Dneska budu ve svém zápise pokračovat opět v Malém princi. Předem však upozorňuji, že zápis je velmi dlouhý, jelikož jsem chtěla obsáhnout všechny úhlavní postavy malého prince (byť baobaby jsou spíše symbol). I tak však doufám, že se vám bude líbit a vůbec se nemusíte stydět, když něco přeskočíte.
Každá dobrá kniha je svým způsobem psána postavami samotnými, což se dá říct i v případě Malého prince. Abychom tedy mohli správně pochopit celý příběh a poselství této knihy, musíme si nejdříve rozebrat postavy jako takové.
Zde je nutno podotknout, že postavy, které malý princ potkává na dalších planetách, jsou stínové osobnosti dospělých, kteří nebyli schopni naučit se pečovat o své vnitřní dítě, kvůli čemuž se nevypořádali se svým základním strachem a z toho důvodu se v nich rozvinuly nevhodné kompenzační strategie. „Mohou být vnímáni jako součásti vnitřního světa, intrapsychické obsahy, anebo interpersonálně jako postavy, které potkáváme ve vnějším světě.“
Malý princ
Malý princ má v knize představovat mnoho věcí, od božského dítěte až po dítě v autoru samotném. Podobnosti mezi ním a autorem si však můžeme všimnout ihned. Je tomu tak hlavně proto, že malý princ ztělesňuje onoho Slunečního krále, kterým byl Exupéry nazýván jako dítě.
Jak jsem již zmínila, můžeme v něm nalézt archetyp božského dítěte tak, jak jej obsahují mýty a náboženství – přicházející z jiného světa s hlubokou zvěstí. Jeho příchod sice nezměnil svět, ale dovolil nám vnímat jej jeho očima a díky tomu přehodnotit naše priority.
Kresby této postavy se u Exupéryho vyskytovaly mnohem dříve, než vznikla samotná kniha. On sám malého prince označoval jako človíčka, kterého nosí v sobě. Nemůžeme tedy mít nejmenší pochybnosti o tom, že tato postava má ztělesňovat Antoineho vnitřní dítě, o něž byl tak náhle připraven spoustou neštěstí.
Pilot
Pilot je jasné znázornění dospělého Exupéryho. Toto můžeme usuzovat již podle jejich povolání a pobytu v poušti, další jejich podobností je však to, že oba ztratili velmi důležitou věc – svou dětskou víru.
Abychom si dokázali vysvětlit, proč bylo setkání těchto dvou tak důležité, musíme nejdříve najít spojitost mezi malým princem a pilotem. Tato spojitost je však velmi jednoduchá. Malý princ je alter egem[1] našeho pilota, jeho druhé já.
Nesmíme však přehlédnout ještě jednu důležitou událost. Malý princ začíná ztroskotáním našeho letce. Abychom si tedy zvládli správně vyložit symboliku vyprávění, musíme se zabývat tím, co v letci zemřelo
Archetypální obraz Ikara
Pro to, abychom pochopili, co znamená vůbec tento nadpis bychom si museli vylíčit řeckou báji o Daedalovi a Ikarovi. Pro nedostatek prostoru však pouze shrnu nejdůležitější z této báje. Ikarus se v literatuře používá velmi často jako symbol hrdosti a sebepohlcení. Abych však zjistila, co to má společného s naším letcem, musela jsem se věnovat vztahu s jeho matkou – v tom totiž můžeme vidět onu hrdost i sebepohlcení.
Celý Malý princ nás totiž provádí vztahem Exupéryho a jeho matky, na kterou byl již od samého dětství vázán. Během svého života se od ní snažil všemožně osamostatnit a zbavit se zátěží, které přinášela její láska a které ho „držely na zemi“, můžeme tedy uvažovat i nad tím, zda celá jeho touha po letání nebyla pouze další snahou se osamostatnit.
Na konci knihy můžeme spatřit stejné pozdní uvědomění, které prožil i Ikarus – vše má omezení, kterých si člověk má být vědom. Po mnoha letech začal být malý princ k růži spravedlivý a dal jí za pravdu. Je to však jeden z důvodů, proč musí malý princ zemřít – autorova poslední snaha potlačit svou regresivitu a poslat ji do říše utopie. Ačkoli se mu to podaří, dává sám sobě ještě stále poslední naději, že se s malým princem ještě někdy potká. Koncem své knihy také vyzývá čtenáře, aby mu naslouchali, jelikož on sám jej musel ztratit, aby si uvědomil jeho hodnotu.
Růže
Při čerpání informací o Růži, jsem zjistila, že se mé zdroje rozcházejí. Některé ji totiž přirovnávají k matce Exupéryho, zatímco jiné k jeho ženě. Nechám tedy na každém z nás, aby se rozhodl, co mu připadá schůdnější a teorie vám vyložím obě.
