Autor: Sushi12

Dnešním zápisem, bych chtěla říci následující: nenechte se rozhodit a ty Míša řezy si prostě dejte!

Borec je plný překvapení, na která za den narazíte

Vezmeme-li si ku příkladu úkoly vaření a den bez mlsání. Vaříte se celé dopoledne s úžasnými Míša řezy. Trvá vám to takovou dobu, že byste mohli získat známku za čtení na jednou. Dopečete, doplatláte krém. Už se natahujete po okusení jednoho z řezů a jakýsi vnitřní hlas vás stopne. „pozor pozor, 50 bodů za den bez mlsání“ s lítostí, tak musíte Míša řez položit a čekat na den volna. Jenže vaši sourozenci jsou neúprosní a než nastane konečně středa po Míša řezech se slehne zem. „Příště, příště si to naplánuji lépe.“

Nebo tuhle koná se rodinná oslava, ve vidině toho, že získáte bodíky. Trpíte konverzace, jenom pro vidinu 25bodů za půl hodiny, která Vám ovšem připadá jako sto let. Nejenže Vám milé tetičky neustále nabízejí dokonalé zákusky, což je obvykle jediná věc která vás drží na takovýchto oslavách, a vy si nemůžete ani ukousnout. Naděje stoupne, když strýček vytáhne kytaru a všichni začnete zpívat. K naštvání může ovšem býti, když strýček se slovy: „dneska mi to nějak nezpívá“ zabalí kytaru již po 15 minutách a vy víte, že dalších 25 bodů prostě nezískáte.

Rozum zůstává také stát nad půlnočním sledováním seriálů. Celý den jste se držel, biť ani jedno sprosté slovo vám nevyšlo z úst. Už jste rozhodnuti jít spát, když v tom, je to tak. Váš oblíbený hrdina je zastřelen a vy nemůžete jinak než vypustit z úst sprosté slovo. Ano zanadáváte ještě jednou, protože na hodinkách se ukazuje 23:59. To vám zvedne další nevoli, jelikož už tušíte, že 150bodů za spánek opravdu nedosáhnete.

Zas za týden, Sushi!

Bylo nebylo v jedné krajině

Měla jsem stále hlad. Toulala jsem se krajinou, která byla vyprahlá. Na polích nerostlo zhola nic. Můj hlad byl neustálý, zvětšující se. A pole, ty stále prázdná. Ani smítko chleba, pouze pšenice, která se kymácela ve větru. Ani kus masa, to jen utíkalo, ač bych si přála, aby bylo uvařené s brambory na talíři přede mnou.

V kontrastu s mým hladem šla i moje osobnost, byla jsem tuze oblíbená, a zvláště v době oběda. Neustále na mě totiž někdo volal, zval mě k sobě domů, asi mu zbylo k obědu a slyšel mé kručení v břiše. Potíž byla, že se volání na mou osobu ozývalo právě jen před polednem jen v tu dobu a nikdy jindy. „polednice, polednice“ volal hned každý. A já? Já jsem byla k roztrhání. Nejenže mě trápil ukrutný hlad, ale navíc i nerozhodnost. Dům, který voněl čerstvě upečeným chlebem nebo masem? Hovězí či jehněčí? To byly mé každodenní útrapy.

Jednou v poledne. Opět jsem obcházela pole hledala vše možné srny, hraboše, jezevce a kde nic tu nic. Poledne se blížilo a já čenichala odkud se line ta nejvábnější vůně. A tu to ke mně došlo. Tam vzadu za vesnicí, kde mají malé děcko a otec jím každé ráno mizí do práce, ten očividně pokaždé doufá, že bude mít navařeno. Právě odtamtud se line ta nádherná vůně pečeného srnečka. A jako kdyby mě sám pán bůh vyslyšel už se odtamtud ozývá: „Pojď si proň ty Polednice.“ Kdo by to byl jen tušil, že se na mě usměje štěstí. Neváhala jsem. Ve vidině pouze a jenom toho pečeného srnce jsem utíkala z kopce, aby zůstal srneček ještě vlažný. A ještě mě takhle otevřeně zvou, no nádhera.

Vtrhnouc celá splavená do místnosti a bez váhání (v domnění, že má oblíbenost ještě stoupne) zařvajíc: „Dej sem srnče!“ V tu ránu si žena bez váhání přitiskne své dítě na hruď a utíká do rohu. To mě ještě víc zmate, rozhlédnu se po místnosti a znechutím se. Na plotně pouze kaše. Znechuceně se otočím a vycházím ze dveří s myšlenkou, že na srnečka si budu muset holt nechat zajít chuť.

Z největší vůle doufám, že se Karel Jaromír Erben a ani ty teďkonc neobracíte v hrobě. Parodie na Polednici možná trošku přehnaná, avšak vystihuje mé zoufalství do slova a do písmene ze dne bez mlsání

Zdarec!

Opět je Borec zpět. Minulý rok by se moje tabulka dala popsat asi takto:

Svačina hnijící vám v pokoji, kterou byste nejraději vymazali ze světa a potichu doufáte, že se za chvíli rozloží, a že jednoho dne zmizí. V hloubi duše ale víte, že vám hnije dál a její zápach se stupňuje, dokud nepřijde někdo druhý a neuklidí ji. Zároveň víte, že jakmile jí někdo odnese bude vám chybět. Prostě dost bída.

Ze strachu otevřít svou tabulku pod tíhou prázdna (opravdu by se prázdné čtverečky daly krájet), či najet na konečné pořadí mi nahánělo husí kůži po těle. A tak se stalo, že mou svačinu někdo odnesl.

Tento rok bude jiný! Tento rok moje svačina neshnije, bude stále čerstvá a každý den budu mít chuť se do ní zakousnout znovu a znovu. Zatím tomu tak je. Ano, vskutku není tomu ani týden co borec začal, se vší vážností však musím poznamenat: Ano, borec za sebou nemá ještě ani týden!

Zdánlivě věřím, že nám všem vytrvalost vytrvá, že naše svačina zůstane až do konce celá, a že vy ani já nebudeme mít každodenní strach kouknout se na tabulku pořadí.

(PS opravdu doufám, že mi moje svačina neshnije, že světlo světa spatří další zápisy)

S láskou

Sushi