Autor: maty1

Borce se účastním první rok a byl jsem z toho od začátku opravdu nadšený. Viděl jsem to jako obrovskou příležitost si ozvláštnit život, odhodlat se k dlouho odkládaným věcem a začít konečně zase sportovat.

Od prvního dne jsem s tabulkou a stopkami téměř srostl. Dychtivě jsem doplňoval políčko za políčkem a sledoval, jak si vedou mí kamarádi z oddílu. Bavilo mě pozorovat, jak jsme každý jiný a plníme si políčka podle toho, co dovedeme nejlépe.

Opravdu to vypadalo na skvělý start, a dokonce mi vůbec nevadilo, že je přede mnou zhruba 60 borců kteří mě drtili svými výsledky (doma mi až moc často připomínají, že jsem jako dítě nedovedl prohrávat a nedělalo mi problém smést hru ze stolu :D)

Teď mi ale po týdnu a půl došel dech. Tabulku otvírám jen večer a to ještě s jistými obtížemi a plnit úkoly, které jsou mimo mojí komfortní zónu nebo standardní denní režim, se mi příliš plnit nechce. Nerad bych vypadl z rytmu takhle brzy, takže jestli máte někdo nějaký nápad, jak se do toho znovu dostat, budu za něj rád :Dd

Hodně zdaru

Maty

Včera večer jsem spolu s Lasičkou byl na koncertě v Jablonce n. N. Nicméně jako správní cestovatelé jsme se po skončení rozhodli (ne zcela dobrovolně, protože poslední tramvaj ujela víc jak před půl hodinou) vyrazit zpět do Liberce pěšky.

A tak začalo naše noční dobrodružsví. Nejprve nás doprovázel náhodný kolemjdoucí, ze kterého se vyklubal kamarád naseho kamaráda (což je v půl jedné ne zrovna pravděpodobné), ale po chvíli jsme zůstali zcela sami.

Jít po kolejích tramvaje nám nepřišlo jako šťastné řešení, už jen proto, že jsme neměli příliš výletnickou obuv. A tak jsme se vypravili podél málo osvětlené silnice. Najednou vedle nás zašustilo křoví. Ne, že bychom se zrovna báli, ale toulaví psi nejsou něco, co chcete v noci náhodou potkat. Naštěstí se záhy objevila srnka a o pár set metrů dál následovala další.

V tu chvíli jsme se rozhodli, že si cestu trochu ozvláštníme a pustili jsme si hororový příběh Barva z kosmu od Howarda Lovecrafta, který můžu opravdu doporučit, protože nejde o klasickou historku plnou násilných smrtí a nečekaných zvratů.

Jistě si umíte představit, že od té chvíle byl každý šustot proměněn v něco děsivého a tak jsme se následující hodinu neustále ohlíželi a snažili se ve tmě rozeznat cokoliv podezřelého. Na sedmém kilometru jsme se rozhodli historku přepnout.

Cesta se začala vléct. Bolely nás nohy (není divu, když jsme předtím 2 hodiny v kuse skákali na koncertě) a začínali jsme poklimbávat. Konečně jsme se ocitli na území Liberce a měli jsme ohromné štěstí. Šli jsme zrovna kolem zastávky, když přijel poslední noční autobus, který nás odvezl do centra. Odtamtud jsem se už vydal sám k domovu, ale na posledních 3 kilometrech se nic zajímavého nestalo.

Možná to nakonec nebylo úplně dobrodružství, ale určitě něco, na co budu rád vzpomínat. Přeju hodně zdarů všem ostatním dobrodruhům a hlavně hodně nezapomenutelných zážitků.

Maty