Obraz matky
O růži se dovídáme z vyprávění malého prince o svém domově a už podle toho můžeme říct, že podle jejich vztahu se řídí celá atmosféra planetky B612. „Malý princ odstraňuje baobaby představující ohrožení (nabubřelost, pýcha, hlučnost, …), vymetá sopky (kontroluje své impulzy před výbuchem), aby růže zůstala neohrožena.“ Z jeho vzpomínek to téměř zní, jako by celá jeho existence závisela na té její. Proto ho také trápí důležitá otázka – proč má jeho růže trny? Tato otázka se nám zná poněkud bezvýznamná, ale ve skutečnosti se malý princ ptá na to, jak může být jeho růže, neboli matka, tak zraňující. Když letec odpovídá, že za to může zlomyslnost květiny, malý princ tuto skutečnost odmítá přijmout. Můžeme tedy usoudit, že přesně takto by se chovalo dítě, které si snaží uchovat obraz, který si vytvořilo o svém rodiči. Pro každé dítě by bylo těžké zjištění, že jejich rodič tomuto obrazu neodpovídá, jelikož by pak začalo zpochybňovat svou vlastní hodnotu. Veškerou zlost, kterou pociťuje k rodiči, tedy raději obrací do sebe, vytěsní či přesune na jiný objekt, aby tento obraz zachoval čistý.
Vysvětlení pro ony trny nachází v tom, že je květina příliš slabá a bezbranná na to, aby se zvládla ochránit sama, a tak to musí dělat náš hrdina. Tímto se dostává do role „chráněného ochránce“, který musí chránit své rodiče, aby dostal zlomek ochrany nazpět. Tento motiv můžeme nalézt například u poklopu, který růže vyžaduje, či u beránka, který nesmí květinu sníst.
„Malý princ cítí k růži ambivalenci – je zde obdiv, úžas a okouzlení, ale také pocity viny. V tomto rozpoložení se pokusí o separaci a odchod z planety.“ V tuto chvíli se růže rozhodne změnit svůj způsob manipulace, jelikož kdyby se k odchodu malého prince postavila negativně, ulehčila by mu jej. Změnou přístupu si malého prince paradoxně připoutá zpět k sobě.
„Dobrou známkou separace a dokončeného psychického vývoje je, když dávání pokračuje „směrem dopředu“ ve směru toku řeky života – dávám svým dětem, světu a nevracím rodičům zpět vše, co jsem dostal. Rodiče mají dávat, protože si vybrali být rodiči, protože tak projevují svoji lásku, nikoli proto, aby jim děti něco vraceli zpět jako splátky dluhu – jinak se život stává nesnesitelnou emoční hypotékou.“
Je možné, že růže je opravdu ekvivalentem Exupéryho matky, která jej využila jako náhradu svého manžela, který skonal velmi brzo. Stal se tedy jejím prostředkem pro ukojení hladu po lásce a smyslu života.
„Dosadit za růži cokoli jiného, např. Exupéryho ženu, nedává smysl z hlediska doby, v níž Malý princ žije – jde o obraz vnitřního dítěte, nikoli dospělé osoby.“
Obraz manželky
„Ale kdo by neznal také nedorozumění lásky v životě dítěte? Získat si lásku otce nebo matky někdy není možné. Ne proto, že by dítě nebylo hodno lásky, ale proto, že je rodič neschopen lásky, nebo ji dává jinému ze svých dětí. Zde je ona růže, která Malého prince div nezničí. Saint-Exupéry dal květině rysy své nestálé salvadorské manželky Consuely – její hypochondrii, hysterii, narcismus i krásné vlastnosti. Spojoval ho s ní vztah plný katastrof, provázený i jejich vedlejšími vztahy, a přece beznadějně hluboký.“
Malý princ je zraňován nejen krásou růže, ale také jejími trny. Nedokáže totiž dosud pochopit, že trápení a láska patří k sobě. Stejným způsobem bychom také mohli popsat Exupéryho manželství s Consuelou. Dalo by se teda říct, že tento chronicky nevěrný letecký důstojník využívá tuto knihu k tomu, aby mluvil ke své ženě. To můžeme konec konců potvrdit třeba na tomto úryvku:
„Nikdy jsem ji nepochopil. Přitom jsem měl posuzovat činy a ne slova. Provoněla mě a rozzářila. Nikdy jsem neměl utíkat! Měl jsem za jejími ubohými vrtochy vytušit něhu. Květiny si tolik protiřečí. Ale já byl příliš mladý, než abych se jí naučil milovat.“
Král
Jako první se malý princ setkává s králem, tedy s určitým záporným archetypem krále, „který si osobuje moc a předstírá kompetentnost.“ (Jung, 2008, str. 35). Tento král je ukázka postavy, která potřebuje chránící moc před svou vlastní vnitřní bezmocí. Všechny tyto rysy odhalí, stejně jako všechny ostatní postavy, už ve své počáteční větě: „Ach, poddaný!“ (Saint-Exupéry, 2015, str. 38). K malému princi se chová jako k poddanému a má tendenci ho ovládat. Svou nadřazeností však maskuje pouhé pochybnosti o sobě, jelikož chce dokázat, že ví vše nejlíp, čímž ale značí, že se přestal vyvíjet. Malý princ po chvilce styku s ním odchází.
