Jedu takhle domů již,
radši o hodinu spíš,
v dlouhém vlaku barvy žluté,
na kafe hned mám tu chutě.
Hádejte kdo standard má?
Kdo si dobré kafe dá?
Po laborkách znavená,
jsem to jen a jenom já.
V kupéčku však sama nejsem,
naproti mě klučina,
hledí sobě do klína.
Jaký se mu asi zdá sen?
Vedle něj pán dlouhovlasý,
nohy na sedačce má,
zády se o sklo opírá.
Také zmožen nejspíš asi.
Naproti něj pohledný hoch,
noťas v klíně něco čte si
s obrázky kamenných soch.
A za okny jen zelené lesy.
Vedle něj děvče usměvavé,
mobil v ruce, obrázku spousta,
Instagram asi bude to pravé.
Když atmosféra kupéčku náhle zhoustla.
Přišel tu již konečně,
pán a kafe v rukou,
,,děkuji vám srdečně”
Už se mohu kochat loukou.
Cesta vcelku uběhla rychle,
než stihla jsem se vzpamatovat
jsem u naší krychle,
začínám věci prohazovat.
Do domečku klíčema,
odmykám si dveře
a táta již vyhlíží,
kdo se domů déře.