To bych nebyla já, abych nemusela něco takzvaně “clutchnout” na poslední chvíli.
Ale pozdě je přece někdy a přes limit jsem se stále nedostala, takže si myslím, že si ještě vedu dobře. Taky jsem zápis nemusela napsat vůbec, že? 😀
Minulý týden jsem si říkala, že budu zápisy psát vždycky pravidelně v pondělí. Jenže tak nějak se stalo, že jsem se v pondělí na kolej vrátila v 9 večer a když jsem chtěla spát 8 hodin, tak jsem musela 2 hodiny před spaním věnovat škole a cvičení. Na zápis se čas nenašel. Vesele jsem zápis posouvala dál a dál, protože jsem vždy měla kopu jiných věcí ze školy na práci. A proto tu sedím teď doma připravena na kutě se sbalenými věcmi na to, až brzy ráno zase pojedu pryč na kolej. Někdy si říkám, že tenhle cyklus doma, kolej, doma, kolej je hrozně ubíjející.
Abych se ale vrátila zpět k borci, skoro to tady zní, jako kdybych prokrastinovala psaní deníku. Což je docela vtipný paradox. Člověk toho má tolik, co se snaží nedokládat (a že mi to poslední dobou jde!), že se pak ani nedostane k jiným záživným činnostem. Na druhou stranu jsem ale často zvyklá dělat věci na poslední chvíli. Tohohle se zbavím právě jen v období borce, kdy teda chci body tak moc, že věci neodkládám. Moc dlouho mi to ale potom nikdy nevydrží.
Musím říct, že obdivuju všechny ty, co dělají všechno hned, jak můžou. Zajímalo by mě, jestli na tomhle světě vůbec existuje někdo, kdo si opravdu nikdy neřekl, že nějaký úkol odloží na později. Ani jednou, jedinkrát. S takovýmto jedincem bych si chtěla osobně potřást rukou a vyžádat si nějakou radu do života, protože je to fakt něco, co bych taky potřebovala umět.
Jak to máte vy, spoluborci? Jste spíš mistři hneddělači nebo mistři posledňochvilňáci? 😀
Jinak přeji všem hodně sil do plnění! Je šílený, že už jsme skoro v půlce, no ne?
Já si jdu pro zasloužený spánek.
Dobrou noc. 🙂
– Sklíčko