Srneček – zápis 2.

Bylo nebylo v jedné krajině

Měla jsem stále hlad. Toulala jsem se krajinou, která byla vyprahlá. Na polích nerostlo zhola nic. Můj hlad byl neustálý, zvětšující se. A pole, ty stále prázdná. Ani smítko chleba, pouze pšenice, která se kymácela ve větru. Ani kus masa, to jen utíkalo, ač bych si přála, aby bylo uvařené s brambory na talíři přede mnou.

V kontrastu s mým hladem šla i moje osobnost, byla jsem tuze oblíbená, a zvláště v době oběda. Neustále na mě totiž někdo volal, zval mě k sobě domů, asi mu zbylo k obědu a slyšel mé kručení v břiše. Potíž byla, že se volání na mou osobu ozývalo právě jen před polednem jen v tu dobu a nikdy jindy. „polednice, polednice“ volal hned každý. A já? Já jsem byla k roztrhání. Nejenže mě trápil ukrutný hlad, ale navíc i nerozhodnost. Dům, který voněl čerstvě upečeným chlebem nebo masem? Hovězí či jehněčí? To byly mé každodenní útrapy.

Jednou v poledne. Opět jsem obcházela pole hledala vše možné srny, hraboše, jezevce a kde nic tu nic. Poledne se blížilo a já čenichala odkud se line ta nejvábnější vůně. A tu to ke mně došlo. Tam vzadu za vesnicí, kde mají malé děcko a otec jím každé ráno mizí do práce, ten očividně pokaždé doufá, že bude mít navařeno. Právě odtamtud se line ta nádherná vůně pečeného srnečka. A jako kdyby mě sám pán bůh vyslyšel už se odtamtud ozývá: „Pojď si proň ty Polednice.“ Kdo by to byl jen tušil, že se na mě usměje štěstí. Neváhala jsem. Ve vidině pouze a jenom toho pečeného srnce jsem utíkala z kopce, aby zůstal srneček ještě vlažný. A ještě mě takhle otevřeně zvou, no nádhera.

Vtrhnouc celá splavená do místnosti a bez váhání (v domnění, že má oblíbenost ještě stoupne) zařvajíc: „Dej sem srnče!“ V tu ránu si žena bez váhání přitiskne své dítě na hruď a utíká do rohu. To mě ještě víc zmate, rozhlédnu se po místnosti a znechutím se. Na plotně pouze kaše. Znechuceně se otočím a vycházím ze dveří s myšlenkou, že na srnečka si budu muset holt nechat zajít chuť.

Z největší vůle doufám, že se Karel Jaromír Erben a ani ty teďkonc neobracíte v hrobě. Parodie na Polednici možná trošku přehnaná, avšak vystihuje mé zoufalství do slova a do písmene ze dne bez mlsání