Malý princ potkává v knize krále hlavně proto, aby se naučil překonat tohoto absolutistického vládce i v sobě samém a vzdoroval každému, kdo se mu bude snažit vzít jeho svobodu. Zde je třeba si uvědomit, že rozhovor malého prince s králem začal velmi nevinně, ale skončil u trestu smrti.
Král je odsouzen k osamělému životu, jelikož není schopen být upřímný ani sám k sobě. Jediná věc, která by ho mohla napravit by byla láska. Taková láska by však musela překonat jeho vnitřní bezmoc a navrátit králi víru v opravdové a důležité hodnoty.
Domýšlivec
Další dospělý, se kterým se malý princ setkává je domýšlivec. Stejně jako král své smýšlení prozradí již svou první větou: „„Ach! Ach! Vida, přišel mě navštívit obdivovatel!“ vykřikl zdaleka domýšlivec, když spatřil malého prince. Protože pro domýšlivce jsou všichni lidé obdivovateli.“
Centrum osobnosti domýšlivce se na rozdíl od normálního dospělého nachází vně, tedy mimo něj samého. On sám se vydává za někoho, kým není a publikum užívá jako své zrcadlo. Jeho sebepojetí se výrazně liší od toho, jak jej vnímá jeho okolí. Domýšlivec se v příběhu snaží zakrýt své sebe odmítání, se kterým se však stejně setkává při odchodu všech jeho diváků, kteří prozřou a uvědomí si, že je domýšlivec využívá pouze jako své obdivovatele. Není tedy pochyb o tom, že trpí narcismem.
Stejně jako u samozvaného vladaře se zde rozvíjí nezdravý proces kompenzace. Na rozdíl od krále, který svou bezmoc vyvažoval mocenskými gesty, marnivec své slabé ego vyvažuje povyšováním svého já.
Hlavním problémem u domýšlivce je to, že ve chvíli, kdy získá potlesk pro své idealizované já, začne pohrdat tím skutečným. Způsob, jakým by se mohl vyléčit je ten, že by sám našel vlastní krásu, což by jej vysvobodilo od touhy po obdivu druhých.
Pijan
Nejkratší setkání s dospělým, které malý princ měl je právě s pijanem, mělo na něj však nejsilnější vliv. V knize samotné se můžeme dozvědět, že pijan pije hlavně proto, aby zapomněl na stud, který je s touto činností spjat. Toto je dokonalým popisem toho, jak se závislý dostává do kruhu, z něhož se nelze vymotat – řešení problému se stalo dalším naším problémem. Snad každému z nás bylo tohoto alkoholika líto, když jsme o něm krátkou kapitolu četli, ale když se podíváme okolo sebe, mnoho z nás nějaké podobné závislosti také podlehlo.
Viktor Frankl označil závislost jako „nemoc smyslu života“. Má zakrývat potřebu naplnění, jenomže kontinuálním užíváním dané látky se dostáváme do izolace a opuštěnosti, poněvadž droga nemůže fungovat jako náhražka lásky, po které závislý touží, jelikož není s to nám zajistit dlouhodobé uspokojení této potřeby.
Pijanovi by pomohlo, kdyby zahodil veškeré vysoké smýšlení o své osobě a vzpomněl si na to, jak závislost začala, aby ji mohl odbourat.
(Borecký, 2015) (Jung, 2008)
Byznysmen
Na předchozí planetě jsme se setkali s pijanem, který představoval poněkud závislého. Na této planetě se setkáváme s byznysmenem, který však představuje závislosti jiné – workoholismus a závislost na majetku.
„Byl to tak zaměstnaný člověk, že ani nezvedl hlavu, když se malý princ objevil.“
Závislost na práci má jedno zvláštní specifikum – je společensky přijímaná, ne-li dokonce vysoce uznávaná. Je nutno si uvědomit, že vysoce industrializované společnosti nepochybně vykazují rysy chorobnosti a workoholismu.
Workoholismus je zvláštní ještě dalšími věcmi, které nám byznysmen demonstruje. Naplňuje jej strach z prázdnoty, chudoby a smrti. Jedinou cestou, jak by se ze svého kruhu mohl dostat on, by byl rozvoj bohatého vnitřního života, který by dokázal nahradit bohatství materiální.
