrčil.
Jak to máte vy? Odnášíte si taky nějaký nový návyk, ve kterém chcete pokračovat? Nebo se těšíte, až výzva skončí a už se nebudete muset snažit a stresovat? Moc mě zajímá, jestli Borec někomu z Vás “změnil život”.
P. S. Fotka je z Vítkova – válečný památník do týdenní výzvy, u kterého jsem se zastavil dnes po cestě z práce.
8 reakcí na „Výzva končí — borec žije dál!“
Ahoj,
mě budou asi chybět týdení výzvy, nemám problem uvařit-ale s výzvou jsem vařil něco, co by mě jinak ani nenapadlo. Výlety? No přiznávám že pro mě je největší relax natáhnout se doma s knížkou, nebo zalízt do “dílny” něco malýho ukutit, ale takhle sem akorát změnil trasu cesty z práce, nebo se uspořádal malej rodinej vejlet a voila. Asi bych nenapsal článek do skautskýho časopisu (né že by přišla odpověď, je mi jasný že to “hodily pod stůl”, ale poslal sem to), a už vůbec bych nenapsal tu písničku. Borec mě dostal z komfortní zóny, ale až na studenou sprchu, příjemně…
Díky Borci
Týdenní výzvy jsou super, to je pravda. Pomáhají překročit rámec běžných aktivit. Dost mě mrzí, že v redakci skautského časopisu na Tvůj článek nezareagovali, přijde mi to dost nefér. O jaký časopis šlo? Třeba bych je zvládl nějak pošťouchnout. Já třeba díky Borci začal dělat dost věcí nových, nebo je začal dělat jinak, než bych dělal obyčejně. Drž se!
Nejdřív sem zkusil Skauting, tam odpověděli obrazem, že to mám zkusit do “Skautský svět”. Byl to můj tuším první článek sem, skautská pohádka pro dceru (neskauti jí jemě nepobíraj 🙂
Díky, našel jsem. Dostal jsem nápad, že by mohla z těch nejlepších výtvorů v Borci vyjít příloha Roverského kmene. Napíšu do redakce, jestli by se do toho nepustili. Pohádka je super!
Já bych ráda po Borcovi zařadila do svého běžného programu i cvičení a více často se věnovat třeba úklidu, čtení nebo hudbě. Ale mám strach, že jak to nebude za body, zase radši volné dny strávím u počítače. Chtělo by to nějaký vyvážený plán, aby to nebylo pod stresem, ale zároveň mě to motivovalo. Jako hezký návyk, který jsem si vypěstovala a který bych si chtěla udržet, je chodit ze školky do práce pěšky namísto svezení se jednu zastávku trolejbusem. V rámci Borce jsem si našla hezkou trasu přes park, která vychází na krásných 10 minut (15 minut do práce i se sběrem odpadků, z práce jsem si dělala jedno kolečko po parku navíc :))
To je super, Švihulko, díky za to. Že jsi díky Borcovi objevila možnost, jak zakomponovat víc pohybu do své běžné denní rutiny, je za mě úplně skvělý. I to sbírání odpadků se dá dělat dobrovolně, bez bodů 😉 Já třeba pravidelně zapomínám na vlčácké výpravy brát pytel na odpadky, ačkoliv bychom ho vždy spolehlivě naplnili. Nu, a s tím počítačem… to je asi největší boj. Borec byl jeden z impulzů, který mi pomohl vyléčit se z prokrastinace, a teď pevně věřím tomu, že mi to vydrží. Ale nebyl jediným impulzem, mám to hlouběji zakotvené i v duchovním rozvoji apod. Spíš byl dalším dílkem do skládačky. Tam je podle mě to vnitřní rozhodnutí hrozně důležité, pokud na to člověk předem rezignuje, tak se to asi nepovede…
Ahoj,
díky za článek!
Také si říkám, že by bylo fajn být borcem celoročně 🙂 A o některé oblasti se celoročně také snažím.
Svého prvního borce (jaktože jsem o něm nevěděla dřív?) beru především jako zajímavou a překvapivě cennou zpětnou vazbu na to, čemu věnuju svůj čas a energii a při pohledu zpět na dva měsíce už je to přece jen docela přesný obrázek mého současného života.
Dávno nejsem ve věku, kdy bych potřebovala za každou cenu posbírat všechny známky a aspirovat na vítězství nebo první desítku. Naopak jsem se snažila hledat ty nejdrobnější odbočky od stereotypu k nějakému bodíku navíc.
Nadšená jsem z otužování, které jsem díky borcovi posunula na novou úroveň – donedávna jsem se otužovala max. 20 sekund, dnes mám z 90s velkou radost 🙂
Ranní cvičení alespoň občas protáhnu z 5 na 15 minut a schody do patra někdy nevyjdu, ale vyskáču snožmo 🙂
Za cenný ale považuju také nový náhled na prokrastinaci, které je víc, než by mělo, a na relaxaci, které je naopak méně, než by mělo.
Za naprosto šokující zjištění (roku) ovšem považuji, jak moc času strávím každý den domácími pracemi, a jak málo je vidět výsledek!
To si odnáším do zbytku roku a těším se na další ročník Borce.
Taky jsem to bral jako cennou zpětnou vazbu na strukturu svého dne. Na jednu stranu trošku mrzelo, že v oblasti Vůle jsem měl často přeplněno kombinací práce, dobrovolnictví (vedu středisko a spoluvedu oddíl) a domácích prací (přesně, tam čas jen mizí), čímž mi nezbýval prostor na jiné oblasti. Na druhou stranu si cením toho poznání, že mám ten život zkrátka příliš pracovní a málo duchovní a kreativní. To je zkrátka fakt, je to příležitost k rozvoji (jakkoliv má člověk s rodinou, střediskem, domem se zahradou apod. omezené možnosti).
A že není vidět výsledek domácích prací? To bych neřekl. Mít uklizeno, čisté záchody, zaseto, vypleto a zalito na záhonech, nakrmené, čisté a vyspané děti nebo třeba vyprané, usušené a poskládané prádlo vůbec není malý výsledek 😉