Včera večer jsem spolu s Lasičkou byl na koncertě v Jablonce n. N. Nicméně jako správní cestovatelé jsme se po skončení rozhodli (ne zcela dobrovolně, protože poslední tramvaj ujela víc jak před půl hodinou) vyrazit zpět do Liberce pěšky.
A tak začalo naše noční dobrodružsví. Nejprve nás doprovázel náhodný kolemjdoucí, ze kterého se vyklubal kamarád naseho kamaráda (což je v půl jedné ne zrovna pravděpodobné), ale po chvíli jsme zůstali zcela sami.
Jít po kolejích tramvaje nám nepřišlo jako šťastné řešení, už jen proto, že jsme neměli příliš výletnickou obuv. A tak jsme se vypravili podél málo osvětlené silnice. Najednou vedle nás zašustilo křoví. Ne, že bychom se zrovna báli, ale toulaví psi nejsou něco, co chcete v noci náhodou potkat. Naštěstí se záhy objevila srnka a o pár set metrů dál následovala další.
V tu chvíli jsme se rozhodli, že si cestu trochu ozvláštníme a pustili jsme si hororový příběh Barva z kosmu od Howarda Lovecrafta, který můžu opravdu doporučit, protože nejde o klasickou historku plnou násilných smrtí a nečekaných zvratů.
Jistě si umíte představit, že od té chvíle byl každý šustot proměněn v něco děsivého a tak jsme se následující hodinu neustále ohlíželi a snažili se ve tmě rozeznat cokoliv podezřelého. Na sedmém kilometru jsme se rozhodli historku přepnout.
Cesta se začala vléct. Bolely nás nohy (není divu, když jsme předtím 2 hodiny v kuse skákali na koncertě) a začínali jsme poklimbávat. Konečně jsme se ocitli na území Liberce a měli jsme ohromné štěstí. Šli jsme zrovna kolem zastávky, když přijel poslední noční autobus, který nás odvezl do centra. Odtamtud jsem se už vydal sám k domovu, ale na posledních 3 kilometrech se nic zajímavého nestalo.
Možná to nakonec nebylo úplně dobrodružství, ale určitě něco, na co budu rád vzpomínat. Přeju hodně zdarů všem ostatním dobrodruhům a hlavně hodně nezapomenutelných zážitků.
Maty