Lampář
Pátá planeta, kterou malý princ navštívil, byla ze všech nejmenší. Dokonce tak malá, že jediné, co se na ni vešlo byla lampa a lampář.
Onen lampář je na rozdíl od ostatních dospělých, se kterými se malý princ dosud setkal, poměrně sympatický. Je to však člověk, který je naprosto závislý na příkazech, které dostává od někoho jiného a nedokáže myslet vlastní hlavou. Veškeré příkazy tedy plní bez vlastní vůle a jeho smysl pro povinnost se změnil spíše v nesmysl. Dal by se označit za neurotika, který se stal svou vlastní obětí. Jeho planeta není příliš radostná a už vůbec ne flexibilní. Ačkoli se malý princ lampáři pokouší pomoct, jeho snaha přichází vniveč téměř okamžitě, jelikož lampář se již odevzdal osudu.
Lampář v knize přiznává, že jeho jedinou láskou je spánek. Tímto spánkem však ve výsledku není myšlen spánek klasický, nýbrž jeho dřímota, která zajišťuje, že se nechce do nových věcí ani pouštět. Můžeme u něj pozorovat naprostý strach ze svobody, kvůli kterému se rozhodl zmenšit svou úzkost výměnou za to, že věří lži o nemožnosti změny světa kolem něj i sebe sama. Výsledkem tohoto dlouhodobého stavu je poté agrese, apatie a monotónnost.
Zeměpisec
Planeta zeměpisce se od té lampářovy velmi liší a to minimálně rozlohou a náturou svého obyvatele. Už při přistání malého prince vnímáme, že tento dospělý vypadá oproti ostatním poměrně normálně. Malý princ však brzy zjistí, že ani tento vědec není zcela důvěryhodný. Neopouští svůj psací stůl, jeho pohled na vlastní zaměstnání je čistě teoretický a zcela zbaven vášně. Skutečný život vlastně považuje za promarněný čas a jeho myšlení a zkušenosti nejsou zdaleka tak propojené, jak by se u dospělého člověka dalo čekat, jelikož si netvoří zkušenosti vlastní. Mohli bychom ho popsat jako osobu, která ačkoli je akademicky vysoce vzdělaná, má vlastně velmi smutný a nešťastný život, jelikož v něm nic než další akademické znalosti nepozná.
Zeměpisec trpí strachem ze skutečnosti, silných emocí, ztráty kontroly a kouzlo obyčejnosti je mu cizí.
Nemohu říct, že bych znala cestu, jak zeměpisci pomoct, jelikož jeho hlavní problém spočívá v tom, že postrádá bezpečné prostředí pro své vnitřní dítě. Jediná cesta, která by mu pomohla ke změně by tedy byla vytvořením tohoto prostředí.
Had
Had má v knize svým způsobem bezvýznamnou, ale i nepostradatelnou roli. Představuje smrt, se kterou se setkává nejen malý princ, ale také letec. Had malému princi ovšem také pomáhá pochopit mnoho věcí. Nejdříve mluví v hádankách, jakmile mu ale malý princ začne rozumět, dávají jeho slova značně větší smysl a pomohou mu objevit další tajemství života.
Liška
S liškou se malý princ setkává na Zemi. Po dlouhé cestě se stává jeho přítelkyní a už během procesu sbližování mu prozrazuje mnohá tajemství života. Hlavní lekci si náš hrdina odnáší o přátelství a také trochu o lásce.
„„Lidé na tuhle pravdu zapomněli,“ řekla liška. „Ale ty na ni zapomenout nesmíš. Navždy budeš odpovědný za všechno, co sis ochočil. Jsi odpovědný za svou růži…““
Díky lišce zjišťuje malý princ, jak vzniká pouto a blízkost sama. Učí ho ale také tomu, že co si jednou ochočíme, to pro nás zůstává již navždy výjimečné. Díky lišce malý princ také zjistil, že i když růží existuje mnoho, jeho je jedinečná právě proto, že je jeho.
Můžeme tedy usoudit, že liška žádnou poruchou netrpí a je jednou z postav, která malému princi pomohla nejvíce, jelikož mu ukázala, že výjimečnost spočívá v pomíjivosti věcí.
Baobaby
Malý princ vnímá baobaby jako „nutné zlo“, které musí pravidelně odstraňovat, aby mu jeho krásná planeta zůstala celá. Dalo by se tedy říct, že tyto stromy jsou metaforou pro problémy, které má v životě každý z nás. Pokud tyto problémy nebudeme řešit, přerostou nám přes hlavu a my již nebudeme schopni se s nimi vypořádat. Pravidelné vytrhávání klíčících baobabů je tedy spíše prevence před celkovým vznikem nějakého problému. Dalo by se to tedy nazvat duševní hygienou.
[1] Alter ego je fiktivní osoba, která je určitým způsobem totožná s jejím autorem.
