Skokan – 25.4.2019

Čtvrtek. Normální den. Ani by mě nenapadlo psát dnešek jako svůj Den Borce. Potřebuju se otočit na ambasádě ve Vídni, tak mám koupený lístky – z Brna to je necelé 2 hodinky – a babička hlídá malou dcerku. Vše se zdá být v normálu. Ráno se rozloučíme, sedám do autobusu, rutinně otvírám notebook a začínám ťukat. 

Manželce jsem slíbil, že jí koupím letenky na konferenci, měl jsem vše najité a s ní schválené. Zaplatil jsem letenky a jdu si konkrétní časy napsat do kalendáře. Jenže kalendář tvrdí, že má konferenci o týden dřív, zděšený všechno kontroluju na stránkách konference – a opravdu. Prostě jsme si ani jeden nevšimli, že to datum je o týden blbě. Letenka změnit jde. Ovšem za poplatek €70 – škoda, že plná cena letenky je €47 :-D. Inu což, vyhodil jsem komínem prima den lyžovačky v Alpách… 

S drobným zpožděním přejíždím Dunaj a vystupuju ve Vídni. Času mám dost a cesta na ambasádu je 2 kiláky pěšky. Pohoda. Jsem tam na čas domluvené schůzky. Jakmile otevřu dveře “čekárny”, vidím lidi s vytištěnou žádankou (tu mám taky v ruce) a pasem. Pas. PAS! Já ho nechal doma! Pápá body za slušnou mluvu… Inu s jiskřičkou naděje jsem čekal na úředníka, který mi o pár minut později potvrzuje moji obavu. Bez pasu se se mnou nemůže bavit (nestačila ani fotka pasu v mobilu). Ach jo. Upadajíc do deprese jsem se vyvalil v parku vedle ambasády, četl si noviny a úspěšně vyzevlil i záchvat motivace si aspoň zacvičit. Ale co už. Body budou, my nebudem…

Po hodině se nachýlil čas na odjezd zpět do Brna, já se donutil se aspoň protáhnout a plný optimismu se vydal směrem k nádraží. Mám čas a čekám na peróně na vlak. V žaludku je prázdno a v batohu rizoto. S chutí ho vytahuju a šmátrám pro lžičku – stabilního obyvatele mého batohu. Není tam. V posledním záchvatu hygieny jsem ji asi umyl a do batohu nevrátil. Zoufalý pohled na rizoto a přijíždějící vlak mi říká, že sypat si to do chřtánu napřímo asi nebude společensky vhodné. Co už. Dneska mě nepřekvapí už asi nic. Zachránily mě housky se sýrem, ale na práci už morál nezbyl. Takže pouštím film (se zpožděním snad 25 let vidím poprvé TopGun) a do Brna přijíždím dobře naladěn

Odpoledne a večer už proběhly celkem normálně. Přebral jsem si dcerku, chvíli jsme blbli se sestřenicí a bratrancem a šli na večerní schůzku instruktorů lanového centra. Tam si malá celkem způsobně hraje (na králíky z klobouku) a domů přijíždíme kolem půl jedenácté. Den končí klasickým kolečkem v koupelně a v jedenáct padají 2 mrtvoly do postele…

Ačkoliv to sem už nepatří, story s ambasádou má pokračování, protože hned další den se vydávám do Vídně znovu (tentorkát s pasem). A na otázku úředníka “A zvací dopis máte?” se mi vrací hrůza do obličeje. Netuším nic o zvacím dopisu – musí to být v dokumentech manželky (tedy primárního žadatele). Naštěstí tam je tiskárna, nabourávám se ženě do emailu a po čtvrt hodině stresu vítězoslavně tisknu dokumenty a vše nakonec vyřizujeme. Vše dobře dopadlo a teď, z vlaku zpět do Brna, píšu v ušetřeném čase Den Borce a 500 bodů mi dává náplast za ty ztracené s poklesem morálu a slušné mluvy A nakonec ještě pozvání na panáka a příjemný pokec s pěticí dam slavící rozlučku se svobodou jedné z nich – pěkná tečka za mým “dnem”

Vězte tedy, není tu jenom Den Borce, ale i Den Blbce. Aspoň jsem rozesmál dost lidí okolo sebe. Tož vám přeju, abyste své “dny blbec” dokázali taky přežít a nakonec přeměnit v prima storku k ohni

Skokan

Napsat komentář