Tento zápis nepíšu v úplně dobré náladě, ale říkám si — co už, není vždycky všechno sluníčkové. Není na škodu se občas podělit i o ty temnější okamžiky.

Borcovsky se mi dnešek docela vydařil: vzbudil jsem se v 5:15, sice jsem nemohl z postele hned, protože se vzbudil i Jeník a musel jsem počkat, až zase zabere, ale neusnul jsem a stihl ranní běh, protahování i posilování, což je dobrý základ. Pak jsem uhnětl chleba, nachystal dětem svačiny a vyrazil s Jeníkem do školky. Ze školky jsem si udělal ještě krátkou projížďku na vytrvalost a doma se pustil do práce.

Kolem půl jedenácté jsem zatopil v peci, pak opět skočil na kolo a oklikou to vzal do krámu pro ingredience, které doma běžně nemáme: garam masalu, kari koření, kokosové mléko apod. Připravil jsem kari z červené čočky, a když jsem ho vytáhl z pece, rovnou jsem dal upéct i ten chleba, který mezitím nakynul. Kari se náramně podařilo, moc jsem si pochutnal. Udělal jsem ho rovnou dvojnásobné množství, ať má i rodina k večeři, takže ho byl plný pekáč (je nás celkem pět). Byl jsem na sebe patřičně hrdý — poprvé jsem udělal indické jídlo (indickou kuchyni mám moc rád) a rovnou se mi tak povedlo.

Po odpolední práci jsem rychle připravil věci na odpolední vlčáckou schůzku (program jsem vymyslel během polední projížďky na kole). Pak přijela Julča (dcera), ještě jsme si dali sváču (ovoce s jogurtem), rychle jsem nachystal sváču i Jeníkovi a vyrazil pro něj do školky. Po vyzvednutí jsem ho zavezl na sraz skupiny benjamínků a pokračoval za vlčaty. Schůzka se myslím vydařila, přestože píšťalky se nám vyrobit nepovedlo (ještě je asi příliš brzy a vrby nemají dostatek mízy). Po cestě ze schůzky jsem se těšil na druhou porci výborného kari a byl jsem zvědavý, co na ně budou říkat ostatní.

Jenže žena přivezla ze školy, kde pracuje, spoustu nedojedených špaget (byly už od pondělí, takže byly potřeba hned sníst). Děti se tudíž napráskaly špagetami, žena kari prý ochutnala a jakože dobrý, ale podobná jídla prý poměrně často mají ve škole a moc je nemusí. A pak jsem ještě dostal vynadáno, že jsem nakoupil spoustu nepotřebného koření, které ona nemá ráda a až prý skončí Borec a já přestanu vařit, tak se akorát vyhodí. Je pravda, že jsem předtím nevařil a najednou vnáším do zaběhlých pořádků zmatek, to uznávám. Ale stejně mě to zamrzelo, v přirozené defenzivě jsem se uzavřel, koření uklidil a rozhodl se, že si ho postupně zpracuju sám na jídla, která mě budou sice těšit, ale sám si je taky sním, protože nikomu jinému chutnat nebudou. A bylo po náladě, večer jsme si dohromady nic neřekli a máme teď dusno kvůli takové kravině.

Nu což, ráno moudřejší večera, zítra bude určitě líp. Je to vlastně prkotina.