Co znamenal onen „klobouk“
Každý z nás si určitě pamatuje onu kapitolu v Malém princi, ve které se objeví „klobouk“. Tato kapitola nám má představovat strach, který prožívá každé dítě, ale také ukazuje nechápavost mezi dětmi a dospělými. Tato nedorozumění mezi dětským světem a světem dospělých jsou svým způsobem klíčem k pochopení našeho příběhu.
Had sám o sobě má reflektovat existenciální úzkost, kterou musíme vydržet už jenom z toho důvodu, abychom se mohli stát samostatnými, zatímco slůně jsme my.
V knize můžeme vidět, že dospělí mají tendence na tento strach zapomínat a tudíž nechápou strach dítěte, které jim prezentuje obrázek hroznýše polykajícího slona. Žádný z nás nemusí být psycholog pro to, abychom mohli říct, že dítě do obrázku zhmotnilo svůj strach a úzkost. Dospělí by se tedy měli ptát dítěte, proč takový obrázek nakreslilo nebo co mu hrozí? Místo toho se však ptají, proč by jim měl klobouk nahánět strach.
S postupem příběhu si můžeme všimnout, že i z našeho vypravěče se stává jeden z takových dospělých, který nechápe onen strach z hroznýše a vidí za obrázkem spíše klobouk. Malý princ mu však pomáhá najít své vnitřní dítě, které v obrázku opět vidí hada polykajícího slůně.
K tomuto obrázku jsem však našla ještě jednu teorii od Eugena Drewermanna, která říká, že z něho můžeme vyčíst mnoho o autorově dětství. Had na obrázku má totiž představovat Exupéryho matku a slůně její dítě – Exupéryho. Toto dítě muselo být už od svého příchodu na svět velké a silné, aby zvládlo ukojit touhu své matky po lásce a naplnění existence. Fatální na tom je fakt, že dospělí to takto nechápou. „Při malování hroznýše poprvé dochází k tomu, že dítě ztrácí důvěru ke světu „dospělých“: nedaří se mu s nimi dorozumět, usmívají se a smějí se nad dětskou tragédií, protože nejsou s to „vidět srdcem“; netuší, že to, co se jim zdá „chráněné“ je ve skutečnosti děsivé, …“
„Dospělí sami nikdy nic nepochopí a pro děti je strašně únavné pořád jim něco vysvětlovat.“