Dneska jsem se rozhodla udělat poněkud kratší zápis, který jsem ochotná rozšířit, pokud o to bude zájem, jelikož toto téma budu mít ještě dlouho v hlavě. Přiznávám, že z mého obvyklého sobotního psaní tento týden sešlo kvůli plánovanému pobytu na chatě a taky kvůli plné kategorii duchovna. Nyní již k tématu!
V neděli jsem dopsala seminární práci o psychologickém rozboru Malého prince a zjistila jsem spoustu zajímavostí, o které bych se ráda podělila.
- Celý příběh malého prince je propleten růží, která jej značně ovlivňuje. Co je však znepokojující je fakt, že růže má představovat Exupéryho matku.
- Všichni z nás asi ví, že malý princ byl alter egem letce, který zase představoval Exupéryho. Zajímavé však je to, že smrt malého prince byla v příběhu nutná, protože tím autor pohřbíval své vnitřní dítě, veškeré zbytky své regresivity, kterou posílal do utopického světa. Exupéryho poslední prosbou v knize však bylo upozornění na možné opětovné setkání s oním dítětem. Je to také výzva k tomu, aby o něj nikdo z nás nikdo nepřišel.
- Vztah Exupéryho a jeho manželky byl plný nevěry a neštěstí, i přesto se milovali.
- Postavy, které malý princ potkává na dalších planetách, jsou stínové osobnosti dospělých, kteří nebyli schopni naučit se pečovat o své vnitřní dítě, kvůli čemuž se nevypořádali se svým základním strachem a z toho důvodu se v nich rozvinuly nevhodné kompenzační strategie. Mohou být vnímáni jako součásti vnitřního světa, intrapsychické obsahy, anebo interpersonálně jako postavy, které potkáváme ve vnějším světě.
- Had na obrázku uzavřeného a otevřeného hroznýše má představovat Exupéryho matku a slůně její dítě – Exupéryho. Toto dítě muselo být už od svého příchodu na svět velké a silné, aby zvládlo ukojit touhu své matky po lásce a naplnění existence. Fatální na tom je fakt, že dospělí to takto nechápou. „Při malování hroznýše poprvé dochází k tomu, že dítě ztrácí důvěru ke světu „dospělých“: nedaří se mu s nimi dorozumět, usmívají se a smějí se nad dětskou tragédií, protože nejsou s to „vidět srdcem“; netuší, že to, co se jim zdá „chráněné“ je ve skutečnosti děsivé.
- Při dospívání začínáme naše vnitřní dítě potlačovat místo toho, abychom s ním spolupracovali. Důsledkem toho jsou nejen nedorozumění mezi dětským a dospělým pohledem na svět, ale také odumření určité části zvídavosti a porozumění v nás, která je poměrně klíčová ke štěstí.
Pro dnešek konec. Doufám, že jsem vás něčím novým také obohatila.
