Stejně jako většina borců tady jsem se dílem poprvé setkala jako dítě prostřednictvím animovaného seriálu (který na mě krom cesty vlakem a záchrany Audy nezanechal velké stopy). Druhé setkání proběhlo v rámci mého prvního skautského tabora, kde byla Cesta kolem světa celotáborovou hrou. Knihu nám vedoucí zkoušeli číst, přesto že jsem byla nejstarší, přišel mi text nudný a nesrozumitelný. Mladší na tom byli asi podobně a tak se předčítání velmi rychle zrušilo. Potřetí mi přišla kniha do ruky, někdy kolem osmnácti let, když ji měla mladší sestra jako povinnou školní četbu. Nebyla bych to já, kdybych novou knihu alespoň nevyzkoušela, ale nemyslím si, že bych ji tehdy přečetla celou. Pamatuji si jen, že mě zaujalo časoprostorové rozuzlení sázky na samém závěru, ale to je vše.
Knihu jsem tak doopravdy přečetla jen pár měsíců před konáním borce v rámci večerního uspávání dcery (batoleti je jedno, co mu čteme, stejně nám nerozumí.) Nebudu zde popisovat děj, ten už musí být známý každému, kdo tuhle hru hraje. Takže můj pohled na knihu.
Na popisované množství děje je překvapivě útlá a to přesto, že se u navštívených měst vyskytují zajímavé popisy. Mě to přineslo zas nový ukel pohledu a představu světa 19. století (mám moc ráda Viktoriánskou éru). Děj samotný mě ale zas až tolik nevtáhl, kniha byla sice opravdu čtivá a napínavá, ale že bych někde napětím nedýchala a hltala stránku za stránkou, to tedy ne. Mohlo to ale samozřejmě být způsobeno večerním čtenim, anebo tím, že jsem prostě věděla, jak vše dopadne.
Hlavní hrdina mi nebyl sympatický ani trochu, vlastně mě chvílemi štvalo, jaký je to suchar a moje sympatie si naopak získal sluha Passpartut. Když se nad tím zamyslím, tak má pro mě Fogg silné rysy autistickeho spektra a a křivdila bych mu tvrzení, že za celou knihu krom rozhodnutí vydat se na cestu nic neudělá. Přece jen se rozhodne zachránit Audu, popere se s americkým důstojníkem, zachrání Passpartua z rukou Siouxů, přepadne a spálí loď a ubalí jednu Fixovi. Jenže stejně je Passpartut ten, kdo Audu vytáhne z plamenů, kdo se ztratí a zažije dobrodružství v Jokohamě, ten kdo zastaví rozjetý vlak, ten kdo skutečně procestuje svět, protože prozkoumává navštívená města (Fogg jen přesedá a hraje whist). Ano, asi má být v tomto podání stoicismus, chladnokrevnost a sebekontrola pozitivními vlastnostmi, ale na mě působily nudně a chladně.
Opravdu tedy nechápu Audu, která se zamiluje do mlčenlivého, uzavřeného a upjatého podivína, jenž jen rozhodne o její záchraně, kterou ale reálně fyzicky vykonal někdo jiný. Zejména pokud mluvíme o veselém, fyzicky zdatném, zručném a hudebně nadaném Passapartuovi. Ale chápu, že v 19. století byl sluha prostě “jiná kasta”,na kterého nemohla ani pomyslet.
Zápletka s inspektorem Fixem mi také přišla dost laciná, protože popis lupiče byl natolik obecný, ze do něj šlo napasovat téměř každého džentlmena a je tudíž jen a jen Fixovo rozhodnutí pronásledovat právě Fogga.
I přes tato negativa se mi kniha docela líbila a někdy po ní znovu sáhnu