Krásnou neděli ještě jednou,
chtěla bych se s vámi ještě podělit o sled událostí, který mě potkal minulý týden. Aneb jak všechno zlé je pro něco dobré a že nakonec všechno dobře dopadlo.
Po sobotním ZVaSu (13. 4.) jsem dorazila domů úplně vyčerpaná, což jsem nejprve přikládala náročnému stanovišti, velikému vedru a průběžným hlídáním nezbedného syna, který ze stanoviště neustále utíkal a házel hračky do rybníka (na nedobrovolné otužování naštěstí nedošlo) 😀
V neděli ráno mě začal bolet zub. Kolem poledne se bodavá bolest přesunula i do oka, následně mě začala šíleně třeštit hlava, k večeru to začalo střílet i do ucha. Na neděli bylo původně v plánu naučit se žonglovat, což jsem po několika marných pokusech vzdala, jelikož mi bylo fakt hrozně a celý den jsem prakticky proležela. Tipla jsem to na zánět dutin, který mi v pondělí potvrdila MUDr. na ORL. Že prý je to od zaníceného zubu a mám si ho urgentně vyřešit. Dostala jsem nějaké léky a v pátek měla přijít na kontrolu.
Až do středy jsem byla prakticky nepoužitelná a věnovat jsem se mohla jen relaxačnějším aktivitám. Ve čtvrtek jsem pak šla na stomatologický zákrok. Nejvíc mě mrzelo, že bylo v ohrožení získání známky námořníka, což byl letos jeden z mých hlavních cílů, a taky sobotní výlet na Ivančenu. Známku se mi nakonec získat jen tak tak podařilo, díky lehké přeorganizaci svého programu na poslední týden. Naštěstí léky rychle zabraly a já se mohla brzy znovu vrhnout na cvičení.
Ivančenu jsme ale bohužel zrušit nakonec museli, protože syn měl taky rýmu a nechtěli jsme to v tom počasí ještě přikrmovat. Osud tomu chtěl ale tak, že skautská památka nakonec přeci jen byla. A zde přichází na scénu ona souhra náhod. Když jsem se dívala do mapy, kde je poliklinika ve Slavkově, kam jsem měla přijít na kontrolu na ORL, všimla jsem si, že hned naproti poliklinice je Svojsíkův park a v něm památník A. B. Svojsíka. Ten jakoby tam přesně na nás čekal (společné selfie zde: www.ibb.co/khk89JM). Zajímalo by mne, proč je památník zrovna zde. Nepodařilo se mi k tomu najít žádnou historickou souvislost. Po parku jsem nakonec nasbírala i odpadky, nějaké bodíky byly i za procházku, takže to nakonec byl i celkem produktivní den.
Naštěstí mě nemoc opustila definitivně, a já Borce mohla zdárně doklepat do konce, i když s o pár body méně za dny, které jsem proležela v posteli anebo strávila po doktorech.
Tak snad i vy jste přežili cestu kolem světa bez větší újmy na zdraví. Je fakt, že když je člověk najednou v nezvyklém zápřahu, tak to tělo si řekne o nějaké to zvolnění.
Tož buďte zdrávi 😊
Švihulka