Ahoj, nazdar hoši a děvčata.
Po čtyřech plných týdnech, kdy Borec běží, jsem se dokopal k tomu něco hezkého sem napsat.
Dva z těchto čtyř týdnů jsem vlastně plnil úkoly celkem poctivě – učení, fyzická aktivita, dokonce i ten společenský život od začátku března viditelně nabraly na intenzitě a četnosti. Ale ve třetím týdnu – celkem vtipně poté, co jsem se v rámci školy vrátil z praktik lékařské mikrobiologie – jsem večer jeden den lehnul a druhý den ráno nevstal. Spal jsem až do pozdního dopoledne a zřejmě byl nemocný, asi jsem to s borcováním, školou, nebo možná obojím přehnal.
Od dob Covidu mě nic nebylo schopno skolit (pravda, s výjimkou nějaké střevní virózy na Slovensku vloni v létě – tu bych ale nepočítal, protože jsem z ní vyšel oproti mým společníkům celkem dobře), tak mě tenhle můj stav dost překvapil.
Nic moc se ale nedalo dělat, než neznámou chřipku, podle harmonogramu borce z Indie, vyležet.
Když jsem se vrátil dva dny nato ze školy domů, rodina taky polehávala, taky s nepochopitelnou únavou a se všemi dalšími stejnými symptomy jako jsem měl předtím já. Nikdo mimo mé rodiny v mém městě se ale nezdál mít to stejné.
Nijak moc jsem to ale neřešil a vrátil se do běžných kolejí neběžného studentského života, hrál deskovky s kamarády, učil se a chodil spát relativně včas.
Během týdne co následoval po mé nemoci mi jeden kamarád píše, že prý musel do nemocnice pro velikánskou bolest břicha. Další kamarádka měla ve škole hlavu zakrytou ze všech stran, že jí prý trápí střední ucho. Jiná se tak tak držela na nohou při jednom z mnohých praktik, protože jí vypovídal službu pohybový aparát, jak byla unavená.
A já si vesele a nevzrušeně žil dál, protože tohle se děje každému, v určitou dobu. Obzvlášť takhle na jaře, když všechno kvete, tlak vzduchu vyvádí jak Němci během druhé světové v Africe a bakterkám, virům a jiným potvůrkám se to teplejší podnebí líbí.
Další týden, před další hodinou mikrobiologie jsem si v klidu dával věci do skříňky, když kolem procházela nějaká tamější zaměstnankyně. Tuze ji překvapilo, že jsem si byl schopen otevřít vlastní kartičkou dveře, to by prý nemělo být možné, pokud nejsem zaměstnanec. Nevypadala si ale tím, co říká, 100% jistá, tak jsem to nechal plavat. Během praktik nám ale nenápadně vtrhla do učebny, že si se mnou prý musí promluvit, což mě (zcela neobjasněně) vyděsilo, ale šel jsem za ní.
Na chodbě přede dveřmi už stál nějaký pán a když za mnou daná paní zaměstnankyně zavřela dveře do učebny, jal se mi vysvětlovat, že mám velmi speciální studentskou kartičku. Člověk se s ní totiž dokáže dostat kamkoliv v celé budově dané mikrobiologické laboratoře, což je z pochopitelných důvodů v mých rukou obrovské riziko a (chci dnes dát sprostou mluvu) “průšvih”. Můj mozek začal automaticky jet na 320 procent a okamžitě si pospojoval všechny ty “náhodné” nemocné kolem mě, ty kamarády, co jsem s nimi hrál deskovky a ty náhodné kašlající lidi v tramvaji, co jsem občas i denně vídal.
A všichni ti lidi byli nemocní od doby, co jsem začal na praktika z mikry chodit.
Čas na zamyšlení jsem ale prakticky nedostal, protože po stručném vysvětlení pána, co měl kartičky v budově na starosti jsem byl bez pauzy informován, že mi můj přístup samozřejmě bude co nejdříve odebrán, že se asi stala chyba a nějaký bývalý zaměstnanec si kartičku nedal vymazat než ji vrátil.
Trochu to zamrzelo, ale neměl jsem ani čas zpracovat ten hezký pocit, co bych s tím jen mohl všechno udělat, ve výsledku to tedy vlastně nejvíc rozrušilo moje spolužáky.
No. Na konspirační teorie moc nevěřím, tím míň na autokonspirace*. Ale když si dá člověk jedna a jedna dohromady, občas mu může vyjít celkem zajímavý výsledek.** Až mám někdy strach, co by napadlo jiný lidi.
Tak zas někdy. 🙂
-Šmoula
P.S.: Uvidíme, co se stane, když už teď ten přístup nemám. Myslíte že je do “sistematyckého šýření mykrobů” zapojen ještě někdo?
*(To slovo jsem si právě vymyslel, má znamenat situaci, kdy je osoba středem či předmětem konspirace, kterou sama objevila. Paranoia je zastaralá.)
**Obzvlášť, je-li dyskalkulik, nesoustředí se, nebo má hlavu pokrytou aluminiem.