Předem chci říct, že se mi nenahrál zápis z čínského týdne, takže tak…trochu zpoždění. Ale to nevadí. Zkoušet mlčet, když máte ve škole přednášky a prezentace bylo nemožné, ale na tohle by se hodila právě sobota. Ale to jsem měla vůdcáky a spoustu zkoušet. Takže taky ne. Jenže, já mám z bobříka mlčení fobii. Proč? Jako skautka jsem splnila bobříka mlčení každý tábor, ale pak jsem měla strach promluvit. Prostě i když mi výzva skončila, bála jsem se něco říct – např. když se mě v kuchyni zeptali, zda chci “víc nebo míň” nic jsem neřekla, protože má hlava měla stále nastavené: hlavně nemluv 🙂 A toto mi vydrželo celé prázdniny až do školy. I zde jsem nemluvila. Takže tuto výzvu jsem radši odložila a vybrala si bobříka času. to už bylo proveditelnější. Docela jsem to odhadla, ale bylo těžké odstranit všechny hodiny z mého okolí. Přece jen, na táboře je to jednodušší. Další výzvou byl výlet k technické památce a mám to štěstí, že má škola je jedno velké technické muzeum a mám tak několik možností, kdy zdarma mohu navštívit spoustu míst v okolí. Nebo si zkusit rozebrat formuli 🙂 Ale měla jsem čas přes týden i na čtení a dostala se ke knížce Ambasadov od China Miéville. Není to jeho top, ale zachránila jsem knížku před skartací. Při čtení mi došlo, jak složité je pochopit jeho svět a došlo mi, že i mé texty jsou někdy tomuto šílenství podobné. to mě vyděsilo, jestli po mě vůbec někdo něco pochopí, ale jak to máte vy? Pokud znáte příběhy od Chini T. Miéville, jak na vás působí? Je těžké je pochopit? Líbí se vám tento styl psaní?
Cukřík