Jojo – 4. 5. 2019

Zdravím všechny borky a borce! Původně jsem chtěla psát Den borce úplně z jinýho dne, na kterej jsem měla fakt hustý plány, jenže jsem onemocněla a… no, plány se nekonaly. Moje druhá a stejně skvělá volba byla Vyškovská 50, která se pro mě a moji parťačku Marš pomalu, ale jistě stává tradicí.  Doufám, že si čtení užijete a přeju hodně štěstí v plnění

Když mi ráno v 5:00 zazvonil budík, chvilku jsem přemýšlela, proč vlastně v sobotu vstávám tak brzo. Pak mi došlo, že je vlastně 50. Vyhrabala jsem se z postele a zahájila svoji ranní rutinu cviků, protahování, otužovaní a poslouchání zpráv u klasických úkonů, jako je snídaně, čištění zubů, oblékání apod. Dobalila jsem si věci do batohu a vydala se do Vyškova na prezenci našeho týmu.

 

Abych upřesnila, co Vyškovská 50 (30) je – jedná se o závod dvojic, které si vyberou, jestli půjdou 30-ti nebo 50-ti kilometrovou trasu. Po cestě na ně čeká spousta stanovišť, co dokážou potrápit jak mozek, tak svaly. Délka tras je orientační, jsou totiž určené jen polohy stanovišť a je na týmech, jak mezi nimi půjdou. Já s Marš jsme zvolily kratší alternativu, ale po tom co se nám stalo jsme se rovnou mohly přihlásit na tu delší.

V 7:30 zazněl startovní výstřel pro VY30 a týmy vyběhly k prvnímu stanovišti. Já s Marš jsme neměly problém, až když přišlo na řadu 6. stanoviště. Trasu k němu jsme si totiž o něco protáhli. Ale úkol jsme splnily a pokračovaly dál. Jenže pak přišel kámen úrazu.

Takhle jsem vypadala, když jsme vylezly jeden fakt nechutnej kopec.

Na cestě mezi 6. a 7. stanovištěm jsme se totálně zamotaly a celkovou trasu jsme si protáhly o víc než 10 km. Pak jsme se plácaly do čela, když jsme si uvědomily, že jsme šly kousek od 7 a úplně zbytečně ji obešly…

Pak už šla cesta relativně hladce. Prošly jsme stromečkovým bludištěm (tak to nazvala Marš), našly si adoptivní rodiče, skoro jsem dostala infarkt, když jsem nemohla najít mobil (naštěstí byl u Marš v batohu a doteď nechápu, jak se tam vzal), lezly jsme koním do ohrady, zachraňovaly psa, sázely stromečky, topily se, testovaly, jak je měkká tráva, našly jsme májku, vyšťavený jsme lezly na radniční věž a pak jsme s vypětím všech sil doběhly do cíle. Nakonec jsme dosáhli 45 km.

Po cestě jsme potkaly ovečky.

No a pak následoval pozávodový večer, kde nám zahrály kapely, čekala na nás spousta dobrého jídla a proběhlo samotné vyhlášení závodu. Všem týmům moc gratuluju

Sice jsme se letos moc nepředvedly, ale rozhodně můžu říct, že jsme si naše “závodění” užily. A  i když jako každý rok budem prvních 5 kilometrů nadávat, co to zase děláme, dokážu říct, že příště se na startovní čáře objevíme zas

Jojo

Napsat komentář