Zápis č.2

Lehl jsem, a ležel jsem dlouho. Celý týden jsem strávil ve vodorovné poloze pod peřinou, popíjel jsem čajíčky a házel do sebe prášky. Normálně bych sjížděl seriály a filmy, teď jsem využil Borce a dělal věci produktivního rázu. Ku příkladu šedá armáda do Warhammeru se začala postupně probouzet do své barevné nové verze, byť mne na ní čeká ještě spousta práce. Také jsem pohl s pár rozpracovanými básničkami a písničkami, které se dočkaly nových slok, lepších slovních obratů a byly doplněny, zatím jen orientačně, o nějaké akordy. Největší radost mi však udělalo množství přečtených stránek. Dávám si knižní maraton povídek mistra H. P. Lovecrafta, autora mýtu Cthulhu. Tyto děsivé, hororové povídky se mi možná staly osudnými, když jsem dnešní noc pocítil hrůzu srovnatelnou s hrůzami, které zažívají jejich hrdinové.

Pokusím se napodobit styl vyprávění z povídek, a popsat zážitek z noci, za kterou si vůbec poprvé nemohu započítat body za osm hodin spánku.

Rodiče odjeli na dovolenou, tudíž jsem s knížkou v ruce vyčkával, až se vrátí moji dva bratři domů. Jeden se po návratu obklopil úkoly do školy, druhý se vrátil až pozdě večer. Ještě jsme se rychle domluvili, co vlastně budeme celý víkend bez pokynů rodičů dělat, a co budeme jíst. Noc během našich rozmluv přikryla oblohu, a my postupně ulehali do svých loží. Pomalu jsem upadal do říše snů, o které jsem teď čítával. Už si nevzpomenu, o čem můj sen byl, ale to není ani tak podstatné. Důležitý byl okamžik, který mne z mého snění prudce vytrhl. Crrrrr! Bylo to skutečné, nebo se to ozvalo ve snu tak hlasitě, že jsem se probudil? V tu chvíli mi to bylo jedno, moje oči vytřeštěné hrůzou lítaly po pokoji a hledaly nebezpečí. Zvuk jsem si až po chvíli uvědomil a přiřadil, ne k budíku, nýbrž k domovnímu zvonku. Orosil mne studený pot, při pomyšlení, jaký to hrůzný návštěvník se k nám snaží dostat, a jaké strašné musí mít úmysly, když se dostavil o půl druhé ráno. Není přeci možné, aby se kdokoli rozhodl navštívit zrovna náš dům, všem ostatním na očích, neboť je na hlavním náměstí. Když jsem se poněkud uklidnil, začala mnou jímat hrůza nová, úpornější a intenzivnější. Zapomněli jsme s bratry dům zamčít. Návštěvník, třebaže neexistující se v mých představách vkrádal znovu a znovu do našeho obydlí, a já omráčen strachem poslouchal každý sebemenší zvuk, za kterým se schovával plížící se nezvaný host. Nevím už, jak dlouho jsem s vypětím všech smyslů odolával spánku, ten se však nakonec dostavil, a já až ráno, po kontrole všech oken, dveří a pokojů, naznal, že domovní zvonek se musel ozvat opravdu jen ve snu. Nestalo se tedy nic, jen si za tuto noc nepřidám žádné body.

“Nebojácný” Žvejk