V pondělí, když vzbudila se,
vstávat se jí nechtělo.
Nakonec však přemohla se,
do školy se muselo.
Ráno zase nestíhala,
posnidala kaši.
Do školy pak dobíhala,
spala by však radši.
Na přednášce zjistila pak,
že je noťas mrtvý.
Cítila se jako hlupák
při luštění šifry.
Třikrát hurá, sláva volá,
už je skoro konec.
Končí projev profesora
a zazvonil zvonec.
Tento týden mi nezačal teda úplně nejlépe a hned od nedělní půlnoci se teda kazilo úplně všechno, tak jsem si říkala, že se s vámi podělím.
Celou noc se mi zdálo o tom, že ráno nestihnu vlak. Ten sen se mi zdál každou hodinu, pokaždé trochu jiný a pokaždé jsem se i ve stejnou hodinu vzbudila. Ale i přesto jsem ráno vstala docela čilá. Začala jsem se chystat, ať něco nezapomenu. Měla jsem jet na kontrolu na ortodoncii, takže jediná věc, kterou fakt nesmím zapomenout jsou rovnátka. Ráno jsem nestihla pojíst a utíkala na vlak, který mi málem ujel. Po rychloběhu jsem zjistila, že vlak má zpoždění a dokonce i další spoj. To se mi moc nelíbilo, protože jsem musela ještě dojít z nádraží na ortodoncii a mělo to vycházet úplně přesně. Dále jsem podle idosu zjistila, že druhý vlak má výluku a musím jet autobusem. Netušila jsem, kde má ten autobus stát, ale měla jsem mít na přestup celé asi 3 minuty, takže kdo by se stresoval. Po zastavení vlaku jsem vyběhla hledat autobus a velice mě překvapilo, když jsem uviděla přistavený vlak jedoucí mým směrem. Ale tak co, aspoň jsem nemusela hledat bus. Konečně jsem vyjela a byla spokojená, že to snad i stihnu. No ale pak se podívám do batohu a rovnátka nikde. Pecka, k čemu tam teda tu hodinu jedu? No už jsem tam byla, tak jsem si říkala, že mi aspoň přilepí odchlíplý drát a hold přijedu jindy. Na ortodoncii se mi je dokonce podařilo přemluvit, že tam nebudu muset znovu, ale pak jsem se podívala na hodinky a zjistila, že mi autobus jede za minutu a půl. Asi jsem nikdy neběžela tak rychle, ale já to fakt stihla. Sice jsem kašlala ještě další dvě hodiny, ale stihla jsem to. No ale pak jsem zjistila, že vlastně nemám objednavaci kartičku a ani jsem se neobjednala na příště. Takže jsem tam zase volala, tradičně to nikdo nebral, ale pak se mi poštestilo a zjistila jsem, že za mnou sestřička dokonce běžela, ale já hold byla rychlejší. Bonusem celého dne bylo, že moje spolubydlící ztratila ISIC, takže za naše skvělé pondělí jistě mohou nějaké erupce na Slunci nebo něco takového.
Toto bylo krátké vyprávění o mém krásném pondělním výletě. Doporučuji si při čtení představit velice ironický výraz na mé tváři a pocítit můj pocit znechucení nad tímto pondělím.
Jelikož nemám moc o čem psát, tak jsem se rozhodla týdenní zápis věnovat našemu výletu na rozhlednu.
Asi od čtvrtka jsme měly takový plán, že v sobotu si vyjdeme na rozhlednu na nedaleký kopec. Ale osud tomu chtěl, že se samozřejmě naše plány změnily úplně od základů a nakonec jsme v sobotu jely na úplně opačnou stranu. Tři borky, jeden nezúčastněný jedinec a průtrž mračen ihned po zaparkování. Situace nevypadala moc nadějně, ale přeci jenom se na nás usmálo štěstí a po cca půlhodině se počasí udobřilo. Cestou sice samé bláto, ale to nás neodradilo od úspěšného zdolání rozhledny a dokonce prodloužení celé trasy o několik kilometrů. Čerstvý vzduch, všude kytičky, nikde nikdo a klid lesa. Jsem ráda, že nás Borec inspiruje k novým zážitkům, protože běžně bychom se asi nedonutily někam se vypravit a přesně tohle jsou ty zážitky, které si budeme pamatovat a budeme na ně vzpomínat.