Psychologické okénko IV.

Dneska jsem se rozhodla udělat poněkud kratší zápis, který jsem ochotná rozšířit, pokud o to bude zájem, jelikož toto téma budu mít ještě dlouho v hlavě. Přiznávám, že z mého obvyklého sobotního psaní tento týden sešlo kvůli plánovanému pobytu na chatě a taky kvůli plné kategorii duchovna. Nyní již k tématu!

V neděli jsem dopsala seminární práci o psychologickém rozboru Malého prince a zjistila jsem spoustu zajímavostí, o které bych se ráda podělila.

1. Celý příběh malého prince je propleten růží, která jej značně ovlivňuje. Co je však znepokojující je fakt, že růže má představovat Exupéryho matku.

2. Všichni z nás asi ví, že malý princ byl alter egem letce, který zase představoval Exupéryho. Zajímavé však je to, že smrt malého prince byla v příběhu nutná, protože tím autor pohřbíval své vnitřní dítě, veškeré zbytky své regresivity, kterou posílal do utopického světa. Exupéryho poslední prosbou v knize však bylo upozornění na možné opětovné setkání s oním dítětem. Je to také výzva k tomu, aby o něj nikdo z nás nikdo nepřišel.

3. Vztah Exupéryho a jeho manželky byl plný nevěry a neštěstí, i přesto se milovali.

4. Postavy, které malý princ potkává na dalších planetách, jsou stínové osobnosti dospělých, kteří nebyli schopni naučit se pečovat o své vnitřní dítě, kvůli čemuž se nevypořádali se svým základním strachem a z toho důvodu se v nich rozvinuly nevhodné kompenzační strategie. Mohou být vnímáni jako součásti vnitřního světa, intrapsychické obsahy, anebo interpersonálně jako postavy, které potkáváme ve vnějším světě.

5. Had na obrázku uzavřeného a otevřeného hroznýše má představovat Exupéryho matku a slůně její dítě – Exupéryho. Toto dítě muselo být už od svého příchodu na svět velké a silné, aby zvládlo ukojit touhu své matky po lásce a naplnění existence. Fatální na tom je fakt, že dospělí to takto nechápou. „Při malování hroznýše poprvé dochází k tomu, že dítě ztrácí důvěru ke světu „dospělých“: nedaří se mu s nimi dorozumět, usmívají se a smějí se nad dětskou tragédií, protože nejsou s to „vidět srdcem“; netuší, že to, co se jim zdá „chráněné“ je ve skutečnosti děsivé.

6. Při dospívání začínáme naše vnitřní dítě potlačovat místo toho, abychom s ním spolupracovali. Důsledkem toho jsou nejen nedorozumění mezi dětským a dospělým pohledem na svět, ale také odumření určité části zvídavosti a porozumění v nás, která je poměrně klíčová ke štěstí.

Pro dnešek konec. Doufám, že jsem vás něčím novým také obohatila.