Autor: Zvejk

Zápis číslo 3 shrnuje poslední dva týdny. Minulý týden se pokus o sepsání mého snažení z časových důvodu nezdařil.

Začíná přituhovat. Ano, sice je daleko lehčí získat, již neomezen pouze na půdorys postele a bez nemoci, větší počet bodů, ovšem je daleko větším problémem si celý den náležitě rozplánovat, a daného plánu se následně i držet. Zvláště pak, když si naplánujete na zítřejší den seanci dlouhého čtení, které se neuskuteční, jelikož žijete na vesnici, a strýc potřebuje pomoc u zabijačky prasete. Kdo zná, pochopí, jak je rodinná sounáležitost na vesnici důležitá. Sice z toho bylo taky dost bodíků, konkrétně za domácí a fyzickou práci a za čas strávený s rodinou, ovšem ke známce literáta mě to nepřiblížilo.
Stejně tak mi uplavala spousta bodů z kategorie, kde jsem zatím žádné body nezískal. Kulturní život se na vesnici hledá těžko, zvláště, když zde i pracujete, a nemáte důvod nikam jinam jezdit. A když jsme se zrovna vydali s přáteli na dobrodružnou výpravu za kulturou do Prahy, na promítání Pána prstenu s orchestrem, byla sobota – můj odpočinkový den.
Ne, že by mi to přímo vadilo, spíše mne to zamrzelo, že to vyšlo zrovna takto. Ale nehledě na bodíky, zážitek to byl skvělý, šest hodin strávených ve vlaku s přáteli byl užitečně využitý čas, a pohledy cizích lidí, kteří na naši trojici v kostýmech Gandalfa, Aragorna a Boromira koukali často s otevřenou pusou, byly k nezaplacení.
A kromě toho se daří další věci. Pravidelně se ráno protahuji. S knížkami, které dlouho čekali na pozornost, se taky slušně pohlo. Spousta bodů je a bude za dobrovolnictví, když teď vrcholí přípravy chystané roverské výpravy. A motivace mi letos drží i ve čtvrtém týdnu, a to dokonce dost intenzivně. Jen se nesmím dívat do tabulky pořadí, to je celkem demotivující pohled. Ale jinak to jde.

odhodlaný Žvejk

Lehl jsem, a ležel jsem dlouho. Celý týden jsem strávil ve vodorovné poloze pod peřinou, popíjel jsem čajíčky a házel do sebe prášky. Normálně bych sjížděl seriály a filmy, teď jsem využil Borce a dělal věci produktivního rázu. Ku příkladu šedá armáda do Warhammeru se začala postupně probouzet do své barevné nové verze, byť mne na ní čeká ještě spousta práce. Také jsem pohl s pár rozpracovanými básničkami a písničkami, které se dočkaly nových slok, lepších slovních obratů a byly doplněny, zatím jen orientačně, o nějaké akordy. Největší radost mi však udělalo množství přečtených stránek. Dávám si knižní maraton povídek mistra H. P. Lovecrafta, autora mýtu Cthulhu. Tyto děsivé, hororové povídky se mi možná staly osudnými, když jsem dnešní noc pocítil hrůzu srovnatelnou s hrůzami, které zažívají jejich hrdinové.

Pokusím se napodobit styl vyprávění z povídek, a popsat zážitek z noci, za kterou si vůbec poprvé nemohu započítat body za osm hodin spánku.

Rodiče odjeli na dovolenou, tudíž jsem s knížkou v ruce vyčkával, až se vrátí moji dva bratři domů. Jeden se po návratu obklopil úkoly do školy, druhý se vrátil až pozdě večer. Ještě jsme se rychle domluvili, co vlastně budeme celý víkend bez pokynů rodičů dělat, a co budeme jíst. Noc během našich rozmluv přikryla oblohu, a my postupně ulehali do svých loží. Pomalu jsem upadal do říše snů, o které jsem teď čítával. Už si nevzpomenu, o čem můj sen byl, ale to není ani tak podstatné. Důležitý byl okamžik, který mne z mého snění prudce vytrhl. Crrrrr! Bylo to skutečné, nebo se to ozvalo ve snu tak hlasitě, že jsem se probudil? V tu chvíli mi to bylo jedno, moje oči vytřeštěné hrůzou lítaly po pokoji a hledaly nebezpečí. Zvuk jsem si až po chvíli uvědomil a přiřadil, ne k budíku, nýbrž k domovnímu zvonku. Orosil mne studený pot, při pomyšlení, jaký to hrůzný návštěvník se k nám snaží dostat, a jaké strašné musí mít úmysly, když se dostavil o půl druhé ráno. Není přeci možné, aby se kdokoli rozhodl navštívit zrovna náš dům, všem ostatním na očích, neboť je na hlavním náměstí. Když jsem se poněkud uklidnil, začala mnou jímat hrůza nová, úpornější a intenzivnější. Zapomněli jsme s bratry dům zamčít. Návštěvník, třebaže neexistující se v mých představách vkrádal znovu a znovu do našeho obydlí, a já omráčen strachem poslouchal každý sebemenší zvuk, za kterým se schovával plížící se nezvaný host. Nevím už, jak dlouho jsem s vypětím všech smyslů odolával spánku, ten se však nakonec dostavil, a já až ráno, po kontrole všech oken, dveří a pokojů, naznal, že domovní zvonek se musel ozvat opravdu jen ve snu. Nestalo se tedy nic, jen si za tuto noc nepřidám žádné body.

“Nebojácný” Žvejk

Minulý ročník jsem po dvou týdnech ztratil veškerou motivaci pokračovat. Nevím jak, prostě frnk, byla pryč. Letos je to jiné. V Roverském kmeni se nás přihlásilo (vlastně ani nevím přesně kolik😅) asi 10, a skvěle jsme se hecovali a motivovali.

Začátek výzvy se mi ovšem ne tak úplně povedl. Tradičně jsem po oddílové výpravě odpadl, a teď mi již pár dní dělá společnost paní Bolest hlavy a pan Rýmička, kteří se shodli, že nejlepší je trávit odpoledne v posteli nadopován Paralenem. Jakoby nestačilo přežít osm hodin v práci (šest hodin stačí k maximálnímu počtu bodů v kategorii Vůle, další dvě hodiny pracuju vlastně přesčas 😁), během čehož mě neustále ruší potřeba smrkání.

Každopádně jsem odhodlán se po vyležení vrhnout po hlavě do zaplnění svých odpoledních hodin užitečnými aktivitami. Chtěl bych se věnovat hlavně čtení, ke kterému se mi nedaří normálně dokopat. Navíc, číst se dá i v posteli.

Obrovskou výzvou bude otužování. Fuj- voda, a FUUJ- studená! Ovšem cesta kolem světa se neobejde bez překonání vodní hladiny. Co už, to se nedá nic dělat.

Na závěr mám přání, jak jsem již psal našemu Roverskému kmeni:

Nepřeji vám štěstí, to tady nehraje žádnou roli. Přeji pevnou vůli a odhodlání v plnění😁

Žvejk