Ahoj cestovatelé,
podělím se s vámi o svůj zážitek na mém výletě na zříceninu hradu Valdek a Jindřichovu skálu, který se uskutečnil v neděli desátého března. Byl to právě poslední den na to, splnit si týdenní výzvy z prvního týdne!
Že opravdu nejsem Phileas Fogg, jsem předvedla hned ráno. Jsem sova a v brzkých ranních hodinách mě vytáhnout z postele je docela fuška, ale co bych neudělala pro body… Jenže vstát včas je prostě tragédie a chodit včas je úplná katastrofa, byť jsem se za poslední více než půlrok v této oblasti dost zlepšila. Ono když vám dají do práce skenovač obličeje, kde jediná sekunda opoždění se může zapříčinit, že vám strhnou celou půlhodinu, člověk se trochu vytrénuje. Ale i tak mám do přesnosti pana Fogga ještě dost daleko…
Na rychlík už ani nejdu. Lezu teprve z postele a cpu do sebe něco sladkého, abych se probrala. Rychlík v devět ráno v klidu odjel, zatímco já jsem sedla k počítači s tím, že pojedu v jedenáct. Dodržování časů a plánů není úplně moje parketa, takže ani rychlíček v jedenáct jsem nestihla. Odjela jsem až osobáčkem ve dvanáct. Ten mě dovezl z Příbrami do Jinec.
Vydala jsem se přes Ohrazenici a po cca 8 ujitých kilometrech se ocitla v cíli. Celou dobu mi byly kompasem mapy.cz. Bez nich bych byla ztracená. Po obhlídce hradu z vnějšku (vnitřek hradu byl nepřistupný zhledem k zákazu) se již začalo šeřit. Ze zvědavosti jsem ještě okoukla lom a hned jsem na to doplatila, protože mi tam upadl mobil a zohyzdil se nevkusnou pavučinou.
Zhruba tři a půl kilometru odtud byla Jindřichova skála, kam jsem také měla v plánu se někdy vydat. Tma houstla čím dál víc a můj výstup na Jindřichovu skálu se rázem proměnil v závod s časem. Naštěstí tma ještě nebyla natolik neproniknutelná, aby mi neposkytla krásný pohled. Překvapilo mě, že jsem tam v tomto pokročilejším čase potkala turistu (když jsem viděla, že má očividně stejný cíl cesty jako já, zatajil se mi trochu dech z toho, že tu jsem sama s cizím chlapem v černém, ale pán byl moc milý a brzy odešel.
Sedla jsem si na lavičku k ohništi a najedla se. Mezitím se už úplně setmělo. Svůj původní plán dojít do Příbrami k autu jsem nakonec zavrhla. První mobil se mi už vybil a druhý musí splnit úkol dovést mě úspěšně do Jinec na vlak, cestou, kterou jsem došla sem, a zároveň svítit na cestu. Baterku jsem s sebou neměla.
No a jak si tak jdu po asfaltce lesem, najednou na mě u cesty vybafne zaparkované auto. Krve by se ve mně nedořezal! Potřebovala jsem utíkat, abych stihla poslední vlak z Jinec do Příbrami, ale teď jsem musela být ve střehu a neupozorňovat na sebe dupáním a nevysilovat se předčasně úprkem. Do toho mě pořád zlobila neposedná tkanička. Když jsem se k ní vždy ohnula, tušila jsem, že teď po mně ten úchyl skočí. Naštěstí se tak nestalo a když jsem konečně vyšla z lesa, dala jsem se do běhu a poslední vlak stihla s pětiminutovou rezervou.
Na Valdek a Jindřichovu skálu jsem už měla spadeno delší dobu. Teď se mi to díky první týdenní výzvě letošního Skautského borce podařilo.