Den: 19. 3. 2024

Pravidelné psaní den 2 aneb nebylo daleko od toho to vzdát

Dnešní den nezačal s velkou motivací, tak jsem začala rovnou snídaní. Abych nahnala body tak jsem jako vždycky u snídaně psala. Ach ten můj multitasking. Dál došla energie cokoliv dělat a tak už takhle brzo po ránu jsem se rozhodla pro čtvrthodinku relaxu v podobě rozespalého sezení a poslouchání písniček. Pak konečně přišla energie na protažení. Velkou motivací také bylo číslíčko 13/20. Přece nevyhodím 13 dní protahování.

Po cestě do školy došlo konečně na připravení programu na schůzku. Dnešní. Klasické odkládání dokud věci nejsou neodkladné. Před školou jsem ještě stihla kavárnu ve škole, kde jsem stihla napsat půlku práce na téma Já a Skauting. Přitom jsem zjistila, že psát o mém působení ve skautu je delší než jsem si myslela. Zkuste si to a zjistíte že váš odhad musíte tak ztrojnásobit.

Škola utekla rychle a já vyrazila do klubovny. Samozřejmostí se už stala procházka Co nejdelší jde. Se sluchátky jsem obdivovala krásu architektury vinohradských domů. Ještě k tomu počasí na mikinu a brýle.

Sotva jsem dorazila do klubovny, dorazila sestra s neteří, které se rozhodli nás navštívit na schůzce, a vyrazili jsme ještě na procházku po městě. Půl hodiny před schůzkou jsem už byla zase zpátky v klubovně a jako vždycky mě ve sluchátku čekalo aspoň jedno “McDonald co si přejete“ což mi zlepšilo den. Bohužel hranolky jsem nedostala.

Po celkem klidné schůzce jsem s další vedoucí rychle sháněla večeři abychom na radě netrpěly hlady. Taky kdo má rád rady bez jídla. Jak to tak obvykle chodí, rada se protáhla a já domů dorazila úplně utahaná. Dlouhý den.

Tak jsem si užívala půl hodiny relaxu při válení se v teplé posteli a v tu chvíli jsem si vzpomněla na můj pokus psát denně. Už jsem začala vymýšlet jak ho napíšu zítra, ale nakonec jsem se přesvědčila. Přeci jen by bylo blbé vzdát to druhý den. Tak nebojte i dnes si můžete za tento můj příspěvek připsat body (pokud nečtete rychle, snad aspoň půl bodu)

P. S. U psaní práce na vůdcák jsem učinila objev. Přemýšleli jste někdy proč se naši nejmenší jmenují benjamínci? Vzpomeňte si na našeho zakladatele

 

Zápis VI. aneb Skauto-borcovské memes (díl 2.)

Ahoj všichni!

Vzhledem k tomu, že můj předchozí příspěvek s memes vzbudil ohlas, rozhodla jsem se přidat ještě jeden. Moc vám všem děkuju za pozitivní zpětnou vazbu a doufám, že vás tyhle také pobaví.

A znovu se předem omlouvám za to, jestli bude rozložení tohoto příspěvku vypadat blbě, ale bohužel nevím, jak to ovlivnit. 🙁

 

 

_______________

Elen síla lúmenn’ omentielvo

 

 

Pondělní štěstíčko

Tento týden mi nezačal teda úplně nejlépe a hned od nedělní půlnoci se teda kazilo úplně všechno, tak jsem si říkala, že se s vámi podělím.

Celou noc se mi zdálo o tom, že ráno nestihnu vlak. Ten sen se mi zdál každou hodinu, pokaždé trochu jiný a pokaždé jsem se i ve stejnou hodinu vzbudila. Ale i přesto jsem ráno vstala docela čilá. Začala jsem se chystat, ať něco nezapomenu. Měla jsem jet na kontrolu na ortodoncii, takže jediná věc, kterou fakt nesmím zapomenout jsou rovnátka. Ráno jsem nestihla pojíst a utíkala na vlak, který mi málem ujel. Po rychloběhu jsem zjistila, že vlak má zpoždění a dokonce i další spoj. To se mi moc nelíbilo, protože jsem musela ještě dojít z nádraží na ortodoncii a mělo to vycházet úplně přesně. Dále jsem podle idosu zjistila, že druhý vlak má výluku a musím jet autobusem. Netušila jsem, kde má ten autobus stát, ale měla jsem mít na přestup celé asi 3 minuty, takže kdo by se stresoval. Po zastavení vlaku jsem vyběhla hledat autobus a velice mě překvapilo, když jsem uviděla přistavený vlak jedoucí mým směrem. Ale tak co, aspoň jsem nemusela hledat bus. Konečně jsem vyjela a byla spokojená, že to snad i stihnu. No ale pak se podívám do batohu a rovnátka nikde. Pecka, k čemu tam teda tu hodinu jedu? No už jsem tam byla, tak jsem si říkala, že mi aspoň přilepí odchlíplý drát a hold přijedu jindy. Na ortodoncii se mi je dokonce podařilo přemluvit, že tam nebudu muset znovu, ale pak jsem se podívala na hodinky a zjistila, že mi autobus jede za minutu a půl. Asi jsem nikdy neběžela tak rychle, ale já to fakt stihla. Sice jsem kašlala ještě další dvě hodiny, ale stihla jsem to. No ale pak jsem zjistila, že vlastně nemám objednavaci kartičku a ani jsem se neobjednala na příště. Takže jsem tam zase volala, tradičně to nikdo nebral, ale pak se mi poštestilo a zjistila jsem, že za mnou sestřička dokonce běžela, ale já hold byla rychlejší. Bonusem celého dne bylo, že moje spolubydlící ztratila ISIC, takže za naše skvělé pondělí jistě mohou nějaké erupce na Slunci nebo něco takového.

Toto bylo krátké vyprávění o mém krásném pondělním výletě. Doporučuji si při čtení představit velice ironický výraz na mé tváři a pocítit můj pocit znechucení nad tímto pondělím.