Cesta metrem – příběh k týdenní výzvě

6:40. Nastupuji do metra na Zličíně a usedám. Kolem nikde nikdo.

Stodůlky

Lužiny

Luka

Každou zastávkou přibývají a přibývají lidé. Ale nikdo se neusmívá. Nikdo nemluví. Kolem mě není jediný spokojený nebo šťastný obličej. Všichni se mračí a nepřítomně zírají – někteří do novin, někteří do telefonu a někteří jen před sebe. Jedou všichni do práce?

Hůrka

Žena s velkou koženou kabelku má v ruce kávu a jako by až ke mě bylo slyšet to ohlušující ticho, které jí zní v hlavě. V uších airpody, neučesane černé vlasy. Proč se tak tváří? Spala špatně nebo jen není zvyklá na brzké vstávání?

Nové Butovice

Muž s novinami si už od Stodůlek čte deník Metro, který mu při vstupu vnutil pracující bezdomovec. I když je oblečený v omšelé bundě barvy již neurčitelné, sepraných montérkách a najkách, které mají svá nejlepší léta za sebou, určitě to nebude nějaký dezolát. Nejdéle se zaujetím v očích četl článek o Havlovi.

Jinonice

Dlouhé zlatavé rozpuštěné vlasy, plnovous. Na krku Thórovo kladivo. Ani on se neusměje… K téhle inkarnaci severského boha se to sice hodí. Ale kdyby pohnul koutky úst nahoru, modlily by se k němu všechny. Je to viking, poslouchá metal, hraje hry všeho druhu a stoprocentně bude i zatracený nerd.

Radlická

Na Andělu vystupuje muž s respirátorem. Proč ho nosí? Má covid? Nebo se ho jen bojí? Má imunitní onemocnění a nesmí se nakazit? Ale kdyby se on smál, vidět by to bylo. Před několika lety jsme se všichni naučili, jak poznat úsměv na očích.

Smíchovské nádraží

Slečna v bílém kabátu má celou cestu zavřené oči. Drží si modrý batoh v náručí jako malé dítě, aby znepříjemnila zlodějům případnou krádež. Spi? Slyší, kdy má vystupovat? Nebojí se, že přejede zastávku?

Karlovo náměstí

Takovéhle výrazy člověk vídá v apokalyptických filmech a seriálech s našedlým filtrem, aby byla znázorněna bezvýchodnost a pochmurnost situace.

Národní třída

Celý ten čas doufám, že nastoupí dívka s širokým úsměvem hrajícím jí na rtech. A svou energií rozsvítí celý vagón.

Můstek

Ale nikdo takový nenastupuje. Stále stejné zamračené či nepřítomné výrazy. Nikdo si nevšímá svého okolí, nikdo nepřemýšlí, kdo s nimi sdílí cestu do zaměstnání. Každý má svojí bublinu a odmítá z ní byť jen vyhlédnout.

Náměstí Republiky

Je čas vystoupit. Zanechávám spolucestující svému osudu a vykračuji ze soupravy.

Noha míjí nohu směrem k eskalátorům, v ranním metru nejsou vlastní kroky slyšet. Postupně mi dochází, že nemůžu každé ráno čekat na dívku, která svým úsměvem rozsvítí ostatním den. Musím jí být já sama. Radostně roztahuji rty.

Schody se pomalu pohybují směrem z podzemí. Sleduji s úsměvem na tváři oči každého, kdo směřuje opačným směrem. Každé střetnutí zraků provází aspoň lehké pozvednutí koutků, někdy i upřímné zazubení. Zda je to díky mým růžovým vlasům nebo tomu úsměvu, je už úplně jedno.

Já můžu být ta dívka, která bude ráno alespoň maličko rozsvěcet svět ostatních. A třeba… Třeba se časem někdo přidá.