Ježibaba Makda se vrátila domů z trhu, docházelo jí perníkové koření, a co nevidí. Kolem chaloupky pobíhá holčička a tu uloupne kus, olízne-zahodí-perníček. Makdu jala hrůza! Ta malá nezbednice se pustila rovnou do nosného perníku! Ještě chvíli a je po chaloupce! Nebyla v jádru zlá, nejdřív jí zkusila vystrašit, ale na povinné “Kdopak mi to tu loupá perníček” nejen že neutekla, ale vysmála se jí do tváře a řekla “Já!” To Makdě neměla dělat, nervy má každý jenom jedny. Popadla holčičku, nacpala jí do dřevěné klece a zajistila petlici kolíkem. “Jsi jako lunt! Děti mi vůbec nechutnaj, ale tebe si vykrmím a upeču na česneku!” A rovnou šla zadělat těsto na medové perníčky. Ale než nasypala mouku, holčička byla venku z klece, dřevěnej kolík nevydržel, a houpala se na židli, až praskla. Taky byla jenom ze sušeného marcipánu… Hned jí nacpala zpatky do klece a zajistila řetězem na zámek. Než se vrátila s medem ze spíže, vidí-klec má vylomené mříže! Hledá a skoro hned dítě najde, houpalo se na cukrkandlovém lustru…jakmile se utrhl, bylo snadné ji zase chytit. Ještěže měla i jednu klec kovovou, z té se nedostane! Makda dopekla perníčky, ale holčička olízla a zahodila…”s takovou si tě nevykrmím” prohlásila ježibaba a šla zkusit jiný recept. Zkoušela sladké, slané, kyselé, hořké (“umamu” u nás tenkrát ještě neznaly), i různé kombinace…nic nesnědla a jídla bylo už tolik, že co nesnědla sama, radši odnesla do blízké chudé vesnice a rozdala, jinak by jí po čase neuneslo koště…a taky nesnášela plýtvání jídlem. K její nemilosti jí nikdo z vesnice, když to takhle pokračovalo třetí den, už neřekl jinak než “Baba Dobřena”… Znechucená ježibaba holčičku vypustila z klece a nechla jí devastovat zbytky chaloupky. A sama se odstěhovala daleko do města. Místo knihy kouzel, se začala věnovat knize receptů, protože jí to vyvařování celkem bavilo. Ale aby jí nikdo nepoznal, knihu vydala pod jménem Magdalena Dobromila…
Ps: jakákoli podobnost v příběhu, se skutečností, je pouze náhodná. Psal sem jak Můza dodávala. Parník
